Pohřbená duše

Část první – Umění těla

Co je to umění, ptáte se? Vyjádření sebe sama, projekce důvěrné jedinečnosti lidské duše na pestré plátno světa. Není umění bez umělce, neboť právě zvídavá lidská mysl přetváří nic v něco, obyčejno v neobyčejno. Již před drahnou dobou lidé jako Marcel Duchamp, jako Henri Matisse, jako Andy Warhol přenesli tíhu z díla na autora samotného, předvedli, že jedině na výtvarníkovi záleží, neboť v jeho očích a rukou se může stát uměním cokoliv. Toto osvobození kultury, kdy byla váha významu plně odejmuta formě a předána funkci, je bezpochyby tím největším darem, jakým hrůzami soužené dvacáté století vůbec kdy mohlo lidstvu přispět. Konečně bylo tvůrcům umožněno být zcela osobními, konečně se umění s autorem (a divákem) jedním stalo.

Continue reading “Pohřbená duše”

Naděje

Hluboko ve vodách bezejmenného oceánu, v drtivém tlaku a mezi svíjejícími se mořskými proudy, plavala bez ustání ryba. Odstrkovala se mohutnými pohyby svého širokého ocasu a prsních ploutví kupředu, stále jen kupředu. Nepospíchala tak proto, že by snad byla pronásledována, či pro neukojitelný hlad smyslů, ne. Následovala jediný, odvěký cíl v neprostupné temnotě – drobný bod světla, pohupující se jí před vypouklýma očima, poskakující nahoru a dolů, blízko a přece daleko, stále se vzdalující, jako by snad samotným smyslem jeho existence bylo nenechat se dostihnout. Kdyby ryba znala slovo čas, věděla by, že se za tímto světélkem plaví již velmi, velmi dlouho. Avšak byla jen obyčejnou rybou, a tak o takových věcech neměla ani ponětí.

            Záře zde byla odjakživa – zvíře se do ní zrodilo a nikdy nepoznalo, jak chutná skutečná, ničím nerušená temnota. Patřili k sobě, tak jako k sobě patří voda a pohyb, jako k sobě patří život a touha. Samotná jeho přítomnost dávala rybě cíl, jež mohla následovat, věčného souputníka, druha v nepřítomném hejnu.

            Čas od času rybu míjeli jiní mořští tvorové, přitahováni k jejímu světlu, a zase mizeli, snad v zákoutích jejího obrovitého žaludku, snad zpět v temnotách okolního světa. Nedbala jich. Nebyli ničím více, než jen parazity, toužícími se přiživit na její pouti, nasát část její záře a odnést si ji pro sebe sama. Nebyli však stejní jako ona, a tak se ztráceli s nepořízenou. Jen jediný se nevzdal.

            Tmavý jako sama voda, neviditelný, stále se držící těsně mimo dosah světla, jen tak, aby si ryba uvědomovala tíživou hrozbu jeho přítomnosti, avšak nikdy mu nemohla uniknout. Když zrychlila, přidal na tempu i on, když zpomalila, postupně se začal přibližovat. Pronásledoval ji, či světlo samo? Záleželo na tom? Nevěděla, co by se stalo, pokud by ji tento přízrak dostihl, avšak byla si jistá, že by jí její ostré zuby a tvrdé šupiny nebyly k ničemu.

            Plula stále dál, obklopená z jedné strany hrozbou a z druhé příslibem, a po mnoho záběrů jejího silného ocasu se neměnilo nic kromě vody, hladící ji po těle, jak klouzala skrze její chladné objetí. Nejasná, pochmurná krajina mořského dna kolem ní se postupně měnila, z hrubého písku na propadlý kámen a zvláštní, ztuhlou tmavou látku, vyvěrající z hlubin. Jak se dno dále přetvářelo, vztyčily se kolem ní sloupy chrlící vodu černou jako okolní temnotu samotnou a ryba ucítila, že ji sevřel mocný hlubokomořský proud a bez ohledu na její vlastní – jakkoliv chabou – vůli ji táhl stále hlouběji a hlouběji do propasti. Stín za ní se s každým okamžikem blížil, do jeho vzhledu jako by se vplížilo cosi dychtivého.

            Síla vody byla strašlivá a boj proti ní zcela marný. Ploutve ani ocas nestačily jejímu zběsilému tempu, a tak byla ryba pouze slepě nesena dál, kam jí světélko ukazovalo směr. Obvykle by se nebránila, snad by se i – pokud by toho byla schopna – těšila  z úlevy a odpočinku, avšak zde v hloubi své jednoduché bytosti cítila, že jí hrozí smrtelné a neodvratné nebezpečí. Vypoulené oči na boku hlavy stále sledovaly hadovitého lovce, následujícího ji v proudu, pomalu, avšak neodvratně, se přibližujícího.

            Tah vody sílil, pronesl kořist i jejího pronásledovatele přes ostrý hřeben z rozlámaného kamení a před rybou se rozevřel nový obraz – ohromný příkop, táhnoucí se dál, než by kdy mohla dohlédnout. Vyzařoval narudlou záři, žhnoucí a nepřirozenou. Nebyl jako její světlo, příjemné pro oči, vábivé. Právě naopak – sálalo z něj příliš mnoho nepoznaného a ryba by snad dala přednost žaludku tvora za ní, než aby se nechala vtáhnout do této propadliny. A právě s tímto poznáním přišlo nezvykle prudké rozhodnutí. Světélko sice mířilo do hlubin, avšak snad i ono bylo taženo tímto vířením – ryba je zachrání oba, sebe i jej.

            Zabrala ocasem i všemi ploutvemi najednou, ze všech sil, co jí v těle zbývaly, a pomalu se posunula ze středu k okraji propasti. Stvůra jako by to zpozorovala a začala se přibližovat ještě rychleji – ryba však na ni již nedbala.

            Dál zápasila, vydala ze sebe veškerou dosažitelnou snahu, výsledek nekonečného putování nicotou, a když už se téměř smířila s porážkou a vzdala se naděje, že kdy pozná, co je skutečně jejím světlem, pohánějícím ji od počátku jejího života, uvědomila si, že moc víru nad ní slábne.

            Zrůda již byla téměř na dosah – roztáhla svoje ohromná ústa, snad větší, než její dlouhé tělo samo, v očekávání chutného sousta. V očích se jí odrážela odporná záře trhliny.

            S posledním záběrem se ryba vyprostila ze síly víru, až se její tělo v nově nabyté volnosti roztočilo.

            Tlama se sevřela.

Zuby se semknuly.

A v jejich vězení – nic. Voda a nic než voda.

Tvor se zmateně rozhlížel, pátral dlouhou hlavou kolem sebe, hledal uniklou kořist – a právě to se mu stalo osudným. Proud se jej opět chopil, nejprve jeho ocasu, pak těla s krátkými ploutvemi, a nakonec i ohromné lebky, a stáhl jej dolů, ke dnu, pryč ze světa. Stvůra se kroutila a natahovala, avšak její délka byla přílišnou překážkou. Netrvalo dlouho a ztratila se úplně.

To však ryba neviděla, neboť po svém zoufalém úprku znovu nalezla své světlo a hada nechala daleko za sebou. Ukazovalo směrem vzhůru, kam se nikdy předtím neodvážilo. S ploutvemi unavenými zápasem se jej ryba opět jala následovat, poslušna svého údělu.

Ponurý svit trhliny postupně zmizel a zůstala opět jen ryba se svým vlastním, soukromým světélkem, jež tak odvážně vyrvala proudu. Nadále stoupala a po mnoha a mnoha záběrech ocasu si všimnula, že tma kolem ní se jaksi rozmělňuje, jako by z černé přecházela v matnou šedou, jakou mohla dříve vidět na samých okrajích záře svého svitu.

Mířila stále vzhůru, výš a výš, do teplejších vod, do světlejší temnoty. Cítila, jak se jí zmocňuje podivná vnitřní odlehčenost. V očích ji tlačilo, jako by se snažily prodrat se ven z lebky a už už dosáhnout tolik kýženého cíle. Břicho se nadouvalo a šupiny pomalu odpadaly, klesaly do hlubin jako vzpomínky na její tak dlouhou cestu.

            Svět se postupně rozzařoval, získával jasnosti a hloubky, jakých ryba nikdy dříve nepoznala. Světélko již nebylo samo v oceánu černi, nyní vplývalo do právě tak světlého pozadí, až s ním nakonec splynulo zcela. Ryba neměla žádná víčka, avšak přesto v tu chvíli jako by zavřela oči. Z temnoty ke světlu a ze světla k temnotě, pouť jediného osamělého tvora byla konečně u konce.

***

Starý, seschlý rybář kráčel po pobřeží, obnaženém odlivem, klopýtaje mezi kameny ohlazenými vodou do oblosti, hledaje neznámé poklady, jaké snad mohlo moře vyplavit. Konal tuto cestu každý den, neboť jeho ruce již byly zchromené stářím, slabé, neschopné vytáhnout těžkou síť s úlovkem, a noha mu už nesloužila tak jako kdysi.

            Vlny hlasitě šuměly a tříštily se o zhlazené hrany. Hůl, vyřezaná ze zlomeného vesla – druhé ztratil společně s kostmi v noze –, klapala v nepravidelném rytmu. Dnešek nebyl dobrým dnem – nenašel nic, co by mohl prodat a vyzískat tak jídlo pro zaplnění žalostně prázdného žaludku. Už se chystal s nepořízenou odejít, když to mu padl pohled na cosi uvězněného v jezírku, zanechaném za sebou ustupujícím oceánem. Sklonil se a zasyknul bolestí artritických zad, aby se mohl podívat blíže.

            Byla to ryba, podivně potrhaná a odulá, mořský ďas s rozedranými ploutvemi a zničeným ocasem, se strašlivými zuby téměř uvolněnými z bělavých dásní. Z vršku hlavy mu vyrůstala dlouhá stopka a na ní se, nehybné ve stálé vodě, skvělo malé, vyhaslé světélko.

            Aniž by věděl proč, roztáhl se chudému muži na špinavé tváři široký úsměv vykoupených.

            Vlny znovu udeřily.

Lidé a bozi

Lidé a božstva spolu mají dlouhý, komplikovaný vztah. S každou civilizací, jež povstala, se zvedl z prachu nový bůh, krmený strachem a úctou. Naši předci uctívali ideály zvířecí síly i ženské plodnosti, své vlastní praotce, rozvětvené rodiny ne nepodobné jejich vlastním, vtělení vyšší moci i všeprostupující kosmické principy. Dokonce i dnes, po tisících let duchovního a technologického vývoje stále naprostá většina lidstva věří v některou z mnoha forem vyšší moci.

Continue reading “Lidé a bozi”

Pravda vyděsí

Předpokládám, že každý slyšel o akci Proč? Proto!, jež se uskutečnila ve středu na Václavském náměstí (s pokračováním další den na náměstí Hradčanském). Rovněž předpokládám, že většina se dostala do styku s rozporuplnými analýzami počtu demonstrujících, ať už šlo o původní policejní odhad pohybující se mezi dvaceti a třiceti tisíci (vycházející ze zprávy ČTK, stavějící na odhadu fyzicky přítomných policistů), o analýzu operátorů s dvanácti (O2) a devatenácti (T-Mobile) tisíci, či o manuální výpočet Českého rozhlasu s osmi tisíci.

Continue reading “Pravda vyděsí”

Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo

Kráčím si tak ze Stromovky, kde jsem se věnoval filozofickému hloubání a dloubání, když tu mne napadne, že bych mohl zkusit, jak dlouho vydržím držet ruce upažené ve výšce ramen. Záhy se projevilo, že na slavném citátu sira Charlese Lyella “mysl jest mocnější hmoty” asi něco bude, jelikož po zhruba čtyřech stech metrech cesty jsem stále ještě nerušeně držel končetiny ve stejné úrovni.

Patrně jsem u toho vydával vrtulové zvuky, protože jen pár okamžiků poté, co mne předjelo policejní auto, začalo ono zmíněné vozidlo couvat, až dorazilo k mé pomalu se posouvající pozici.

Stáhlo se okénko a vynořila se hlava jakéhosi holobrádka. “Kam letíte?” zajímal se.
“Asi do Brna,” odvětil jsem automaticky, v duchu stále ponořen do úvah o vztahu mezi principem neurčitosti a nekvantovaností času. Nejspíš nešlo o správnou odpověď, neboť auto popojelo a muž ve zbrani se doptával: “A za jak dlouho tam doletíte?”
“Hmmm, těžko říct,” pravil jsem rozvážně, zpola zaujat tímto novým problémem, s myslí již zpracovávající odpovídající výpočty. “Patrně až za dlouho, letová rychlost je dosti malá,” usoudil jsem nakonec a nerušeně pokračoval ve stejné dráze. Zanedlouho jsem dorazil ke křižovatce, kde jsem byl nucen kroužit kolem dokola, protože právě padla červená.

Gumy zaskřípěly a ochránce klidu a míru se znovu objevil v mém zorném poli. “Pojďte k nám,” nakázal mi. Samozřejmě jsem jej ignoroval, neboť každé malé dítě ví, že letadlo nechodí, ale pluje vzduchem. “Pojďte k nám!” zopakoval strážník rázně a na čelo se mu počala vkrádat rudá.

Zhodnotil jsem situaci a nakonec jsem se jako řádný občan rozhodl poslechnout. Neobešlo se to však bez přistání a vypnutí motorů. “Kontrola dokladů!” vybafl na mne policista. Zklamaně jsem zalovil v kapsách a vytáhl peněženku, čímž jsem byl nucen dát ruce dolů a ukončit tak celý experiment. Policie holt zkazí každou legraci.

“Bohužel se zdá, že jsem si pilotní průkaz zapomněl doma,” protáhl jsem omluvně. Rudá tvář zakoulela očima. Mám pocit, že jsem v koutku úst zahlédl i trochu bílé pěny. Raději jsem mu rychle podal občanku.

Vložil ji do jakési čtečky a cosi dlouze zkoumal. Nakonec mi ji podal zpět a s protaženým obličejem zahučel: “Vy nejste nesvéprávný.” Zvažoval jsem, jestli mu mám prozradit, že jsem před lety strávil tři týdny v Bohnicích, ale než jsem se stačil rozhodnout, vůz byl pryč. Tak jsem jenom doletěl domů a na žádost prosebníků posedávajících na rohu bloku, znějící “hoďte nám něco,” jsem musel odpovědět, že humanitární bombardování neprovozuji, protože jsem letadlo civilní, nikoli vojenské.

Kritická reflexe demonstrujícího

Jak možná víte, každý rok se na 1. máje zúčastňuji protikomunistické demonstrace na holešovickém Výstavišti (záznam letošní akce můžete shlédnout například zde, osobně tam vystupuji především kolem čtvrté minuty, pitoreskní popis této akce z minulého roku zde). Nejzajímavější událostí letoška však kupodivu nebyla demonstrace samotná, ale můj krátký rozhovor s YouTuberem Standou (na jeho video z akce je odkazováno výše – ne, nejde o PR akci s cílem propagovat jeho kanál), kdy jeden z dotazů zněl, jestli si nemyslím, že takové protesty společnost spíše dále polarizují a ve finále jsou kontraproduktivní.

Jelikož jde o otázku, jež mě trápí v podstatě celý rok už od loňského konání této rudosleziny, rozhodl jsem se ji a další jí podobné podrobněji rozvést.

Continue reading “Kritická reflexe demonstrujícího”

První Máj byl lásky čas…

Jako každý rok jsem se i dnes zúčastnil velké prvomájové maškarády a sociálně-kritického lidového divadla v jednom, tedy proslulých komunistických oslav poněkud ironicky amerického svátku práce a dělnictva.

Navzdory osočením ze strany našich rudých (ne)přátel jsme se postupně sešli zcela neorganizovaně u fontán na holešovickém Výstavišti a po prokonzultování celé akce se členem antikonfliktního týmu a příchodu prvních pár oveček jsme shledali, že jde vlastně o setkání přátel – my jsme každý rok stejní, komunisté jsou každý rok stejní, policisté jsou každý rok stejní, vlastně se všichni známe, až bychom si skoro až mohli tykat. Především onoho posledního poznatku se výchoďané zhostili s bravurou a tykali nám až k zemdlení. My jsme se však zlákat nenechali a raději jsme udržovali poněkud skomírající zástavu etikety. Někdo to holt dělat musí, ač je to jistě práce nevděčná a nepříjemná.

Na rozdíl od ostatních let letos probíhaly slavnosti relativně v poklidu, bez větších střetů (s výjimkou těch názorových) či potyček. No uvažte: Milada Horáková si tento rok svoji justiční vraždu zasloužila jenom jednou, jak Heliodor Píka, tak Jan Masaryk v podstatě v poklidu nepopliváni v záhrobí odpočívali a nejstrašnějšími obviněními na naši adresu již nebyla homosexualita či máničkovitost, ale pouze relativně ojedinělé výkřiky, označující nás místy za judofašisty, jindy za židovskou svoloč. Kdosi o něco více kreativní po zaslechnutí skandálních pravd o hladomoru na Ukrajině prudce vytrčil hlavu a vybafl slovy „vy zase bijete černochy!“ Tato fráze se stala naším neoficiálním heslem po celý zbytek dne, jejž jsem strávil převážně vysvětlováním všelijakým bolševikům a chudákům novinářům, že nás opravdu nikdo neorganizuje a nesvolává.

K našemu zklamání se už ani neopakovala lidská zeď z propletených těl funících soudruhů, bránící nám v přístupu k Rudé Martičce, od níž jsme si minule chtěli poměrně nevinně nechat podepsat trička a transparenty. V podstatě největší atrakcí byl jakýsi postarší pán rozcapených vousů, jenž si na schodišti naproti fontáně nebohého kapitalisty Františka Křižíka rozvěsil svoje plakáty hlásající „Mír a klid“ a „Vystoupení z NATO“, jemuž velice velmi vadilo, když se k němu na vyvýšené schodiště, odkud bylo dobře vidět na pódium, přitulili nějací pravdoláskaři a drželi tam svoje vlastní kartony informující zúčastněné o zločinech komunistického režimu. S vervou vskutku zběsilou jim ruce odstrkoval a u policistů na ně žaloval, avšak ve finále nedosáhl ničeho, protože dokud jeho hesla nebyla zastiňována, nikdo nic nekalého nespáchal.

Ani zarytý soudruh Jakeš se příliš neprojevoval, chudák už asi byl příliš stár, ačkoliv těch jeho třiadevadesát bych mu rozhodně netipoval. Nakonec jsme se tedy pouze obrátili zády k ruské hymně a poté opět vystoupili k mírně ohořelému Průmyslovému paláci, rozvinuli naši uličku hanby, stejnou, jako při příchodu sympatizantů dříve v ranních hodinách. Selku Semelku naše sítě nezachytily ani tentokrát, liška mazaná se někudy záhadně vypařila, bůhví kudy kam.

Závěrem celého dopoledne se tedy stalo krátké posezení u piva, o němž si komanči od vedlejšího stolu jistě museli myslet, že nám jej zaplatila americká ambasáda, Brusel, ilumináti a pravděpodobně i znovuzrozená Havlova zombie, vyměnění si fejsbůkových profilů a podobných ptákovin. Následně jsme se rozloučili a opět zalezli do svých kaváren, s vědomím, že se uvidíme zase na sedmnáctý listopad. Už aby to bylo, neboť tato setkání jsou komediemi lepšími, než klasické němé grotesky.


Tato glosa byla původně sepsána 1. května 2016.