Psychedelika a aztécké vidění světa

Aztékové jsou pochopitelně známí jako krvežízniví dobyvatelé, kteří ovládli větší část svého světa a prováděli mnohatisícové lidské oběti, aby nasytili své strašlivé bohy. Takový obraz o nich je postupně utvářen a upevňován populární kulturou, jež tento velmi složitý národ redukuje na to, co je děsivé a pro člověka dnešní doby nepochopitelné, ve snaze vydělat prostřednictvím nesmyslných příběhů o nich peníze.

Ve skutečnosti to samozřejmě bylo dosti jinak. Aztékové sice prolévali na vrcholech svých chrámů záplavy krve, ale také to byl lid básníků a zpěváků s nebývalou civilizační úrovní. Válka pro ně představovala zdroj obětí, nutných pro ukojení krutých božstev, avšak pokud mohli, násilí se vyhýbali – jejich boj byl často ritualizovaný a jeho cílem ve většině případů nebylo zabíjet, bylo-li zbytí. I přes dobyvačné kampaně kvetla diplomacie a svého času byli schopni utvořit jedno z nejvýznamnějších státnických spojenectví své doby.

Jací tedy Aztékové byli doopravdy?

V první řadě nebyli Aztékové – tento název je umělý a oni sami by jej pro sebe nepoužili. Aztecah, slovo z nahuatlu, jazyku Nahuů, širší etnické skupiny, do které spadali právě i Aztékové, znamená ‚lidé z Aztlánu‘. Aztlán byl nejspíše mytickým podzemním místem původu pro více národů ze středoamerické oblasti, ze kterého měli snad odejít, snad uprchnout a najít si nová sídla v dnešním Mexiku. Existují dokonce verze bájí, podle kterých měl bůh Huitzilopochtli během cesty do nového domova zakázat Aztékům, aby si říkali Azteca – namísto toho jim mělo připadnout jméno Mexica, které opravdu využívali. Svůj původ odvozovali od Čičiméků, staršího, primitivnějšího kmene, jehož název má podobné konotace jako v dnešní době slovo ‚barbar‘, kterým dříve staří Řekové hanlivě označovali neřecké národy.

Buď jak buď, Mexikové, tehdy ještě kočovný kmen, dorazili do Údolí Mexika poměrně pozdě, až v polovině třináctého století našeho letopočtu. V důsledku toho se usadili na západním pobřeží jezera Texkoko, jednoho z mála stále poměrně volných míst v okolí. Po jisté době se jim podařilo přesvědčit vládce Kolhuakánu, malého, avšak významného městského státu, aby je nechal usadit se v rozsáhlejších oblastech.

Ten samý král k nim navíc na jejich žádost vyslal svou dceru, o které Mexikové prohlašovali, že z ní chtějí udělat svoji bohyni. To opravdu udělali, avšak ne tak, jak by si kolhuakánský král nejspíše přál – rituálně ji obětovali stažením z kůže ve víře, že tak vstoupí na nebesa a stane se božstvem.

Když se to král dozvěděl, poměrně pochopitelně se strašlivě rozhněval, zaútočil na město Mexiků a vyhnal je z něj. Přeživší Mexikové si roku 1325 založili nové město na ostrově v jezeru Texkoko a nazvali jej Tenochtitlán. Podle legend si toto místo nevybrali náhodně – jejich bohové jim měli nakázat, aby sídlo vzniklo na místě, kde najdou orla sedícího na kaktusu, držícího ve spárech hada. Mimochodem, tento znak je dodnes ve vlajce Mexika.

Mexikové po poměrně dlouhou dobu podléhali nadvládě Tepanéků, dalšímu národu nahuaské kultury, který byl v té době na vrcholu moci a ovládal v podstatě veškeré okolí Údolí Mexika. Jejich legendární panovník, Tezozomok, měl být výjimečným státníkem a vojevůdcem a údajně se měl dožít sta let.

I přes svou dlouhověkost však nakonec podlehl stáří a po jeho smrti došlo ke sporu o nástupnictví. Maxtla, jeho syn, nejspíše otrávil svého staršího bratra Tayatzina a chopil se trůnu. Maxtla se projevil jako výjimečně neschopný král, jenž vládl velmi silově a přivodil si proto nepřátelství tří významných okolních mocností. Zvýšil daně Tenochtitlánu, čímž rozzuřil Mexiky, a donutil Nezahualcóyotla, vládce městského státu Texkoko (neplést s jezerem), uprchnout do vyhnanství.

Tenochtitlán a Texkoko si však nehodlali nechat toto utlačování líbit. Spojili se s Tlakopánem, vzbouřeneckým tepanéckým městským státem, a společně vedli proti Tepanékům válku, kterou nakonec vyhráli. Po jejím konci své spojenectví utvrdili i do budoucnosti a roku 1430 se zrodila slavná aztécká Trojaliance, v dnešních dobách známější prostě jako aztécká říše.

Ta postupně dobyla větší část svých sousedů ovládala rozsáhlé oblasti dnešní Střední Ameriky až do příchodu Španělů a svého rozvrácení.

***

Jak již bylo řečeno výše, jak mocnosti, z nichž se sestávala Trojaliance, tak řada okolních městských států a kmenů, k sobě měly kulturně velmi blízko. Hovořili stejným jazykem, nahuatlem, jímž i v dnešní době mluví skoro dva miliony lidí a ze kterého pochází řada slov v anglickém jazyce, například tomato (rajče) nebo coyote (kojot). Společně všem těmto skupinám lidí připadá název nahuové.

Zatímco prostí lidé uctívali složitý panteon božstvev se spletitou symbolikou a vzájemnými vztahy, existují silné důvody se domnívat, že nahuaská intelektuální elita měla na svět jiný, daleko sofistikovanější pohled.

Jednotlivé bohy viděli jenom jako aspekty vyšší síly. Touto silou byl teotl – věčná pralátka, z níž se měl sestávat veškerý kosmos. Podobná myšlenka není ve filozofii nová, ve starém Řecku se jí zaobírala celá řada myslitelů, především Anaximander, jenž přišel s konceptem apeironu.

Anaximanderovy více než dva a půl tisíce let staré spisy až na pár zlomků téměř nepřečkaly zub času, avšak o nahuaském smýšlení máme i přes systematickou snahu španělských dobyvatelů vyplemenit tyto ‚kacířské‘ pověry o něco lepší informace.

Teotl byl předzákladem všeho a vše mělo být jeho přímou součástí. Teotl neustále utváří a přetváří vesmír, oživuje jej a proměňuje, prostupuje jím v každé jeho součásti, avšak žádná z těchto součástí jako taková ani všechny jako celek jej nemohou nikdy vyčerpat, neboť je všechny přesahuje a ony jsou jen způsoby, jakými se projevuje. Ve filozofickém jazyce bychom řekli, že teotl je zároveň imanentní i transcendentní.

Jednotlivé věci – domy, skály, hvězdy, zvířata, lidé, bozi – jsou jen aspekty teotlu, které teotl vytváří ze sebe, skrz sebe, pro sebe. Ačkoliv se mohou zdát od sebe oddělené a povahou spolu nesouvisející, to je jen klam, vycházející ze skutečnosti, že není možné zachytit či pochopit teotl jako celek. Ve skutečnosti je teotl vším a vše je jím a nesouvislost pozorovaných složek kosmu je jen zdánlivá. Pro tento koncept se často využívá pojem ‚bezešvá veškerost‘ (‚seamless totality‘).

Teotl přesahuje všechny tyto věci, neboť teotl je věčný a veškerý, zatímco ony věčné a veškeré nejsou. Podstatou teotlu je neustávající proměna – ačkoliv se nám, smrtelným bytostem, mohou zdát některé útvary v našem světě bezvěké, například hory či nebeská tělesa, ve skutečnosti jsou jen součástí nekončícího tance teotlu a dojdou svého konce. Nic není stále a teotl se vždy mění – a jednoho dne opět stráví i tento svět a přetvoří se v něco jiného. Je však důležité si uvědomit, že teotl netvoří z ničeho, pouze mění to, co již je – tedy sebe, jelikož teotl je vším.

Snad by proto bylo lepší vnímat teotl ne jako podstatné jméno, ale jako sloveso – kosmos je v neustálém procesu teotlizace, a právě tento pohyb je zásadní. Teotl není ani bytím, ani nebytím – je stáváním se. Veškerá stálost je pouze iluzorní, neboť lidé žijí jen po krátký čas a nemohou pozorovat větší proměny, jimiž svět i teotl jako takový procházejí.

Jelikož teotl přesahuje všechny věci, přesahuje i veškerou dualitu. Zdánlivé protiklady jako život a smrt, teplo a chlad, řád a chaos, mužství a ženství, jsou ve skutečnosti jen způsoby projevu teotlu – a jelikož teotl je vším, jejich vzájemná vymezenost je jen zdánlivá.

Tento koncept můžeme dobře pozorovat na dnes již poměrně proslavených nahuaských dělených maskách a dalších artefaktech, kde jedna jejich část představuje život a druhá smrt. Obraz je ale symbolem i jako celek – obě části k sobě patří a jedna bez druhé nemohou být. Smrt má význam pouze, je-li život, a život sám v sobě obsahuje zárodek smrti. Ve skutečnosti tedy nejde o dvě oddělené, protikladné veličiny, ale o spojité součástí většího cyklu bytí.

Klasické západní hledání nesmrtelnosti by proto Nahuům nejspíše připadalo zvláštní. Věčnost je nejen nemožná, neboť teotl se neustále proměňuje a náš svět je jen přechodnou manifestací jeho přeskupování se, ale svým způsobem i nežádoucí, jdoucí proti přirozenému řádu věcí. Smrt není z podstaty špatná a život není z podstaty dobrý, obojí je jen jednou z mnoha součástí nikdy nekončícího koloběhu teotlizace, jehož dílem je vše pomíjivé. Navzdory tomu se však v dočasnosti věcí někdy skrývá pochopitelná hořkost.

Nezahualcóyotl, básník a král Texkoka, napsal (v překladu Ludmily Holkové):

A také:

Protože teotl prostupuje vše a zároveň představuje nejvyšší posvátnost, přenáší se tato posvátnost na jednotlivé věci i na kosmos jako celek, svatá je klamaná oddělenost věcí i jejich skutečná jednota.

Nahuové vnímali teotlizaci, zdánlivou tvorbu věcí teotlem, jako jeho masku (které říkali nahual). Zatímco v západním světě je maska obvykle vnímána jako něco, co má skrýt pravou povahu nějaké osoby či skutečnosti, šamanské kultury – a Nahuové byli ze samotné své podstaty šamanskou společností, ač se postupně vyvinuli ke klasičtějšímu teismu – navíc viděli masku jako umělou tvář, kterou si šaman nasazuje, aby symbolicky poodhalil jinak skrytá tajemství. Ve chvíli, kdy na sobě má masku nějakého boha, jako by tato za obvyklých okolností nedotknutelná bytost byla hmatatelná a poznatelně přítomná. Maska sama je tedy další z falešných dualit – skrývá i odhaluje zároveň.

S nahualem, maskou teotlu, tomu mělo být právě tak. Ačkoliv člověka klamal, neboť zahrnoval falešnou mnohost věcí, skrývající hlubší podstatovou jednotu, a nepravé protiklady, jež byly ve skutečnosti složitě propojenými aspekty teotlu, zároveň poodhaloval jeho nepochopitelnou, neuchopitelnou pravou podstatu a ukazoval způsoby, jakým se teotl projevuje. Samotné slovo nahual vychází od slova nahualli, jež označuje šamana měnícího podobu.

Nahual byl podle Nahuů uměleckým vyjádřením teotlu, jeho in xochitl, in cuicatl, což se obvykle překládá jako ‚květina a píseň‘ (‚flower-and-song‘). Pro Nahuy nehrál rozdíl mezi uměleckými žánry příliš velkou roli – malování a básnictví vnímali jako stejné umění a obecně bývala jejich umělecká představení ‚úplná‘ v tom smyslu, že zahrnovala zpěv, tanec, malbu, vůni a další ‚odnože‘ dohromady.

Umění bylo svým způsobem napodobením teotlu, původního, největšího, jediného umělce, jehož dílem je svět, a proto bylo nesmírně posvátné. Od vzdělanců se očekávalo, že budou zároveň umělci, přičemž například Nezahualcóyotl, myslitel a vládce Texkoka, jenž se zásadně podílel na vzniku Trojaliance, dovedl představu krále-básníka k dokonalosti.

Od představy teotlu jakožto posvátného umělce se odvíjí i způsob, jakým nahuaští tlamatinime (mudrcové) popisovali svět a bytí na něm. Často jej označovali za dům či místo obrazů, což je nejspíše odkaz na klamavou podstatu nahualu. Bytí je malbou teotlu na jeho posvátný amoxtli (nahuaský papír). Tím se opět dostáváme k pomíjivosti věcí, důležitému tématu nahuaské filozofie. Jelikož svět je neustále se přelévajícím uměleckým dílem teotlu, nic není věčné a vše bude nakonec ztraceno a přerozeno jinde a jinak.

Nezahualcóyotl zpíval (překlad vlastní):

Podobné city se promítají i do nahuaské lidové poezie (v překladu Vlastimila Maršíčka):

Ačkoliv teotl je to jediné, co může člověk kdy poznat (protože vše je teotl), zároveň je velmi obtížné poznat teotl správně, nakolik je to vůbec možné, neboť mnohými podobami svého nahualu velice klame a svádí na scestí. Je věcí cvičení srdce (duše), aby se člověk naučil teotl lépe poznávat, a tudíž mohl lépe žít. Tato myšlenka je velmi podobná některým výkladům dálnovýchodního taoismu, ve kterých je tao zároveň prapodstatou všeho a cestou ke správnému životu.

Tao a teotl si jsou obecně v mnoha ohledech podobné, avšak zatímco základní principem taa je nehybnost, u teotlu je to, jak jsme si ukazovali výše, nikdy nekončící pohyb. Teotl a tao jsou tak svým způsobem svými protiklady, ač jinak vyjadřují vzájemně související myšlenky.

***

Je velmi těžké říci, jak se nahuaský filozoficko-náboženský systém vyvíjel během let, protože španělští dobyvatelé, a především pozdější misionáři zničili naprostou většinu písemností původních obyvatel Střední Ameriky, což představuje nenahraditelnou kulturní ztrátu srovnatelnou s vypálením Alexandrijské knihovny.

Osobně se však domnívám, že velkou roli ve vývoji konceptu teotlu a smýšlení o něm mohly hrát změněné stavy vědomí, především ty navozené psychedeliky, o kterých víme, že je Nahuové velmi široce užívali, především právě v rituálních kontextech.

Myšlenka teotlu jakožto prapodstaty, z níž vycházejí a s níž jsou provázány všechny věci, obzvláště pokud se s ní opravdu ztotožňovala poměrně velká část společnosti, jak by naznačovaly některé prameny, dává daleko větší smysl, pokud zvážíme, že podobného prožitku jde bezprostředně dosáhnout prostřednictvím rozumvíračů.

Pocity vzájemné souvztažnosti všech věcí jsou při vyšších dávkách psychedelik naprosto běžné a objevují se velmi často. Ačkoliv teotl není v pravém smyslu slova ‚myslící‘ síla, jistý záměr jeho proměny očividně mají, jinak byl nebyl nazýván velkým umělcem a podobně. I tento prožitek hluboké smysluplnosti kosmu a vlastního ukotvení v něm je z hlediska psychonautiky velmi dobře popsán – ve skutečnosti je jedním z nejvyhledávanějších stavů, kvůli kterým lidé berou velké dávky psychedelik, neboť poskytuje pro mnoho lidí jinak nedosažitelnou a nepředstavitelně mocnou osobní jistotu.

Koncept teotlu navíc vede k jistým z osobního hlediska poměrně znepokojivým závěrům, z nichž nejvýznamnější je skutečnost, že jsou-li všechny věci jen projevem a aspektem věčně proměnlivého teotlu, je osobní identita nějakým druhem iluze, klamu způsobeného nahualem. Za předpokladu, že vzájemná oddělenost věcí je lživá, není ani člověk sám oddělen od jiných lidí či od zbytku kosmu.

Sjednotit tuto tezi s každodenním osobním prožitkem je extrémně obtížné, avšak psychedelika by mohla Nahuům pomoci i s tímto problémem – při dostatečně vysokých dávkách totiž poměrně běžně způsobují stav známý jako ‚smrt ega‘ či ‚smrt selfu‘.

Jde o situaci, kdy člověk přijde o veškerou paměť, takže vnímá přicházející smyslové vjemy právě takové, jaké jsou, nezatíženém břemenem předcházející zkušenosti, jež by jej nutila nějak je interpretovat. Ztrácí tím představu osobní identity, neboť co jiného je identita než na paměti založený příběh, jenž vyprávíme sami sobě o sobě?

Kromě toho psychedelika navíc přinášejí narušení propriocepce, což je schopnost cítit, kde končí vlastní tělo a začíná okolní svět. Zatímco v bdělém stavu s tím naprostá většina lidí nemá problém (výjimku mohou tvořit kupříkladu lidé s amputovanými končetinami), během duchovní cesty se, v závislosti na dávce, může stát, že se vnímané hranice těla částečně či úplně rozpustí a člověk si není vědom vlastních tělesných hranic.

Pokud se tyto pocity spojí s výše diskutovaným vnímáním vzájemného propojení všech věcí v kosmu, vznikne stav, který velmi snadno interpretovatelný jako něco podobného poznání pravé povahy teotlu – vědomý stav, v němž člověk vnímá, avšak nemá žádné povědomí o sobě sama, jen o nekonečně provázaném, nestálém kosmu, jehož je nedílnou součástí.

I pohyb, jenž by měl být esencí teotlu, je významnou součástí psychedelického prožitku. Při nižších dávkách se vyskytují halucinace způsobující dojem, že se fyzický svět okolo hýbe, při vyšších často člověka zahltí neustále proměnlivá, divoká geometrie.

Nelze opomenout ani skutečnost, že psychedelika nesmírně násobí estetický prožitek – právě proto jsou velmi oblíbená u umělců, a právě proto sehrála obrovskou roli ve vývoji světového umění, jak si budeme ukazovat v příštím článku.

V životě Nahuů hrálo umění a estetika jako taková obrovskou roli, dost možná větší než v jakékoliv jiné kultuře. Teotl byl popisován jako první a největší umělec, svět jako jeho umělecký projev. Psychedelika navíc opravdu mohou přinášet pocity, že svět je jen iluzí, jen obrazem, přičemž jak jsme si ukazovali, podobné popisy se v dochovaných záznamech objevují opakovaně.

Kromě ontologie, tedy nauky o bytí, měla nahuaská filozofie i čistě praktický rozměr. Nahuové totiž viděli svět jako místo plné utrpení a bolesti, které lze sice dočasně uniknout skrze slasti ducha či těla, avšak nebude možné se jim plně vyhnout. Metaforicky to bylo vyjádřeno skrze podobenství s chůzí po hřebenu špičaté hory – člověk kráčí na uzoulinké stezce a kdykoliv může uklouznout na jednu či na druhou stranu a spadnout do hlubiny.

Aby se to nestalo, bylo nutné poznání správné cesty, což zahrnovalo rozumění teotlu – jak jej však pochopit, když je věčně nestálý a maskovaný nahualem, stále klamavý a nepoznatelný?

Osobně se domnívám, že psychedelika mohla sloužit i k tomuto účelu. Jelikož se pod jejich vlivem často objevuje pocit velmi hlubokého pochopení podstaty bytí a smyslu život, byl by takový stav přirozeně velmi lákavý pro někoho, kdo věří, že jediným způsobem, jak žít dobrý život, je co nejvíce pochopit extrémně složitý metafyzický koncept. Silný pocit posvátna a náboženského vytržení, navozovaný rozumvírači, by navíc mohl přispívat domnění, že člověk opravdu odhaluje tajemství teotlu.

A opět, o rozsáhlém užívání psychedelik v nahuaské kultuře máme řadu přímých důkazů.

Vše výše uvedené mne osobně přesvědčuje, že psychedelika nejspíše hrála ve vývoji nahuaské filozofie významnou roli. Bohužel, vzhledem k nedostatku záznamů z první ruky nejde o teorii, kterou by bylo možné přímo ověřit, pokud se někdy v budoucnu nepodaří nalézt doposud neobjevené, přeživší písemnosti.

Tato teze tedy nejspíše alespoň v dohledné době zůstane jen elegantní teorií.

---

Celou psychedelickou sérii naleznete zde.

Autorem náhledového obrázku je Leo Rodriguez.

Příští dva týdny s největší pravděpodobností článek nevyjde, neboť budu zaneprázdněn přípravou na přijímačky na FF UK.