Jak fungují psychedelika?

Terminologické zmatení

Co se vám vybaví, když se řekne slovo droga? Jste-li typickým zástupcem západní společnosti, bude to patrně obrázek nějaké fetky, jak si ve stínech v temné uličce rozpouští na lžičce pervitin, případně vysmátý obličej Jordana Belforta chvilku poté, co sjel lajnu kokainu.

A v tom je přesně jádro problému. Termín ‚droga‘ je tak široký a opředený tak negativními konotacemi, že je v podstatě nemožné vést za jeho využití smysluplnou diskuzi o různých látkách ovlivňujících mysl. Těch je přitom nespočet a navzájem se od sebe velice liší, jak z hlediska farmakologického principu fungování na lidské tělo a následných subjektivně pozorovaných efektů, tak z pohledu toxicity, možného budování závislosti a dalších nedobrých účinků.

Ke slovu ‚droga‘ se obecně váže představa látek, jež jsou pro zdraví škodlivé a vedou k návykovosti, jejíchž dopadů se jen velmi obtížně zbavuje. Jak si ovšem budeme ukazovat později, psychedelika jsou až na některé vzácné výjimky zdravotně téměř nezávadná a vznik závislosti u nich nebyl nikdy klinicky prokázán, navzdory obrovskému množství vědeckého výzkumu v této oblasti.

Pojďme si tedy společně vystavět přehlednou mapu terminologie, jež se váže k naší problematice.

Jak již bylo řečeno, slovo ‚droga‘ je v lepším případě nešťastné a v horším případě nepoužitelné. Čeština má alespoň určitou výhodu, neboť na rozdíl od angličtiny se tento termín obvykle nepoužívá pro léky, ale moc velká výhra to není. V obou jazycích jde o naprosto vyprázdněný výraz, jaký v podstatě nemá smysl používat.

Dalším velmi obecným názvem jsou ‚psychoaktiva‘ či ‚psychoaktivní látky‘. Ani zde si však příliš nepomůžeme. Slovem ‚psychoaktivní‘ lze označit zcela cokoliv, co nějakým způsobem působí na vědomí a mění jeho stav – což je skoro vše včetně obyčejného cukru. I pokud bychom se rozhodli jej vztáhnout jen na umělé přípravky, zjistíme, že do této kategorie spadá obrovské množství rozmanitých druhů látek – prášky na spaní, anestetika, antidepresiva, stimulanty, psychedelika… Opět tedy neexistuje dobrý důvod jej používat.

S názvem ‘halucinogen’ se již dostáváme na jistější půdu, neboť je poměrně snadné jej vymezit vůči ostatním druhům psychoaktivních látek. Zatímco opioidy (jako je heroin nebo morfium) a stimulanty (například kokain, metamfetamin či kofein), a ostatně i prostý alkohol, jen nějakým způsobem zesilují či zeslabují běžně přítomné stavy vědomí, halucinogeny produkují prožitky kvalitativně odlišné.

To v praxi znamená, že jen málo z tripu – souboru symptomů vyvolaných požitím halucinogenu – je srovnatelné s běžným životem. Jistě, můžete svůj zážitek připodobňovat ke všemu možnému, vyjádřit jej skrze obrazy či básně, ale nikdy jej nezachytíte úplně. Kokain vás nakopne. LSD vás vezme do jiné dimenze.

Tento zásadní kvalitativní rozdíl v efektech je jedním z důvodů, proč mají psychedelika tak špatnou pověst, neboť pro společnost jsou stavy vědomí zásadně vzdálené normálu jen velmi obtížně přijatelné – podívejte se například na způsoby, jakými zacházíme s duševně nemocnými lidmi a jak je ostrakizujeme. Jistě, přístup společnosti se postupně zlepšuje, ale jen pomalu.

Je to ale také příčina oblíbenosti psychedelik a halucinogenů obecně. Jejich požití vám přinese stavy, jakých jinak téměř nelze dosáhnout – existují alternativy, ale obvykle vyžadují dlouhé roky cvičení, než v nich dosáhnete významného pokroku (meditace) nebo jsou nebezpečné (holotropní dýchání). Pro mnoho lidí jsou silné halucinogeny nejlepší a nejjistější cestou k dosažení hlubokého duchovního prožitku. Jak říká Sam Harris, člověk může strávit roky honěním se za přeludy během meditační praxe, aniž by kdy dosáhl něčeho zásadního. Když ovšem někomu podáte halucinogen, téměř jistě se stane něco zajímavého. Co přesně to bude, záleží na množství faktorů, které budeme rozebírat později.

Halucinogeny jsou ovšem pořád poměrně širokou třídou látek. Můžeme je rozdělit na tři menší skupiny, od sebe odlišné navozenými stavy. Jde o delirianty, disociativa a v neposlední řadě také psychedelika, jimiž se věnujeme v této sérii článků (ostatních dvou kategorií se dotkneme v jedné z plánovaných odboček).

Mimochodem, termín ‚halucinogen‘ nijak překvapivě vychází od slova ‚halucinace‘, jež v roce 1646 vymyslel Sir Thomas Browne. Ve svém původním významu znamená zhruba ‚toulat se myslí‘ – připadá mi zajímavé, že symbolika halucinogenního prožitku jakožto duchovní cesty byla historicky vždy přítomná a nejinak je tomu i dnes, což můžeme vypozorovat mimo jiné i na oblíbeném slovu ‚trip‘, které doslova znamená ‚výlet‘. Halucinogen je pak látkou, jež halucinace vyvolává – v tom ostatně tkví i jistá omezenost tohoto termínu, neboť smyslové halucinace jsou typicky jen jedním z řady subjektivních projevů halucinogenů.

Tím se konečně dostáváme k samotnému názvu ‚psychedelikum‘. Roku 1956 jej přivedl na svět britský psychiatr Humphry Osmond během hovorů se spisovatelem Aldousem Huxleym, svého času významným propagátorem psychedelik (o jeho knize Brány vnímání ještě budeme hovořit). V jeho jádru stojí dvě slova řeckého původu: ‚psyche‘, jež je přeložitelné jako mysl či duše, a ‚delein‘, které přímý český ekvivalent nemá, ale v podstatě znamená něco jako odhalit, ukázat či učinit zřejmým. Psychedelikum je tedy látkou, jež odhaluje mysl.

To může pochopitelně znamenat mnoho věcí, takže dochází k dalšímu terminologickému zmatení. Přirozeně panuje shoda, že některé drogy jsou typickými psychedeliky, především LSD, DMT, meskalin a psilocybin (a jeho metabolizované deriváty). Jak si ukážeme záhy, u nich je navíc výhoda, že jsou si z chemického hlediska velmi podobné a mozek ovlivňují skrze totožný mechanismus.

Ne u všech je to ovšem tak jasné. Například šalvěj divotvorná vyvolává očividně psychedelické efekty, avšak chemicky i farmakodynamicky má její aktivní látka (Salvinorin A) k běžným psychedelikům daleko. Někdy proto bývá označována za ‚atypické psychedelikum‘.

Jiným specifickým termínem je ‚entheogen‘ či (více počeštěle) ‚enteogen‘. Jde o složeninu starořeckých slov ‚entheos‘ a ‚genesthai‘, která dohromady znamenají zhruba ‚vyvolávač vnitřního božství‘. Tento název vznikl poměrně nedávno, roku 1979 jej stvořila skupina etnobotaniků a výzkumníků tradiční mytologie, soustředěná kolem Carla Rucka, Richarda Schultese, Jonathana Otta a Gordona Wassona. Jejich cílem bylo vice zdůraznit náboženský rozměr užívání psychedelik, kdy slouží k projevení nějakého božstva a následné komunikaci s ním, obvykle u přírodních národů. Slova entheogen se také někdy používá pro substance, které jsou obzvláště užívány s cílem dosažení osobního růstu, což může být položeno do kontrastu vůči často rekreačnímu užívání běžnějších látek, například LSD, avšak předěl mezi psychedeliky a entheogeny je nejasný a dosti volný. Mezi entheogeny se obvykle řadí především přírodně se vyskytující látky, jako je DMT, 5-MeO-DMT, meskalin, psilocybin, ibogain či Salvatorin A.

Kromě těchto názvů existuje nespočet dalších. Letmo můžeme uvést: illuzinogeny, psychodysleptika, oneirogenika, fantastikanty, psychotaraxika, psychotomimetika… Všechny nějakým způsobem charakterizují či popisují psychedelický prožitek či nějakého jeho aspekty. Dnes jsou však již zastaralé a téměř se s nimi nesetkáte.

Mělo by tedy být patrné, že zmatení ohledně správného názvosloví mysl ovlivňujících látek je rozsáhlé. Oboustranně srozumitelná terminologie je však zásadní pro každý text, o to více text naučný. Proto mi dovolte stanovit několik hlavních termínů, jež budu v této sérii článků používat.

Prvním z nich je označení ‚klasická psychedelika‘. Ten byl historicky v odborné i laické literatuře užíván různě, avšak já jej budu používat striktně ke společnému označení LSD, DMT, meskalinu a psilocybinu (a jeho metabolizantů) a případně jejich nejbližších analogů, které se od nich chemicky ani efektově v podstatě neliší. Pro účely tohoto textu je zásadní mít termín právě jen a pouze pro tyto látky, neboť jsou nejlépe prozkoumané, nejpopulárněji užívané a obecně uznávané jako farmakologicky bezpečné, čímž tvoří jádro celé psychedelické problematiky. Tento termín je odlišuje od ‚vedlejších psychedelik‘, mezi které bych zahrnul obskurní látky typu 25I-NBOMe či Bromo-DragonFLY, které bezpečné, prozkoumané ani oblíbené nejsou.

Již jsem naznačil, že pod pojem ‚psychedelikum‘ lze zahrnout všechno možné, neboť je velmi obtížné přesně určit, co vlastně takové odhalování mysli je a co už ne. Proto jsem se rozhodl využívat zde slovo ‚psychedelikum‘ striktně ve smyslu ‚serotonergického halucinogenu‘, což je farmakodynamické, jasně definované označení, jehož plný význam vyjde najevo v následujících odstavcích. Moderní komunita psychonautů (experimentálních výzkumníků psychedelik) s tímto zúžením významu za účelem zvýšené srozumitelnosti vesměs souhlasí. V odborné literatuře se někdy v tomto smyslu používá termín ‚klasický halucinogen‘, avšak ten já používat nebudu, neboť nabízí příliš mnoho prostoru ke zmatení.

Dodatečně zavádím slovo ‚rozumvíradlo‘ či ‚rozumvírač‘, významově identické s ‚psychedelikem‘, a od něj odvozené ‚rozumvírání‘, jímž se hodlám odkazovat na proces průběhu tripu samotný, například ve smyslu „rozumvírání DMT nastupuje prudce, nárazově a daleko rychleji než u ostatních psychedelik.“ Původně jsem toto slovo vymyslel pro svou knižní sérii Ztracený ráj na níž již roky pracuji, avšak hodí se mi i zde, neboť mi poskytuje slovesný tvar pro ‚psychedelikum‘. V tomto článku se tolik objevovat nebude, avšak v mnoha následujících ano.

Pokud zde máme nějaké milovníky chemie, pak by je mohlo zajímat, že prakticky všechna psychedelika chemicky spadají mezi tryptaminy (DMT, psilocetin, psilocybin…), fenylethylaminy (meskalin, eskalin, látky rodiny 2C-x, DOM…) či lysergamidy (LSD, 1P-LSD, LSA…). Znát chemické zařazení jednotlivých psychedelik je užitečné, protože sobě příbuzné látky se navzájem logicky podobají i efekty.

Seznam většiny existujících, vědě známých psychedelik (kromě výše zmíněných čtyř klasických, která jsou nejznámější a nejrozšířenější, existuje rozsáhlá paleta různých variant, analogů, ale i zcela unikátních drog, které se všechny rovněž řadí mezi serotonergické halucinogeny), najdete tady.

 

Co mezi psychedelika nepatří

V první řadě tvrdé drogy typu heroinu, kokainu, metamfetaminu a čehokoliv podobného, samozřejmě. Nepodobají se jim ani efekty, ani sklonům ke vznikání závislostí, ani toxicitou, jak již bylo řečeno. LSD má k heroinu asi tak blízko jako k alkoholu.

Daleko rozšířenější je tendence označovat extázi (MDMA) za psychedelikum, čehož se někdy dopouští i odborná literatura. Extáze působí na mozek trochu jiným způsobem než serotonergické halucinogeny (jak přesně budeme rozebírat v jedné z odboček), takže označovat je stejným termínem je poměrně nešťastné. Jejich efekty si mohou být do určité míry podobné, ale ve svých klíčových aspektech se liší, přičemž extáze vyvolává daleko mocnější stavy všelásky, emoční otevřenosti a empatičnosti. Právě proto se pro ni a některé jí podobné látky používá termín empatogen (empathogen) či enaktogen (enactogen).

Obdobně není psychedelikem ketamin, ačkoliv se jim rovněž může některými svými efekty podobat, je v komunitě psychedelické komunitě poměrně oblíben a klinicky se zkoumá z podobných důvodů jako psychedelika (obojí funguje jako mocná antidepresiva). Spadá mezi disociativa, o nichž se budeme zmiňovat v jedné z odboček k této sérii textů.

Marihuana také není psychedelikem (ačkoliv je halucinogenem) a člověk by si rozhodně neměl myslet, že je připraven na psychedelika jen proto, že má rozsáhlé zkušenosti s ganjou. Mezi prožitky, které tyto drogy vyvolávají, je gigantický kvalitativní rozdíl, jenž se velmi nevyplácí opomíjet či podceňovat.

Jak fungují psychedelika?

Extrémně složitě, ale ve své podstatě poměrně intuitivně. S vědomím nebezpečí, že se na mne snesou všichni neurovědci světa a vyklovou mi oči, se dopustím obrovského zjednodušení a pokusím se vysvětlit, jak vlastně psychedelika na lidský mozek působí. Výhodou je, že tomuto procesu tak úplně nerozumíme, tudíž mi nějaká drobná nepřesnost budiž odpuštěna.

Mozek se skládá z buněk. Duh. Z buněk se skládá celé tělo. Mozek je ovšem z buněk speciálních, nazývaných neurony či nervové buňky, chcete-li počeštělý termín. Jednotlivé neurony jsou základními výpočetními jednotkami mozku, který je jako celek v podstatě jen velmi výkonný počítač.

Neurony jsou důležité, protože pokud mají pravdu mechanistická vysvětlení vědomí, pro což svědčí řada nepřímých důkazů (které rozebereme jinde), pak konstelace neuronů a jejich vzájemná komunikace uvnitř mozku nějakým doposud nepochopeným způsobem vedou ke vzniku vědomého prožitku.

Neurony vypadají tak trochu jako malé stromečky nebo měňavky a sestávají se z několika základních částí:

V centru neuronu sedí jádro, které plní v podstatě totožnou roli jako u ostatních buněk, tedy přechovává genetickou informaci v podobě DNA. Jádra je součástí somy, jíž se také říká buněčné tělo. Rozprostírá se kolem něj a obsahuje množství různých buněčných organel (což jsou v podstatě orgány buňky) a stará se o její každodenní chod.

Ze somy vybíhá řada výběžků. Tím zdaleka nejdelším z nich je axon, který může u některých nervových buněk dosahovat délky až jednoho metru. V naprosté většině případů mají neurony právě jeden axon a používají jej k odesílání signálu k dalším nervovým buňkám. Axony jsou velmi rozvětvené a napojují  se na velmi velké množství jiných neuronů, obvykle skrze dendrity, což jsou ony kratší výběžky vybíhající ze somy, jimiž buňka přijímá signály od jiných neuronů. Místu styku axonu a dendritu se říká synapse.

Axony se však dendritů tak úplně nedotýkají. Až na naprosté výjimky odděluje jejich konečky uzoulinká mezírka zvaná synaptická štěrbina. Ta je velmi důležitá. Axony a dendrity si předávají signál elektricky, pomocí takzvaného akčního potenciálu. Ten ovšem nedokáže překonat štěrbinu.

Důležité je, že nervové buňky disponují systémem, jenž jim nepřímo umožňuje přenést akční potenciál přes tuto mezeru. A právě to je samotnou podstatou fungování psychedelik (a taky lidského mozku).

Konce axonů jsou vybaveny synaptickými vezikulami, což jsou v podstatě malé kapsičky uschované uvnitř konce axonu, které v sobě přechovávají neurotransmitery.

Neurotransmitery jsou poměrně jednoduché organické molekuly, jejichž hlavním účelem, alespoň v tomto případě, je sloužit jako most pro akční potenciál. Když takový vzruch dorazí až na konec axonu a nemůže dál, dostanou vezikuly pokyn, rozevřou se a vypustí svůj náklad do synaptické štěrbiny. Ten se vydá na cestu k dendritu naproti. Když se k němu neurotransmitery dostanou, navážou se na takzvané receptory, což jsou proteiny speciálně přítomné k tomuto účelu.

Receptor aktivovaný neurotransmiterem změní pomocí extrémně složitého mechanismu, který zde nemá smysl řešit, elektrickou rovnováhu v buňce. Pokud tato změna dosáhne určité hranice, neuron vyšle vlastní akční potenciál a informace putuje dál. Různé neurotransmitery se na tomto procesu podílejí různým způsobem, ale vesměs buď zvyšují nebo snižují šanci na vznik nového signálu.

Neurotransmitery mohou na receptory působit několika různými způsoby, podle čehož se dělí do kategorií. Plný agonista aktivuje receptor v plné intenzitě, částečný agonista jen v částečné. Antagonista se na receptor sice přisaje, ale neaktivuje ho, čímž ho v podstatě zablokuje a zabrání tak jiné látce, aby na něj působila. Existují ještě další druhy reakcí, ale ty nejsou pro naše účely podstatné.

Když je vše dokonáno, dotyčný neurotransmiter je buď rozložen v synaptické štěrbině pomocí enzymů, nebo se díky difuzi rozptýlí mezibuněčnou kapalinou někam jinam, nebo je pohlcen některou z buněk ve svém okolí (neurony či neurogliemi, což jsou pomocné buňky, které sice samy nevedou signál, ale podporují činnost neuronů a chrání je).

Sice to nemá mnoho společného s psychedeliky, ale je zajímavé, že právě takhle funguje velká část antidepresiv – takzvaná SSRI (v angličtině selective serotonin reuptake inhibitor, v češtině selektivní inhibitor – zabraňovač – zpětného vychytávání serotoninu), která v podstatě znemožní serotoninu vstoupit po aktivaci receptorů do okolních buněk, takže ho je ve štěrbině větší koncentrace. Proč je to významné, vyjde najevo záhy.

Vtip fungování psychedelik tkví v tom, že receptory nejsou tak úplně nejchytřejším kusem výpočetní techniky na světě, takže poměrně ochotně přijímají i věci, co sice vypadají jako pro tělo přirozené neurotransmitery, ale ve skutečnosti to vůbec neurotransmitery nejsou. Jako například různé drogy (nejen psychedelika, marihuana aktivuje kanabinoidové receptory, heroin opioidové a tak dále).

Vzpomínáte, když jsem říkal, že se psychedelikům správně říká serotonergické halucinogeny? Je to proto, že jedním z nejdůležitějších neurotransmiterů je serotonin (odborně 5-hydroxytryptamin či 5-HT), který je v obecném povědomí známý pro své působení na pocity štěstí, ale ve skutečnosti alespoň částečně zodpovídá za širokou paletu funkcí (mimo jiné i za trávení a vazokonstrikci, tedy stahování cév) a patrně hraje velmi významnou roli ve výstavbě vědomého prožitku.

Všechna psychedelika vypadají tak trochu jako serotonin, ale ne úplně. To má dva efekty: za prvé je přijmou serotoninové receptory (především receptory poddruhu 5-HT_2A, což bylo experimentálně potvrzeno), za druhé to způsobí změny v aktivaci oněch receptorů, což vede k jistým velmi složitým a doposud ne zcela vědou pochopeným chemickým posunům uvnitř neuronu, a tudíž ke změnám ve způsobu, jakým buňka vyšle akční potenciál. Pokud člověk pozře dostatečné množství drogy, takže je ovlivněno dostatečné množství neuronů, je vystaven jejímu působení, které budeme rozebírat v dalších kapitolách této série. Některá psychedelika navíc působí i na jiné než serotoninové receptory, ale v menší míře.

Fungování na úrovni mozku

Dobře, teď už v obecné rovině chápeme, jak působí psychedelika na jednotlivé neurony a jejich vzájemná spojení. Jak ovšem působí na úrovni celého mozku a jeho rozličných částí?

Odpověď zní, že to ve skutečnosti nikdo neví. Vědě stále zůstává záhadou, jak přesně funguje mozek jako takový, natož co se v něm děje za vysoce netypických situací. Je možné, že pro úplné pochopení vlivu psychedelik na lidské vědomí by bylo nutné v první řadě chápat, co vlastně lidské vědomí je a jakým způsobem pracuje, přičemž k takovým vědomostem máme pořád velmi daleko.

V poslední době však došlo k obnově akademického psychedelického výzkumu, takže postupně dostáváme alespoň kusé informace, ač v některých případech si interpretace měření a výzkumů protiřečí.

Z těchto střípků lze seskládat určitý náhled na psychedelickou problematiku, avšak v žádném případě nejde o obraz úplný či nevyvratitelně platný – je možné, že pokroky v neurovědě odhalí mechanismy působení, jaké nám doposud nejsou známy a které mají jen málo společného se současnými poznatky.

Například víme, že psychedelika snižují průtok krve v mnoha částech mozku. Výjimku tvoří vizuální kortex (část mozku, která zpracovává obrazové vjemy), ve kterém se průtok naopak zvyšuje. Zajímavé je, že míra vnímaných subjektivních efektů drogy je tím vyšší, čím silnější je efekt na průtok krve, a to i v případě jeho zvýšení u vizuálního kortexu. Tato informace možná sama o sobě moc nedává smysl, ale v kontextu dalších odstavců se to rychle změní.

Na bytí člověkem se zásadně podílí takzvaný Default Mode Network (DMN). Brain network (v češtině mozková síť) je v podstatě propojení rozličných regionů v mozku, které společně plní nějakou specifickou úlohu. DMN se zapojuje do množství různých činností, o kterých by se mohlo zdát, že spolu nemají moc co dělat. Ve skutečnosti ovšem mají jednoho společného jmenovatele: lidské já, tedy pocit prožitku a uvědomování si sama sebe. DNM se věnuje, sebereflexi, zvažování možných pocitů a myšlenek ostatních lidí, epizodickému vzpomínání na minulost a odhadování budoucnosti  a dalším věcem. Říká se mu Default Mode Network (doslova síť základního módu), protože je aktivní především ve chvíli, kdy se člověk nesoustředí na nic konkrétního a nevykonává žádný specifický úkol.

Tyto úvahy mohou být pro mnohé příliš abstraktní, tedy mi je prosím dovolte trochu přiblížit.

Panuje obecná představa, že člověk je vědomý. To je patrně pravda, avšak ne vždy je vědomý stejným způsobem. O rozdílu mezi vědomím a prožitky, které ho naplňují (takzvanými kváliemi či vědomžiky), jsem psal v předcházející části této série. Pokud jste ji nečetli, prosím, napravte to, neboť jde o myšlenky zásadní pro pochopení následujících odstavců.

Kválie, jimiž je naplněno naše vědomí, se zásadně liší podle toho, jakou činnost zrovna vykonáváme – stav líného posedávání, kdy necháváme mysl volně se toulat, má jen málo společného s intenzivním soustředěním se na nějakou činnost. Ne vždy je také vůbec přítomný.

Nevěříte?

Jistě se vám někdy stalo, že jste večer šli spát, zavřeli oči a okamžitě poté se probudili ráno. Během doby, kdy jste spali, jste nebyli vědomí, doslova jste ze svého subjektivního pohledu neexistovali. Mohlo uplynout pár hodin, ale také tisíc let, aniž by to pro vás hrálo nějakou roli.

Ač taková ztráta vědomí je poměrně extrémní a děje se jen během spánku či různých abnormálních situací (celková anestezie, kóma), ukazuje se, že stav uvědomování si sebe sama není tak běžný, jak si většina lidí patrně myslí.

Mnohokrát za den se nám stane, že jsme pohlceni nějakou činností. Může to být práce, hraní nějaké hry, vyhrocená diskuze či cokoliv jiného. Důležité je, že se během ní soustředíme právě jen na to, co v tu chvíli děláme. Sebereflexe, samovolné vzpomínky a podobné věci, jimž se zahálející mysl ráda věnuje, ustupují do pozadí.

Moderní populární kultura má pro tento stav termín flow a tváří se, že jde o zcela nové, revoluční odhalení, avšak ve skutečnosti jde o fenomén lidstvu známý po tisíce let. V kontextu meditace a dalších kontemplativních technik jde o ‚ponoření se do přítomného okamžiku‘, například, přičemž svatým grálem každého, kdo se věnuje meditaci, je trvalé osvícení, tedy rozpoložení, ve kterém tento stav nikdy neustupuje. Svým čtenářům, jež by zajímalo toto téma do větší hloubky, bych doporučil vynikající knihu Sama Harrise, Waking Up, v níž se meditaci a jejím dopadům na lidské štěstí věnuje velmi dopodrobna s čistě racionálním, vědeckým náhledem.

Nicméně zpět k tématu. Tato ztráta uvědomování si sebe sama patrně vzniká v důsledku skutečnosti, že Default Mode Network ustupuje do pozadí, jakmile se člověk začne věnovat nějaké specifické činnosti. A jelikož DMN do značné míry zodpovídá za sebeuvědomování se, společně s ním mizí i naše obvyklé já.

Rozličné studie ukazují, že psychedelika (ale nejen psychedelika, velmi podobný efekt se objevuje například i během intenzivní meditace omezují činnost DMN. A naopak, máme nepřímé doklady, že v depresi hraje roli i zvýšená aktivita DMN. Dává to smysl – zásadním problémem depresivního člověka (což dobře znám z vlastní zkušenosti) je tendence příliš se zabývat sebereflexí, která ale vůbec nepomáhá, právě naopak – je velmi důležité poučit se z vlastních chyb, avšak nic se nemá přehánět. Pokud neděláte nic jiného, než že se utápíte ve vlastní malosti a pochybeních, moc dobře vám nebude. Mimochodem, tuhle informaci si zapamatujte. Prozatím se jí nebudeme více zabývat, ale později bude důležitá pro diskuzi o lékařském potenciálu psychedelik.

Také se domníváme, že psychedelika způsobují vyšší ‚komunikativnost‘ mozku. Jinými slovy, jednotlivé mozkové sítě, které obvykle mluví především samy se sebou a osamoceně plní své osamocené role, začnou na psychedelikách daleko více hovořit i se sebou navzájem. To je obzvláště patrné u vizuálního kortexu a v podstatě to znamená, že se na zpracovávání obrazových informací pod vlivem psychedelik podílí daleko větší část mozku než obvykle (což intuitivně dává smysl a podle autorů druhého z výše odkazovaných článků by to mohlo vysvětlovat, proč do vizuálního vjemu pod efekty drog často prosakují jiné smysly či emoce).

Jedním způsobem, jak interpretovat dění v mozku na psychedelikách, je představit si, že mozek se přepne do více entropického (chaotického) stavu, zvaného primární vědomí, který měl být do jisté míry přirozeným způsobem vnímání reality před vývojem ega (tedy u batolat a našich přímých evolučních předků) a s ním spojeného sekundárního vědomí, jehož smyslem by mělo být právě co nejpřesnější, analytické modelování okolního světa. Kde vědomí primární sáhne k nadpřirozenu jako objasnění věcí, které nechápe, tam se vědomí sekundární raději uchýlí ke více či méně chladné logice. Pokud to někomu připomíná freudovské teorie, má pravdu, jde v podstatě o sloučení klasické psychoanalýzy s moderní kognitivní neurovědou.

Je ovšem důležité si uvědomit, že Robin Carhart-Harris a další autoři této teze netvrdí, že pralidé chodili kolem a viděli věci, které neexistují, něco takového by muselo nutně být velmi rychle evolučně vyřazeno. Vizuální halucinace jsou patrně důsledkem zvýšené aktivity vizuálního kortexu, nikoliv vyřazení DMN.

Zvažte ovšem následující myšlenku:

Lidé jsou patrně schopni zažívat výrazně větší množství různých stavů vědomí než zvířata, přičemž tyto vědomé stavy se od sebe mohou lišit daleko více, než se od sebe liší vědomé stavy zvířat. Je to logické, protože je poměrně nepravděpodobné, že by zvíře se značně jednodušším mozkem, než má člověk, mohlo zažívat stejnou míru smutku či štěstí, například.

Zdá se, že v jisté fázi vývoje člověka již lidská mysl dosáhla této rozšířené kognice, avšak doposud neměla vyvinuté systémy zodpovídající za prožitek vlastního ega, tedy za jasně definované osobní já a sekundární vědomí s ním spojené. Výsledkem něčeho takového by opravdu mohl být stav poměrně podobný fenomenologickému působení psychedelik (které budeme podrobně popisovat v jednom z pozdějších textů této série), jež se mimo jiné vyznačují potlačením ega a přechodným ‚žitím v přítomném okamžiku‘.

Obdobně, u malých dětí se ego rozvíjí až postupně během růstu. Musí tomu tak být, protože náš prožitek vlastní osobnosti – osobní příběh každého z nás, jehož prostřednictvím posuzujeme právě prožívané vědomžiky – je z velké části napájen vzpomínkami – kdo jsme určujeme podle toho, co jsme zažili a jak to na nás působilo. Batole takové ego nutně mít nemůže, protože doposud nemá dostatek vzpomínek, na kterých by ho mohlo založit.

Zní to zvláštně, ale jde o tezi založenou na množství nepřímých dokladů, například podobnosti psychedelického stavu s REM spánkem a epileptickými záchvaty, měřeními proudění krve v mozku a podobně. Zajímavé také je, že propojenost DMN s dospíváním stoupá, a že oblasti do něj obvykle zahrnované si prošly (z evolučního hlediska) v nedávné době velmi rychlým vývojem, což je koherentní s představou zvýšené entropie u batolat a primitivních lidí, respektive snížené u moderního dospělého člověka.

Tuto teorii dále podporují výsledky dotazníků, vyplňovaných lidmi podstupujícími psychedelický prožitek v kontrolovaných klinických podmínkách. Robin Carhart-Harris a jeho spolupracovníci zjistili, že v kontextu psychedelických prožitků existuje významná statistická korelace mezi pocity rozpadu vlastního ega, tedy omezené schopnosti prožívat své vlastní já, a magickým myšlením (což je tendence připisovat pozorovaným jevům nadpřirozená vysvětlení).

Elegance entropické teorie spočívá mimo jiné i v její intuitivnosti a faktu, že ji lze snadno protáhnout na druhou stranu spektra – člověk s depresí či pod anestetiky má více ‚uspořádaný‘ mozek, jehož fenomenologické stavy jsou opravdu značně protichůdné těm psychedelickým – pokud je trip rozšířeným stavem vědomí, zdá se označení někoho zmateného anestetiky těsně předtím, než upadne do bezvědomí, zúženým stavem vědomí. Obvyklá lidská existence pak leží někde mezi oběma extrémy, na jisté pomyslné hranici, kdy se příliš nepřiklání ani na jednu, ani na druhou stranu, maximálně s malými výkyvy způsobenými náladou (nebo je nálada způsobena těmito výkyvy…?).

Na závěr snad stojí za to zmínit, že hlavní autoři a popularizátoři této teorie (Robin Carhart-Harris a David Nutt) patří mezi absolutní světové špičky na poli neuropsychofarmakologie a v současnosti jsou hlavními hybateli klinického psychedelického výzkumu a jeho možných dopadů na naše chápání lidského vědomí.

Jak tato kapitola ukazuje, žádný stav, který psychedelika mohou způsobit, není ve své podstatě umělý. Psychedelika sice dodávají jiné povely neuronům, avšak výsledná konstelace signálu je produkcí našeho mozku, nikoliv rozumvíračů samotných – což je zřejmé, pokud si uvědomíme, že dvě shodné dávky zcela chemicky totožné látky mohou u toho samého člověka vyvolat naprosto odlišné prožitky. Zní to samozřejmě, ale člověk může zažít jen takový stav vědomí, jaký mu je schopný jeho mozek dodat – drogy jej pouze navádějí určitým směrem, právě jako jej určitým směrem (ač slaběji) navádí cokoliv jiného, co v životě zažijeme.

Vzhledem k tomu, jak široké škály atypických kválií je možné dosáhnout i bez psychedelik, ať už v důsledku intenzivních cvičení typu meditace, duševních onemocnění, fyzických poškození mozku, či čehokoliv jiného, je poměrně pravděpodobné, jak říká Sam Harris, že někde někdo již zažil to, co vy zažijete na drogách, aniž by k tomu drogy potřeboval.

Pokud se navíc entropická teorie mozku ukáže jako pravdivá, znamená to, že psychedelický stav je ze své podstaty pro člověka přirozený, jde jen o návrat do více primitivního, více dětského nastavení mysli, což staví kriminalizaci psychedelik do zcela jiného světla a dále komplikuje argumenty, stavějící na předpokladu, že vědomžiky psychedelického prožitku jsou automaticky nežádoucí.

---

Příští týden nás čeká odbočka zabývající se extází, poté se vrátíme k hlavní sérii a budeme pokračovat fenomenologií stavů vyvolávaných psychedeliky.

Autorem náhledového obrázku je James Jean. Za odborné konzultace děkuji Revanu Rangotisovi, Gregovi Davisovi, Gaigemu Clarkovi, Andree Čumpelíkové a Ievě Pirkstě.

Celou psychedelickou sérii najdete tady.