Teď, nebo nikdy aneb jazyk a marketing

Patrně každý z vás už viděl nové motto Babišovy volební kampaně. Pokud ne, pohlédněte zde (nebudu ho vkládat přímo do příspěvku, neboť netoužím po tom, aby se mi zobrazovalo v thumbnailu – tenhle blog je všechno možné, ale hnízdo Babišismu určitě ne).

Bystřejší si nejspíše povšimnou, že v heslu tak trochu chybí čárka – jelikož druhá varianta vylučuje první, správné znění by mělo být “teď, nebo nikdy”, jak neopomělo poznamenat velké množství médií i lidí na sociálních sítích.

Ačkoliv je Bureš patrně to nejhorší, co naši zemi v posledních třiceti letech potkalo, nemyslete si, že by jeho tým (neříkám on, protože tím nejsem zas až tak úplně jistý) byl natolik stupidní, aby udělal takovou botu v hlavním sloganu strany (hnutí? firmy? církve?).

Naopak.

Jde o celkem jasný marketingový tah, jenž má dvě úrovně.

Za a) popíchne každého, komu je český jazyk drahý, což je, nijak překvapivě, především velkoměstská intelektualita, která by ovšem Babiše z největší části nevolila, ani kdyby jí za to platil, čímž pádem má tato gramatická nedokonalost nulový nebo téměř nulový přímý dopad na preference ANO. Přirozeně, jelikož lidé jsou tvorové komunikativní, většina z těch, kterým hrubka dojde, nezůstanou potichu, právě naopak – vyrazí na sociální sítě a spolehlivě se tak postarají, aby se heslo kampaně dostalo i k očím, které by o něj jinak nezavadily. Jak se říká, neexistuje negativní reklama.

Za b) onen slogan prostě vypadá bez čárky lépe, což v přímém důsledku vede k jisté míře zvýšené efektivity. Je důležité si uvědomit, že jazyk není dogma, ale nástroj, ačkoliv se nám rozliční lidé často snaží tvrdit něco jiného. O průkaznosti tohoto principu jasně svědčí například poezie, z níž se poměrně velká část vyznačuje kreativním využíváním gramatiky či jejím přímým opomíjením za cílem dosažení nějakého efektu. Futuristé a poetisté svých časů dovedli tuto techniku k dokonalosti (avšak nebyli ani zdaleka jedinými, kteří ji extenzivně využívali). Tímto rozhodně nechci tvrdit, že kampaň ANO má cokoliv společného s uměním, snad kromě umění trepanace lebky a vyjmutí mozku.

Jakožto někomu, kdo spoluvede společnost (cíleně nepíšu firmu, ehm ehm) zabývající se designem, mi prosím dovolte přednást vám můj náhled na myšlenkový postup, jenž vedl k zařazení hesla do oběhu v této podobě (namísto té gramaticky správné).

Cílem hesla je přirozeně jeho co největší údernost, neboť ta stimuluje emoce, což je asi tak to jediné, na čem je úspěch ANO mezi širší populací v jakékoliv podobě postaven. Proto byla věta “TEĎ, NEBO NIKDY” rozdělena na dva řádky. NIKDY samo navíc bylo zvýrazněno červeně, aby se ještě zvýšil důraz na Blbišem předkládanou ‘skutečnost’ (uvozovky zde nejsou jen designovou volbou), že pokud jeho hnutí nevyhraje nadcházející volby, zůstane moc už navždy v rukou ‘tradičních politiků’, což přece  N E C H C E T E.

Důraz se typicky klade na slova pomocí pauzy ve výslovnosti – tu zde zajišťuje odsazení o řádek níže. Kdyby mezi TEĎ a NEBO byla čárka, mozek by automaticky udělal pauzu už u ní (neboť k tomu nás vychovávají prakticky už od první třídy –  a ostatně přesně k tomu interpunkce slouží, k rozdělení věty na přehlednější a lépe zpracovatelné celky), čímž by se odebírala údernost NIKDY. Jistě, určitou pauzu před NEBO udělá mozek i tak, protože je navyklý na celé znění fráze (kde se navíc obvykle dělá zvlášť dlouhá pauza před ‘nebo’, s cílem většího kontrastu), avšak bude daleko menší, než by tomu bylo v případě správně gramaticky napsaného hesla.

Cílem toho výkřiku je navíc klást důraz jenom na NIKDY, ne na NEBO NIKDY, protože NIKDY samo o sobě je jednodušším a kratším sdělením, a tudíž lépe působí na emoce (což je přesně to, co Babiš chce).

Ostatně i po vizuální stránce vypadá varianta bez čárky daleko lépe, neboť jde o čistší design, nelámaný v podstatě zbytečným znaménkem, které nedělá absolutně nic pro klarifikaci významu (protože jasnější už by být nemohl).

Kdybychom se bavili o variantě TEĎ, NEBO NIKDY, kde by celé heslo bylo na jednom řádku, tak by byla čárka samozřejmě na místě, neboť by dodávala onu potřebnou pauzu, kterou však už v diskutované verzi zajišťuje ono zmiňované odsazení.

A mimochodem, celé  právě probíhající rozmazávání této ‘chyby’ je holý nesmysl, který jen vytváří další kouřovou clonu, za níž může Bureš schovat daleko závaznější problémy.

Jak milovat

Rozmáhá se nám tu takový nešvar, a tím je neschopnost lidí okolo mne pochopit, na čem by měl být založen fungující a hluboký citový vztah. O vážnosti situace mluví už jen fakt, že se o ní cítím být povinen psát já, veřejně známý sociopat a společenský vyděděnec.

Continue reading “Jak milovat”

Dvouštěrbinoví démoni

Otázka, co je vlastně kosmos zač, pronásleduje lidstvo už od jeho samotného počátku. Pokládali si ji vůbec první nám známí filozofové ve starém Řecku, ptali se na ni racionalisté sedmnáctého století, zabýváme se s ní dodnes…

Continue reading “Dvouštěrbinoví démoni”

Jak snadné je udávat

Poměrně často kolem sebe slýchávám názor, že [doplňte jméno hovořícího] by se rozhodně nenechal rozložit totalitním tlakem a nikdy by nikoho neudal, bez ohledu na to, jak by na něj bylo působeno. Představa je to sice krásná, ale bohužel naprosto mylná. Proč?

Tři důvody:

  1. Většina lidí je typicky charakterově daleko slabší, než si o sobě myslí (pravděpodobně včetně mne samotného, což, když o tom tak přemýšlím, je celkem nepříjemná představa);
  2. Situace v totalitních režimech bývá daleko horší, než si obvykle myslíme. Jedna věc je vycházet z obecně sdílených představ (často vykreslovaných filmy a literaturou) a výpovědí pamětníků, druhá je skutečně žít v každodenním útlaku;
  3. Každá lidská bytost je vybavena systémem porovnávání důležitosti událostí. A přirozeně a nijak překvapivě, touha po bezpečí sebe či lidí nám nejbližších stojí daleko výše, než potřeba chránit osoby, s nimiž se známe jen letmo či vůbec.

Continue reading “Jak snadné je udávat”

Impertinentní absurdita urážek

Koncept urážky je snad tou nejzajímavější institucí, jakou naše společnost vůbec disponuje. Však se nad tím zamyslete: někdo, absolutně nezáleží kdo, klidně i osoba, již vůbec neznáte a už nikdy ani znovu neuvidíte, vás počastuje jakousi pravděpodobně značně nevynalézavou kletbou. Nejste-li zrovna mezi blízkými přáteli typicky mužského pohlaví, kde insultiva fungují spíše jako vycpávkové konverzační obraty, budete si z nějakého nespecifikovaného důvodu připadat ublíženě a – jak jinak – uraženě.

Continue reading “Impertinentní absurdita urážek”

Historické milníky práce s informacemi

Člověk je od pradávna veden vrozenou touhou poznávat svět okolo sebe, vnucovat mu význam a s jeho vzorci poté dále nakládat. Člověk je ovšem rovněž stádním zvířetem, což jej nutí nenechávat si své vědomosti jen pro sebe.

Continue reading “Historické milníky práce s informacemi”

Lidé a bozi

Lidé a božstva spolu mají dlouhý, komplikovaný vztah. S každou civilizací, jež povstala, se zvedl z prachu nový bůh, krmený strachem a úctou. Naši předci uctívali ideály zvířecí síly i ženské plodnosti, své vlastní praotce, rozvětvené rodiny ne nepodobné jejich vlastním, vtělení vyšší moci i všeprostupující kosmické principy. Dokonce i dnes, po tisících let duchovního a technologického vývoje stále naprostá většina lidstva věří v některou z mnoha forem vyšší moci.

Continue reading “Lidé a bozi”

AI revoluce

Naprostá většina z vás již patrně slyšela o blížící se AI revoluci, doprovázející masivní pokroky ve vývoji umělé inteligence. Obdobně si však naprostá většina lidí, zdá se, neuvědomuje, jak dramatické změny tato inovace pravděpodobně přinese.

Continue reading “AI revoluce”

Soucit a soustrast

Soucit, tedy touha pomoci trpícímu, je bezesporu jednou z hlavních morálních hodnot dnešní doby. Pravděpodobně nejsnazším způsobem, jak tuto skutečnost zpozorovat, je sledovat denní tisk, kde se velice často vyskytují zprávy psané právě tak, aby člověk mohl s jejich aktéry snadno soucítit (v novinářském žargonu nese tento princip jemně pejorativní název HLP či háelpéčko, neboli hluboký lidský příběh). Nejde jen o zprávy o katastrofických událostech, ale spíše o prosté pohnuté příběhy lidí, jež jsou nějak zajímavé a zároveň umožňují čtenáři sebeuspokojit se soucitem s daným člověkem. Logika je to poměrně prostá – soucit je pud jako každý jiný, a po jeho ukojení následuje slast, ona odvěká odměna za splnění přírodou předepsaného.

Continue reading “Soucit a soustrast”

Modrá velryba

Jistě jste slyšeli o v nedávných dnech tolik obáváné hře The Blue Whale (jinak známé též jako A Sea of Whales, A Silent House, či Wake Me Up At 4:20 AM). Pokud ne, dovolte mi nabídnout krátké shrnutí, než se přesuneme k mému zamyšlení nad ní samotnou a nad jejímu důsledky pro společnost.

Continue reading “Modrá velryba”