Blog o všem a o ničem, o umění, filozofii a světě obecně
Líbí se vám úvodní obraz tohoto článku? Kdo byste odhadovali, že ho mohl namalovat?
Odpověď vás možná překvapí, protože jeho autorem není člověk, ale šimpanz učenlivý jménem Congo, jenž žil v polovině minulého století.
Continue reading “Neznámé umění zvířat”Lidská fascinace změněnými stavy vědomí má velmi hlubokou minulost. Právě proto jsou mezi lidmi tolik oblíbené drogy ve všech jejich podobách, od alkoholu po heroin. Zatímco minule jsme poodkrývali jejich dávné dějiny, dnes se podíváme na nedávnou historii psychedelik a na jejich přetrvávající vliv na světovou společnost a kulturu.
Ačkoliv nejznámější je samozřejmě výbuch psychedelie během divokých šedesátých let, popularita rozumvíračů v moderním západním světě započínala už na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Šlo primárně o meskalin, jenž byl po dlouhá tisíciletí využíván původními americkými obyvateli. Po rozvrácení velkých říší Střední Ameriky se tyto prastaré kulty postupně přerodily do nových podob. Jednou z nich je Native American Church, rozvíjející se ke konci devatenáctého století. Ten navázal na klasické peyotlové rituály a do dnešní doby se těší státní ochraně zahrnující zákonné výjimky umožňující legální užívání meskalinu pro jeho členy. Další z těchto moderních manifestací bychom mohli nalézt u Mazatéků, domorodých obyvatelů mexického údolí Sierra Mazateca v Oaxace. Jejich víra v sobě spojuje křesťanství s psychedelickým mysticismem a rituály využívajícími lysohlávky a šalvěj divotvornou. O cestách za nimi si můžeme přečíst například v pamětech Alberta Hofmanna.
Continue reading “Moderní historie psychedelik”
Stojíš na hraně a pohlížíš do temnoty hluboko pod tebou. Šum tříštící se vody, utlumený vzdáleností i ruchem usínajícího města, jako by jen stěží doléhal k tvým uším. Rukou se ti pomalu šíří chlad zábradlí za zády, svíráš jej jako poslední kotvu mezi tebou a krokem do prázdna. Je ti jasné, co musíš udělat.
Khamvandro ó Khamvandro, králi všech bohů, otče všech hvězd,
Ty, jenž nejvýše se tyčíš,
Smyšlený můj pane,
Ve jménu květů a lučních motýlů,
Ve jménu lásky a rosy v trávě,
Vyslyš mé prosby, dej mým očím lesk.
Ať otevře se mé srdce všem strastem,
Ať probudí se lev.
V tobě já hledám svou pravdu
A k tobě se obracím v touze
Vyslyš ji tak, jak by si přál
Věčný tanec kosmu.
Slova úvodní
Abych se vyvaroval případnému zmatku čtenáře, musím zde upozorniti, že vše zde popsané se skutečně odehrálo v útrobách mého příborníku, jenžto je umístěn toliko v první zásuvce nízké skříně podpírající desku přípravnou v mé kuchyni. Tento příborník skládá se z několika oddílů, od sebe nevysokými, a tudíž překonatelnými, přepážkami oddělenými. V části nejblíže k čelu šuplíku poklidně leží lžíce veliké, polévkové, vodorovně s dřevem předku zásuvky. Za nimi pak jsou dvě kapsy na vidličky, jichž mám na poměry svobodného mládence snad až příliš. Často se samovolně přesouvají a jinak podivně mění své konstelace, následujíc snad zákony mně zcela neznámé. Poslední v řadě je pak užší přihrádka na nože, ježto je však delší než vlysy ostatní. Je tomu tak proto, že nože jsou vznešeného rodu a vyžadují místo pro své vypínající se čepele. Úplně vlevo pak ještě, kolmo k ostatním, je situována část vyhrazená lžičkám malým, do čaje i do kávy. Jelikož náš příběh je však milostným, z pochopitelných důvodů mravních se o nich zmiňovati nehodlám. Dále vzadu jsou pak předměty rozličné, od nožů ostrých a brček po jakési jehlice účelu nepoznatelného, které však vesměs nehrají podstatnou roli a vlastně mi často ani není známo, nač jsem si jich kdy pořizoval.
Trpím. Mou duši svazuje trýzeň, s níž si sama nesvede poradit. Trápení tak hluboké a nezměrné, až někdy hrozí, že mne celého pohltí. Tento očistec nese název, jaký dobře a důvěrně zná každý z nás: samota.
Vždy jsem byl sám. Strávil jsem – a stále trávím – většinu svého života hledáním někoho, kdo by zaplnil prázdná místa uvnitř mne, kdo by mi pomohl nést tíhu břemene bytí a komu bych naopak mohl s jeho břemenem pomoci já sám. Dvakrát jsem nalezl duši své duše, avšak vždy nás od sebe, nepochybně i vinou nedostatku mého vlastního pochopení a péče, nakonec oddělil čas i cit. Prolil jsem oceány slz, avšak přesto zůstávám nadějným. Trojka byla vždy nejvyšším z magických čísel, a já bych rád věřil, že třetí z mých lásek, má láska poslední a největší, bude tou, se kterou strávím zbytek svých dní. Doufám v to, avšak vím, že uplynou roky, snad desetiletí, než tuto lásku naleznu. Jsem připraven čekat.
