Líbí se vám úvodní obraz tohoto článku? Kdo byste odhadovali, že ho mohl namalovat?
Odpověď vás možná překvapí, protože jeho autorem není člověk, ale šimpanz učenlivý jménem Congo, jenž žil v polovině minulého století.
Continue reading “Neznámé umění zvířat”
Stojíš na hraně a pohlížíš do temnoty hluboko pod tebou. Šum tříštící se vody, utlumený vzdáleností i ruchem usínajícího města, jako by jen stěží doléhal k tvým uším. Rukou se ti pomalu šíří chlad zábradlí za zády, svíráš jej jako poslední kotvu mezi tebou a krokem do prázdna. Je ti jasné, co musíš udělat.
Khamvandro ó Khamvandro, králi všech bohů, otče všech hvězd,
Ty, jenž nejvýše se tyčíš,
Smyšlený můj pane,
Ve jménu květů a lučních motýlů,
Ve jménu lásky a rosy v trávě,
Vyslyš mé prosby, dej mým očím lesk.
Ať otevře se mé srdce všem strastem,
Ať probudí se lev.
V tobě já hledám svou pravdu
A k tobě se obracím v touze
Vyslyš ji tak, jak by si přál
Věčný tanec kosmu.
Slova úvodní
Abych se vyvaroval případnému zmatku čtenáře, musím zde upozorniti, že vše zde popsané se skutečně odehrálo v útrobách mého příborníku, jenžto je umístěn toliko v první zásuvce nízké skříně podpírající desku přípravnou v mé kuchyni. Tento příborník skládá se z několika oddílů, od sebe nevysokými, a tudíž překonatelnými, přepážkami oddělenými. V části nejblíže k čelu šuplíku poklidně leží lžíce veliké, polévkové, vodorovně s dřevem předku zásuvky. Za nimi pak jsou dvě kapsy na vidličky, jichž mám na poměry svobodného mládence snad až příliš. Často se samovolně přesouvají a jinak podivně mění své konstelace, následujíc snad zákony mně zcela neznámé. Poslední v řadě je pak užší přihrádka na nože, ježto je však delší než vlysy ostatní. Je tomu tak proto, že nože jsou vznešeného rodu a vyžadují místo pro své vypínající se čepele. Úplně vlevo pak ještě, kolmo k ostatním, je situována část vyhrazená lžičkám malým, do čaje i do kávy. Jelikož náš příběh je však milostným, z pochopitelných důvodů mravních se o nich zmiňovati nehodlám. Dále vzadu jsou pak předměty rozličné, od nožů ostrých a brček po jakési jehlice účelu nepoznatelného, které však vesměs nehrají podstatnou roli a vlastně mi často ani není známo, nač jsem si jich kdy pořizoval.
Trpím. Mou duši svazuje trýzeň, s níž si sama nesvede poradit. Trápení tak hluboké a nezměrné, až někdy hrozí, že mne celého pohltí. Tento očistec nese název, jaký dobře a důvěrně zná každý z nás: samota.
Vždy jsem byl sám. Strávil jsem – a stále trávím – většinu svého života hledáním někoho, kdo by zaplnil prázdná místa uvnitř mne, kdo by mi pomohl nést tíhu břemene bytí a komu bych naopak mohl s jeho břemenem pomoci já sám. Dvakrát jsem nalezl duši své duše, avšak vždy nás od sebe, nepochybně i vinou nedostatku mého vlastního pochopení a péče, nakonec oddělil čas i cit. Prolil jsem oceány slz, avšak přesto zůstávám nadějným. Trojka byla vždy nejvyšším z magických čísel, a já bych rád věřil, že třetí z mých lásek, má láska poslední a největší, bude tou, se kterou strávím zbytek svých dní. Doufám v to, avšak vím, že uplynou roky, snad desetiletí, než tuto lásku naleznu. Jsem připraven čekat.
