Trpím. Mou duši svazuje trýzeň, s níž si sama nesvede poradit. Trápení tak hluboké a nezměrné, až někdy hrozí, že mne celého pohltí. Tento očistec nese název, jaký dobře a důvěrně zná každý z nás: samota.
Vždy jsem byl sám. Strávil jsem – a stále trávím – většinu svého života hledáním někoho, kdo by zaplnil prázdná místa uvnitř mne, kdo by mi pomohl nést tíhu břemene bytí a komu bych naopak mohl s jeho břemenem pomoci já sám. Dvakrát jsem nalezl duši své duše, avšak vždy nás od sebe, nepochybně i vinou nedostatku mého vlastního pochopení a péče, nakonec oddělil čas i cit. Prolil jsem oceány slz, avšak přesto zůstávám nadějným. Trojka byla vždy nejvyšším z magických čísel, a já bych rád věřil, že třetí z mých lásek, má láska poslední a největší, bude tou, se kterou strávím zbytek svých dní. Doufám v to, avšak vím, že uplynou roky, snad desetiletí, než tuto lásku naleznu. Jsem připraven čekat.
Continue reading “Umění bolesti”