(p)Otraviny #2: Převařená voda

Název článku:Proč je dvakrát převařená voda špatná? Zde je důvod!
Zdroj:ČeskoZdravě.cz
URL:https://ceskozdrave.cz/proc-je-dvakrat-prevarena-voda-spatna-zde-je-duvod/
Datum publikace:5. 1. 2016
Datum přístupu:2. 8. 2020

Voda je jednou z nejrozšířenějších sloučenin biosféry. Spolu s bílkovinami, lipidy, sacharidy, vitamíny a minerálními látkami je řazena mezi živiny, tedy látky nezbytné pro normální fungování živých organismů. Při normálním fungování lidského organismu dochází ke kontinuálním ztrátám vody, které je nutné kompenzovat, a to především vodou obsaženou v potravinách a nápojích1.

Při nastíněné důležitosti vody je až s podivem, kolik zdrojů propaguje tvrzení o škodlivosti opakovaně vařené (převařené) vody. Jsou-li tato tvrzení opodstatněná, měla by být adresována. V opačném případě by neměl být problém cokoliv v těchto článcích rozporovat, zvlášť u tak důkladně prozkoumané sloučeniny jako je právě voda. Prvním p(O)travinovým příspěvkem byl tedy zvolen právě takový článek ze serveru ČeskoZdravě.cz, což je údajně ‘magazín o zdraví a přírodní léčbě’. Tento článek jsme vybrali, protože dobře reprezentuje poměrně široké spektrum rozličných dezinformací, které se kolem převařené vody běžně vyskytují. Pokud by člověk chtěl, mohl by samozřejmě jemu podobných najít velké množství.


Máte ve zvyku vodu několikrát převářet? Když necháte vodu vařit příliš dlouho nebo jí několikrát převařujete, dochází tím k vzestupu chemických látek. Vařící voda je základní surovina pro mnoho jídel, je tedy klíčovou součástí každé domácnosti2.

Předně, s posledním tvrzením ohledně vařící vody nelze než souhlasit. Voda (v různých svých skupenstvích) je v každé domácnosti naprosto klíčová, nicméně to stěží čtenáře překvapí.

Hodnocení: Neutrální (0 bodů)


Předchozí věta už tak jednoznačná není. Předně není úplně zřejmé, co si představit pod „vzestupem chemických látek“. Vzhledem ke kontextu zde pravděpodobně nejde o fyzický vzestup (tedy o nějaké vyvstávání látek v objemu vody směrem vzhůru) ale o vzestup koncentrace chemických látek ve vařené vodě, což však tvrzení příliš nepomůže. Je pravdou, že snížením objemu vody varem dojde ke zvýšení koncentrace ve vodě již rozpuštěných látek. To však platí za podmínky, že je zachováno množství těchto rozpuštěných látek v roztoku a snižuje se objem pouze rozpouštědla (vody). Příkladem mohou být ve vodě rozpuštěné plyny, jejichž rozpustnost ve vodě s rostoucí teplotou klesá (a to až k nule při teplotě varu za normálního tlaku)3-4.

Hodnocení: Zkreslené (-1 bod)


Velmi často se nám všem stává, že v rychlovarné konvici nebo hrnci máme vodu, kterou jsme před chvílí dovařili, přesto jí uvaříme znovu. Již naše babičky věděly, že voda, která se dlouho vaří se má raději vylít a dát na kamna vařit nová. Čerstvá voda je nejlepší2.

Ukázkové neutrální tvrzení: Jakýkoliv názor, ať už babičky, dědečka, nebo kohokoliv libovolně blízkého i vzdáleného zůstává názorem, dokud není opřený o solidní vědecký výzkum a jako zdroj faktů dlouhodobě neobstojí. Nehledě k tomu, že v některých případech je jen velmi obtížně ověřitelné, co naši prarodiče doopravdy věděli a o čem se jen traduje, že to věděli či si to mysleli.

Hodnocení: Neutrální (0 bodů)


Když vaříte vodu příliš dlouho nebo jí dvakrát převařujete, místo čištění od škodlivých látek se setkáte s opačným účinkem. Zvyšujete úroveň škodlivin, protože se mění i minerály. Vápník, který je pro tělo moc důležitý vám v této podobě může způsobit spíše sklon k tvorbě kamenů ve vlastním těle. Pokud to tak děláte prakticky denně, toto riziko ještě sami zvyšujete2.

Světová zdravotnická organizace (WHO; World Health Organization) vydává Pokyny pro zajištění kvality pitné vody . V tomto přes pět set stran dlouhém dokumentu je vaření vody několikrát zmíněno jakožto dezinfekční metoda, která usmrcuje přítomné patogeny, a je doporučováno jako nouzový způsob úpravy vody. Žádná zmínka ohledně zvyšování úrovně škodlivin varem či případného limitu opakování varu zde uvedena není. Přímo protistojná informace zde však taky není, tvrzení je tedy ponecháno za neutrální5.

Hodnocení: Neutrální (0 bodů)

Neodpustím si zde hnidopišskou poznámku: potravinářská chemie se zabývá minerálními látkami (tedy obvykle prvky obsaženými v popelu potravin), minerály jsou předmětem mineralogie, což je podobor geologie. Mimo to jsem přesvědčen, že k „přeměně“ obsažených prvků mezi sebou nestačí var při 100 °C, když jednou z tradičních postupů pro analýzu minerálních látek v potravinách je zpopelnění v peci při nejméně 450 °C po dobu několika hodin1, 6.

Hodnocení:  Nepravdivé (-2 body)

Vápník je bezpochyby velmi důležitý pro lidské zdraví. Doporučená denní dietární dávka vápníku pro dospělého jedince se pohybuje kolem 800 mg a stupeň jeho resorpce (schopnost vstřebání) z potravy je značně závislý na jeho chemické formě a složení stravy. Například ze špenátu, kde je převládající formou vápníku oxalát (šťavelan) vápenatý, bývá stupeň resorpce jen 2-5 %1.

Důvod, proč to zmiňuji, je, že oxalát vápenatý tvoří dominantní složku ledvinových kamenů (kolem 80 %), což budou pravděpodobně „kameny ve vlastním těle“ o kterých je zde řeč. Ledvinové kameny vznikají v případě, že koncentrace oxalátu vápenatého v primární moči překročí rozpustnost v tomto médiu a oxalát vápenatý začne v ledvinách krystalizovat. Nedávné studie prokázaly, že odpovědnost za tvorbu ledvinových kamenů nese zvýšená koncentrace vápníku v moči zrovna tak jako zvýšená koncentrace oxalátů. 60-80 % oxalátu se přitom do těla dostává jakožto produkt vlastního metabolismu a jeho nadprodukce je spojená především s geneticky podmíněnými poruchami metabolismu7-8.

Pokud tedy „Vápník, …vám v této podobě může způsobit spíše sklon k tvorbě kamenů“ naznačuje, že varem vzniká oxalát vápenatý, tak je třeba konstatovat, že 90-98 % všech potravou přijímaných oxalátů se nevstřebává a je vyloučeno stolicí. Mimo to, doporučené zákonné hygienické limity pro obsah vápníku v pitné vodě činí 40-80 mg/l. Bylo by tak potřeba vypít nejméně 10 l takovéto vody, aby byl pouze dodržen doporučený dietární příjem vápníku (pomineme-li ostatní dietární zdroje)8-9.

Jistý podíl vápníku rozpuštěného ve vodě se navíc naopak povařením odstraní v podobě nerozpustného uhličitanu vápenatého, který vzniká ze svého hydrogenuhličitanu za vyšší teploty (viz přechodná tvrdost vody)3.

Hodnocení: Nepravdivé (-2 body)


Co se stane, když převařujete vodu moc dlouho nebo jí vaříte podruhé?

Arsen: Světová zdravotnická organizace uvádí, že největším nebezpečím z pitné vody je ve skutečnosti arsen. Může vést k otravě, špatnému trávení, diabetu, neuropatiím, kardiovaskulárním nemocem, kožním lézím a dokonce i k rakovině2.

WHO skutečně popisuje arsen jako vysoce toxický, především ve své anorganické formě. Dlouhodobé vystavení arsenu z pitné vody může způsobovat rakovinu a kožní léze a je spojována s kardiovaskulárními chorobami a diabetem. Expozice v prenatálním věku a raném dětství byla dále spojována s omezením kognitivního rozvoje a zvýšenou úmrtností u dětí. WHO eviduje kolem 140 milionu lidí v padesáti zemích, kteří pijí vodu se zvýšeným obsahem arsenu. Výhrady však budu mít k tvrzení „největším nebezpečím z pitné vody je ve skutečnosti arsen“. WHO uvádí, že nejvýznamnějšími zdroji lidské expozice arsenu je pití kontaminované vody, případně užívání takové vody k přípravě stravy nebo zavlažování. Významný dopad má také průmysl a kouření tabáku. Zmínka o arsenu jakožto největším nebezpečí z pitné vody zde k nalezení není a jedná se pravděpodobně o nepřesný překlad10.

Ve stejném zdroji hned o několik odstavců dále však WHO uvádí konkrétní data a hodnocení rizika Spojené expertní komise FAO a WHO pro potravinová aditiva (JECFA; Joint FAO/WHO Expert Committee on Food Additives). V roce 2010 JECFA přehodnotila vliv arsenu na lidské zdraví s ohledem na nově získaná data. Výsledkem je, že pokud koncentrace arsenu v pitné vodě přesahuje 50-100 μg/l, existují jisté důkazy o jeho nepříznivém vlivu. Pokud se však jeho koncentrace pohybuje mezi 10-50 μg/l, nelze spolehlivě prokázat vliv arsenu na lidské zdraví, byť jisté riziko existuje. Není náhodu, že hygienickým limitem (nejvyšší mezní hodnotou) pro obsah arsenu v pitné vodě v ČR je právě oněch 10 μg/l9-10.

I v případě pitné vody o mezní kontaminaci 10 μg/l (překročením je podle zákona vyloučeno použití vody jako pitné, neurčí-li orgán ochrany veřejného zdraví jinak), by bylo třeba vyvařit 80 % objemu vody, abychom se dostali do oblasti prokazatelně nebezpečné koncentrace arsenu a takovouto vodu pravidelně pít. To zcela jistě nenastane, přivedeme-li vodu k varu dvakrát po sobě, a je to možné jen ve velmi volném pojetí formulace „převařujete vodu moc dlouho“9.

Hodnocení: Zkreslené (-1 bod)


Dusičnany: Vysoké teploty transformují dusičnany v nitrosaminy, což jsou karcinogeny – zvyšují pravděpodobnost poškození orgánů v těle, např. vaječníky, střeva, močové ústrojí, žaludek, ale způsobují i třeba leukémii2.

N-nitrosaminy jsou skupinou nitrososloučenin a byly prokázány v řadě potravin. Mezinárodní Agentura pro výzkum rakoviny (IARC; International Agency for Research on Cancer) řadí jejich dva nejběžnější zástupce mezi pravděpodobné lidské karcinogeny (skupina 2A), ostatní mezi potenciální lidské karcinogeny (skupina 2B). Podle všeho se mohou se podílet na vzniku orgánově specifických nádorů. N-Nitrosaminy vznikají reakcí zvanou nitrosace, která probíhá mezi aminem (nejčastěji sekundárním) a tzv. nitrosačním činidlem.

Zdroje sekundárních aminů patří mezi běžné složky potravy (biogenní aminy, aminokyseliny, aminocukry, některé vitamíny, lipidy, aromatické látky …). Naproti tomu nitrosační činidla musí napřed vzniknout složitým sledem reakcí v kyselém prostředí převážně z dusitanů (NO2). Dusitany jsou v potravinách přítomny jako aditiva, kontaminanty, nebo důsledkem mikrobiální činnosti ze zde popisovaných dusičnanů (NO3). Ze samotných dusičnanů se tedy nitrosaminy „transformovat“ nemohou a k jejich redukci na dusitany je vyžadována mikrobiální enzymatická činnost. Toho jsou schopny např. bakterie ústní dutiny, které však nedokáží redukovat více než 9 % přítomného NO3 na NO2-1, 11-12.

Nitrosaminy mohou vznikat i za nižších teplot (až 5 °C), ale na rozdíl od většiny reakcí zde neplatí, že s rostoucí teplotou stoupá jejich množství. Krom teploty je vznik nitrosaminů silně závislý na pH (tedy oné zmíněné kyselosti), dále pak na množství a formě nitrosačních činidel a sekundárních aminů a přítomnosti ostatních látek, které mohou reakci katalyzovat (např. chloridové ionty), nebo inhibovat (např. askorbová kyselina nebo fenolové antioxidanty). Některé nitrosaminy jsou navíc těkavé, tudíž při vyšších teplotách (pečení, smažení, grilování …) se mohou naopak z potravin vypařovat. Nelze tedy jednoznačně tvrdit, že varem dochází ke zvyšování koncentrace nitrosaminů ve vodě1, 11.

Mimo to mají jak dusičnany, tak hlavně dusitany v pitné vody legislativně stanoveny nejvyšší mezní hodnoty, konkrétně 50 mg/l pro NO3 a 0,5 mg/l pro NO2 a v Evropské Unii jde o povolená potravinářská aditiva (E 251 a E 252). Využívány jsou především pro zajištění mikrobiální stability masných výrobků, kde je v EU povoleno přidávat až 150 mg dusitanu sodného na kg výrobku. Za mnohem významnější zdroje nitrosaminů jsou tedy považovány uzené masné výrobky a sýry, odtučněné sušené mléko, ryby, pivo a destiláty, nikoliv pitná voda1, 9.

Hodnocení: Zkreslené (-1 bod)


Fluoridy: Některé vědecké studie potvrdily, že fluoridy mohou mít vliv na snížení neurologických funkcí včetně těch kognitivních, plodnosti a inteligence u dětí2.

Fluoridy jsou především stavební složkou kostí a zubů a fluor (v patřičných koncentracích) vykazuje ochranný účinek proti zubnímu kazu. Pro zdravý vývoj chrupu jsou důležité přiměřené dávky fluoru především v dětství, které jsou v některých zemích zajišťovány fluorováním pitné vody. Doporučené denní dávky fluoru se pohybují mezi 0,1-2,5 mg pro děti (v závislosti na věku a hmotnosti) a 1,5-4,0 mg pro dospělé1, 13.

Hlavním dietárním zdrojem fluoru je skutečně pitná voda. V ČR je vyhláškou limitovaný obsah fluoridů v pitné vodě na 1,5 mg/l. Opět nejde o náhodně zvolenou hodnotu, neboť při dlouhodobém příjmu vody o koncentracích fluoridů 2 mg/l a vyšších se začínají projevovat některé příznaky otravy zvané fluorosa. Primárně dochází ke vzniku skvrn na zubní sklovině, při vyšších koncentracích nad přibližně 8 mg/l pak i k poškození kostí, ledvin a nervového systému. Fluoridové ionty navíc působí i jako inhibitory některých enzymů9, 13-14.

Jako vždy je zde důležité zvážit koncentraci a dávku. Dentální fluorosa, zmiňovaný první nejméně závažný symptom otravy fluorem, může totiž mít i jiné původce, např. nedostatky vitamínů A a D. Navíc po dovršení přibližně 6 let věku se ani při zvýšených dávkách fluoru neprojevuje14.

Vezmeme-li v potaz „první nebezpečnou hladinu“ pro dospělé tedy 8 mg/l, pak by bylo třeba mezní státem tolerovanou koncentraci fluoru (1,5 mg/l) více než 5x zvýšit, tedy opět vyvařit přes 80 % objemu takto kontaminované vody a tu následně pravidelně užívat9.

Hodnocení: Zkreslené (-1 bod)


Celý článek trpí dvěma základními nedostatky: absencí citací a zdrojů na důležitých místech textu (krom odkazu na WHO) a absencí důležitého kontextu z hlediska koncentrací, dávek a rozsahu nebezpečí. To ve výsledku zkresluje všechny prezentované informace, které (byť mohly být prezentovány s dobrým úmyslem upozornit na problém) působí zbytečně alarmujícím dojmem. Výsledkem pak může být pouze plýtvání teoreticky zdravotně nezávadnou vodou a šíření přehnaných obav, což nemůže být podporováno.

Průměrné Hodnocení: -0,89

1.            Velisek, J.; Hajšlová, J., Chemie potravin. OSSIS: Tábor, 2009; Vol. 3, p 644.

2.            Novotná, J. Proč je dvakrát převařená voda špatná? Zde je důvod! https://ceskozdrave.cz/proc-je-dvakrat-prevarena-voda-spatna-zde-je-duvod/ (accessed 02. 08. 2020).

3.            Vacík, J., Přehled středoškolské chemie. SPN-pedagogické nakladelství a. s.: Praha, 1999; Vol. 4., p 368.

4.            Novák, J., Fyzikální chemie bakalářský a magisterský kurz. VŠCHT Praha: Praha, 2016.

5.            WHO, Guidelines for Drinking-water Quality. 3 ed.; World Health Organization, Geneva, 2008; Vol. 1.

6.            Koplík, R. Přednášky z předmětu Analýza potravin a přírodních produktů – Minerální látky a stopové prvky. https://web.vscht.cz/~koplikr/Miner%C3%A1ln%C3%AD%20l%C3%A1tky%20a%20stopov%C3%A9%20prvky.pdf (accessed 06. 08. 2020).

7.            Arafa, A.; Eshak, E. S.; Iso, H., Oxalates, urinary stones and risk of cardiovascular diseases. Med Hypotheses 2020, 137, 109570.

8.            Brzica, H.; Breljak, D.; Burckhardt, B. C.; Burckhardt, G.; Sabolic, I., Oxalate: from the environment to kidney stones. Arh Hig Rada Toksikol 2013, 64 (4), 609-30.

9.            Vyhláška č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody. In 252/2004, Sbírka zákonů ČR: Praha, 2004.

10.          WHO Arsenic – World Health Organization. https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/arsenic (accessed 07. 08. 2020).

11.          De Mey, E.; De Maere, H.; Paelinck, H.; Fraeye, I., Volatile N-nitrosamines in meat products: Potential precursors, influence of processing, and mitigation strategies. Critical Reviews in Food Science and Nutrition 2017, 57 (13), 2909-2923.

12.          Additives, E. Panel o. F.; Nutrient Sources added to, F.; Mortensen, A.; Aguilar, F.; Crebelli, R.; Di Domenico, A.; Dusemund, B.; Frutos, M. J.; Galtier, P.; Gott, D.; Gundert-Remy, U.; Lambré, C.; Leblanc, J.-C.; Lindtner, O.; Moldeus, P.; Mosesso, P.; Oskarsson, A.; Parent-Massin, D.; Stankovic, I.; Waalkens-Berendsen, I.; Woutersen, R. A.; Wright, M.; van den Brandt, P.; Fortes, C.; Merino, L.; Toldrà, F.; Arcella, D.; Christodoulidou, A.; Barrucci, F.; Garcia, A.; Pizzo, F.; Battacchi, D.; Younes, M., Re-evaluation of sodium nitrate (E 251) and potassium nitrate (E 252) as food additives. EFSA Journal 2017, 15 (6), e04787.

13.          El-Sadaawy, M. M.; El-Said, G. F., Assessment of Fluoride in Three Selected Polluted Environments along the Egyptian Mediterranean Sea: Effects on Local Populations. Human and Ecological Risk Assessment: An International Journal 2014, 20 (6), 1643-1658.

14.          Ugale, B. J.; Jawale, C. A.; Rathod, G. T.; Suryawanshi, M. T., A review on effect of fluoride concentration in drinking water. Int. J. Adv. Res. 2019, 7 (3), 475-478.


Autorem textu je potravinový chemik Ing. Tomáš Kouřimský.

Autorem náhledového obrázku je Vélocia. Převzato pod licencí Creative Commons.

(p)Otraviny #1: Úvodní slovo

Vážení čtenáři,

Dovolte mi na úvod několik málo slov, a to konkrétně o odbornosti. Jsem si naprosto jistý, že ve vyspělé společnosti každý je (nebo se přinejmenším snaží být) odborníkem. Bez ohledu na odvětví, specializaci nebo obor, odbornost je, alespoň podle mého názoru, naprosto nezbytným prvkem vývoje a pokroku.

Správné fungování jakékoliv odbornosti je však podmíněné jednak schopnostmi a znalostmi budoucích nebo již stávajících odborníků, ale také jistou mírou důvěry, která by jim měla být jejich okolím svěřena. Takto svěřená důvěra by je měla opravňovat být hlavní a základní zdroj informací a úsudků v konkrétním oboru pro široké okolí. Bohužel jsem však stále více utvrzován v tom, že tato důvěra se čím dál častěji vytrácí. Prostor pak získávají převážně zdroje nejhlasitější, nejpohodlnější, nejjednodušší, nejradikálnější atp., které se ne vždy protínají s těmi odbornými, často právě naopak.

Byl bych velmi nerad, kdyby cokoliv zde uvedeného nebo uváděného bylo chápáno jako útok na svobodu slova či názoru. Nicméně si stojím za tím, že člověk šířící informace objektivně a prokazatelně zkreslené nebo přímo nepravdivé je pro společnost škodlivý a v krajních případech až nebezpečný. Není problémem se lišit v názorech, úvahách a hypotézách. To je konec konců jeden ze základních článků vědeckého výzkumu. Problém nastává v momentě, kdy je takový názor neoprávněně prezentován za vědecky podpořený fakt nebo když je vědecky podpořený fakt překrucován nebo modifikován bez řádného upozornění, že v tu chvíli jde jen o názor, úvahu či hypotézu. Když se takováto informace nevyhnutelně dostane k člověku, který není schopen (nebo ochoten) ji identifikovat za pokřivenou, dochází k jejímu dalšímu šíření a tím podrývání vzdělanosti společnosti a v konečném důsledku i již zmíněné důvěry v celý systém odbornosti. Jsem tedy přesvědčený, že právem každého odborníka by mělo být potlačování šíření takovýchto informací a uvádění situace na pravou míru.

V návaznosti na výše uvedené by bylo nepředstavitelně samolibé se prohlásit za odborníka a vydat se na křížovou výpravu internetem. Troufám si však tvrdit, že zastat pozici poučeného prostředníka mezi kvalifikovaným zdrojem a veřejným prostorem je v mých silách. V rámci nepadnutí do vlastnoručně vykopané jámy tedy tímto předesílám, že jakákoliv informace nepodpořená citací vyjadřuje pouze autorův názor nebo náhled na věc a toto bude důsledně zdůrazňováno ve všech budoucích textech.

Čeho se tedy budou týkat zmíněné budoucí texty? Možná mírně laciný název „(p)Otraviny“ by měl již částečně naznačovat, ale rád bych tomu, o co se zde budeme snažit, věnoval ještě pár slov. Setkal jsem se už i s názorem, proč vlastně něco jako potravinářství studovat nebo se tím jakkoliv zabývat a „dělat z toho vědu“, když přeci jídlo zná každý a není na tom nic záhadného. V tom však podle mě tkví jeden z hlavních problémů. Samozřejmě že každý je s potravinami obeznámen (konec konců, kdo trochu vládne němčinou, ví, že doslovný překlad německého slova pro potraviny je „prostředky k životu“). Bohužel pak mají někteří lidé dojem, že je jejich zkušenost opravňuje zpochybňovat základní mnohokráte prověřená fakta o jinak velice komplexním tématu. Nastává pak situace ne nepodobná prohlášení „Já přeci sám nejlépe vím co mi je“ vůči svému ošetřujícímu lékaři, která je sice mírně úsměvná, ale současně tragicky scestná a pro zmíněného doktora-odborníka téměř bezvýchodná.

Rádi bychom tedy vzali pod drobnohled některá veřejnosti dostupná tvrzení z oblasti potravinářství (kterých je díky zmíněným samozvaných odborníků plný internet a nejen ten) a postavili je tváří v tvář faktům z uznávaných a recenzovaných zdrojů od autorů k tomuto povolaných. Za tímto účelem byla zavedena následující škála hodnocení posuzovaných tvrzení:

Pravdivé a poučné (+3 body)

Tvrzení je považováno za Pravdivé a poučné, pokud je současně Pravdivé (viz dále) a obsahuje informace, které rozšiřují čtenářovo povědomí o tématu nad rámec běžně dostupných faktů. Tvrzení je dále řazeno do této kategorie, pokud pravdivě přibližuje stav současného poznání široké veřejnosti.

Pravdivé (+2 body)

Tvrzení je považováno za Pravdivé, pokud používá správné, ověřitelné a správně interpretované informace, v souladu s nejnovějšími poznatky, použité ve správném kontextu.

Pravdivé s výhradami (+1 bod)

Tvrzení je považováno za Pravdivé s výhradami, pokud jej jako celek lze označit za pravdivé, ale obsahuje informace neúmyslně zkreslené, nekompletní, zastaralé, v nesprávném kontextu nebo jinak snižující celkovou kvalitu sdělení.

Neutrální (0 bodů)

Tvrzení je považováno za Neutrální, pokud obsahuje informace nerelevantní k popisovanému tématu, na základě dostupných dat neověřitelné nebo nikterak neovlivňující celkovou kvalitu textu.

Zkreslené (-1 bod)

Tvrzení je považováno za Zkreslené, pokud obsahuje informace nekompletní, zastaralé, v nesprávném kontextu nebo jinak snižující celkovou kvalitu sdělení.

Nepravdivé (-2 body)

Tvrzení je považováno za Nepravdivé, pokud používá nesprávné nebo nesprávně interpretované informace, informace použité v nesprávném kontextu, nebo informace ze zdrojů považovaných nebo prokázaných za nevěrohodné.

Nebezpečné (-3 body)

Tvrzení je považováno za Nebezpečné, pokud je současně nepravdivé (viz výše) a je prezentováno matoucím nebo alarmujícím způsobem, nebo by mohlo čtenáře vést k rozhodnutím představujícím nepřijatelné zdravotní riziko.

Každé tvrzení bude tedy zařazeno do jedné z výše uvedených kategorií podle svého obsahu a způsobu prezentování informací, s patřičně výstižným popiskem obsahujícím odkazy na co nejrelevantnější zdroje informací. Na základě zvolené kategorie bude dále každému tvrzení přidělen počet bodů. Kompletní posuzovaný celek obdrží celkové hodnocení v podobě průměru získaných bodů jednotlivých tvrzení. Pokud to bude nutné, bude toto závěrečné hodnocení doprovázeno krátkým komentářem.

Pevně doufám, že tímto učiníme pozitivní příspěvek k prosazování odbornosti a podaří se nám v tomto procesu vyvrátit některé zažité mýty a polopravdy. K úspěchu celého počinu je však nezbytná účast vás, čtenářů. Jednak pasivní, jakožto (pevně doufáme spokojených) příjemců zde sepsaných řádek, ale také aktivní, jelikož bez podnětů a konstruktivní kritiky nebudeme mít nikdy přesný pojem o tom, jak takovou spojnici mezi odborností a veřejností zprostředkovat.

Za kolektiv autorů vám přeji příjemné a obohacující čtení.


Autorem tohoto textu je potravinový chemik Ing. Tomáš Kouřimský.

Fotografem úvodního snímku je Mike Ryan.

Alkohol a svět

Alkohol je nejnebezpečnější droga na světě.

Vyplývá to z opakovaných hodnocení experty na drogovou problematiku, podle kterých je v souhrnu zdravotních, mentálních a společenských rizik ještě horší než heroin, kokain a metamfetamin (pervitin), tvrdé drogy typicky společností vnímané jako naprosto ničivé a odsouzeníhodné.



Podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO) způsobil alkohol v roce 2016 5,3 % všech úmrtí, ke kterým v průběhu tohoto roku  došlo. Užívání alkoholu tedy přímo či nepřímo zabilo téměř tři miliony lidí kteří by jinak nezemřeli jen v tomto roce. V ostatních letech šlo o podobné procento.

Continue reading “Alkohol a svět”

Neznámé umění zvířat

Líbí se vám úvodní obraz tohoto článku? Kdo byste odhadovali, že ho mohl namalovat?

Odpověď vás možná překvapí, protože jeho autorem není člověk, ale šimpanz učenlivý jménem Congo, jenž žil v polovině minulého století.

Continue reading “Neznámé umění zvířat”

Moderní historie psychedelik

Lidská fascinace změněnými stavy vědomí má velmi hlubokou minulost. Právě proto jsou mezi lidmi tolik oblíbené drogy ve všech jejich podobách, od alkoholu po heroin. Zatímco minule jsme poodkrývali jejich dávné dějiny, dnes se podíváme na nedávnou historii psychedelik a na jejich přetrvávající vliv na světovou společnost a kulturu.

Ačkoliv nejznámější je samozřejmě výbuch psychedelie během divokých šedesátých let, popularita rozumvíračů v moderním západním světě započínala už na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Šlo primárně o meskalin, jenž byl po dlouhá tisíciletí využíván původními americkými obyvateli. Po rozvrácení velkých říší Střední Ameriky se tyto prastaré kulty postupně přerodily do nových podob. Jednou z nich je Native American Church, rozvíjející se ke konci devatenáctého století. Ten navázal na klasické peyotlové rituály a do dnešní doby se těší státní ochraně zahrnující zákonné výjimky umožňující legální užívání meskalinu pro jeho členy. Další z těchto moderních manifestací bychom mohli nalézt u Mazatéků, domorodých obyvatelů mexického údolí Sierra MazatecaOaxace. Jejich víra v sobě spojuje křesťanství s psychedelickým mysticismem a rituály využívajícími lysohlávky a šalvěj divotvornou. O cestách za nimi si můžeme přečíst například v pamětech Alberta Hofmanna.

Continue reading “Moderní historie psychedelik”

Psychedelika a aztécké vidění světa

Aztékové jsou pochopitelně známí jako krvežízniví dobyvatelé, kteří ovládli větší část svého světa a prováděli mnohatisícové lidské oběti, aby nasytili své strašlivé bohy. Takový obraz o nich je postupně utvářen a upevňován populární kulturou, jež tento velmi složitý národ redukuje na to, co je děsivé a pro člověka dnešní doby nepochopitelné, ve snaze vydělat prostřednictvím nesmyslných příběhů o nich peníze.

Ve skutečnosti to samozřejmě bylo dosti jinak. Aztékové sice prolévali na vrcholech svých chrámů záplavy krve, ale také to byl lid básníků a zpěváků s nebývalou civilizační úrovní. Válka pro ně představovala zdroj obětí, nutných pro ukojení krutých božstev, avšak pokud mohli, násilí se vyhýbali – jejich boj byl často ritualizovaný a jeho cílem ve většině případů nebylo zabíjet, bylo-li zbytí. I přes dobyvačné kampaně kvetla diplomacie a svého času byli schopni utvořit jedno z nejvýznamnějších státnických spojenectví své doby.

Jací tedy Aztékové byli doopravdy?

Continue reading “Psychedelika a aztécké vidění světa”

Dávná historie drog

Tma. Stíny. Šlehající plameny.

Bubny, hudba.

Lidé tančí kolem ohně.

Ve středu kruhu se svíjí postava v kožešinách, s ozdobami z kostí. Oči v sloup, jsou vidět jen bělma.

Hudba se prohlubuje. Škubavé pohyby nabírají na rychlosti.

Stíny se svíjejí.

Oheň stoupá.

U strnulých úst se objevuje pěna.

Začíná píseň beze slov.

Věštba.

***

V člověku plane touha po poznání. Rozhořela se dlouho předtím, než staří Řekové vymysleli vědu, dlouho před dechberoucími odhaleními moderních bádání. Právě z této touhy a s ní spojené potřeby ovládat svět kolem sebe se zrodili první bozi. Před těmi opravdovými, před panteony pískem zavátého Egyptu a dálné Indie, však vládli lidské víře duchové předků a přírody.

Tito duchové mohli být pečující i škodolibí, ve všech případech však byli nevypočitatelní a domluvit se s nimi bylo obtížné. Proto existovali šamani, tajuplní členové kmene, kteří stáli na pomezí mezi světem lidí a světem duchů, styčné kameny, obávaní i vyhledávaní. Pokud se v říši duchů vyskytla nějaká nerovnováha, bylo úkolem šamana ji napravit a zajistit tak, že nedopadne i na běžný svět.

V dnešních dnech je šamanismus velmi rozředěný. Mnoho lidí nazývá samo sebe šamany a daleko větší množství je vyhledává, avšak s původními snovými poutníky mají tito novodobí falešníci jen velmi málo společného. Ani to není možné – šaman je z podstaty role kmenová a v rozvinuté civilizaci nemůže plnit svou původní úlohu, neboť tu už nahradila celá řada jiných, méně mystických profesí. Pokud si člověk může zajít k doktorovi, jenž mu předepíše snadno poživatelný, ve většině případů rychle působící lék, který zažene jeho neduh, odpadá nebezpečí a přemlouvání neviditelných, nepochopitelných sil skrytě ovládajících svět.

Aby říše duchů dávala smysl, lidské poznání musí být velmi neúplné, jen náznakové, daleko bližší nepodložené víře než skutečnému pochopení. Smysl šamana vychází ze skutečnosti, že se zabývá věcmi, jakým rozumí jen on sám, ne těm, jaké si každý může podle vlastní vůle najít na internetu nebo v knihovně.

Co tedy byl pravý, syrový, skutečný šamanismus dávných věků?

Continue reading “Dávná historie drog”

Šesté vymírání druhů

Naše Země nevzkvétá.

Vlastně právě naopak. Vyhynutím je ohrožen milion (!) druhů rostlin a zvířat, což je asi osmina jejich celkového předpokládaného počtu. Pokud během následujících několika krátkých let a desetiletí nedojde k obrovské systémové změně k udržitelnějšímu využívání přírodních zdrojů, téměř nebude možné tento katastrofický trend zvrátit.

Continue reading “Šesté vymírání druhů”

Ketamin – jed, co léčí

Ketamin je léčivem. Vlastně je léčivem déle, než je drogou. Vynalezen byl poměrně nedávno, až v roce 1962, v rámci procesu hledání alternativních anestetik ke staršímu fencyklidinu, jenž bohužel vykazoval řadu nepříjemných vedlejších efektů (z části se díky nim sám používá jako droga, obvykle pod pouličním názvem PCP či angel dust). Za objevem ketaminu stál Calvis Stevens, vědec z Parke Davis Laboratories.

Jelikož se ukázalo, že ketamin je méně psychoaktivní než fencyklidin, působí velmi rychle a je jednorázově velmi bezpečný, byl záhy schválen jako léčivo a v roce 1970 využit jako polní anestetikum během války ve Vietnamu. Ačkoli se od jeho užívání v lidské medicíně v posledních desetiletích částečně upustilo, stále je velmi často využíván jako veterinární anestetikum (například u koní).

Méně psychoaktivní ovšem neznamená, že není vůbec psychoaktivní. Toho si povšimla komunita psychonautů, které byla zhruba v té době zakázána psychedelika a z pochopitelných důvodů se poohlížela po alternativách. Ketamin se od nich sice svými efekty dosti liší, ale přesto jim je jistým způsobem podobný, a tak se rozšířil po klubové scéně, která v té době ještě neměla příliš velké povědomí o extázi. Společně s ní pak ketamin stál u rozvoje moderního užívání drog v klubech, jež pokračuje v podstatě nezměněné podobě dodnes. Kromě svého nejčastějšího názvu bývá také označován jako ket, K či kitty.

Continue reading “Ketamin – jed, co léčí”

Microdosing psychedelik

Pokud mají psychedelika svůj buzzword, je jím microdosing. Zatímco psychedelika jako taková jsou společností stále vnímána dosti negativně, o microdosingu i velmi prestižní média referují převážně kladně a v některých kruzích, například v Sillicon Valley, to je svým způsobem módní záležitost.

O co tedy přesně jde?

Continue reading “Microdosing psychedelik”