Inteligenční škály

V poslední době se velmi často skloňuje slovo ‘superinteligence‘, především v kontextu AI (umělé inteligence) a nástupu technologické singularity. Co však tento termín skutečně znamená?

Přirozeně, zjednodušeně označuje cokoliv chytřejšího, než je člověk, avšak tento popis není příliš kvalitní, neboť simplifikuje inteligenci na prostou jednodimenzionální linii, na níž jednotlivé mysli spadají výše či níže.

Pokud přijmeme, že inteligence je ‘schopnost agenta nalézat řešení pro rozličné problémy v širokém spektru prostředí’, jak ji definuje studie Shana Legga a Marcuse Huttera, zdá se být očividné, že jde ve skutečnosti o škálu třídimenzionální, v níž však nehrají všechny rozměry stejnou roli.

První (a pravděpodobně nejpodstatnější) osou je samotná inteligenční úroveň, tedy schopnost aplikovat poznatky na reálnou situaci a vyvodit tak z nich možné způsoby dosažení cíle agenta, ať už jsou jakékoliv. Zjednodušeně by se dalo říci, že na této ose stojí momentálně nejvýše člověk (alespoň v obecné rovině a co se týče organického života – problémy s touto definicí rozebereme níže), přičemž všechny ostatní živé bytosti leží níže. A obdobně, génius, jako byl John von Neumann, stojí výše nežli běžný člověk.

Druhou z os je specifičnost intelektu. Náš druh zde rovněž dominuje – právě díky naší vynalézavosti a schopnosti přizpůsobit se v podstatě jakémukoliv prostředí a situaci jsme vystoupali až na samý vrchol potravního řetězce a minimálně prozatím zvítězili v evolučním zápasu. AlphaGo může být na první ose daleko schopnější než člověk, avšak jeho intelekt je bohužel omezen na extrémně úzkou oblast, a tudíž reálně není pro člověka absolutně žádným soupeřem (pokud se na věc podíváme v širším měřítku).

Závěrečnou osou je rychlost zpracovávání informací. Zatímco elektrochemické dráhy (tedy ty, na nichž jsou postaveny neurony) přenášejí signály v řádech maximálně jednotek stovek metrů za sekundu, čistě elektrické či elektrooptické dráhy se přibližují rychlosti světla. Právě toto je jedním z důvodů, proč jsou počítače zdánlivě o tolik výkonnější než lidský mozek.

Spojíme-li tedy tyto tři osy do jedné škály, můžeme vůči sobě porovnávat jednotlivé entity (následující hodny berte s opravdu hodně velkou rezervou, jde mi spíše o ilustraci systému než o přesný odhad konrétního umístění na té které škále):

Řekněme, že inteligence běžného člověka nese hodnoty 20/100/1, tedy dvacet bodů ze sta v hloubce uvažování, plný počet v jeho šířce a jediný bod v jeho rychlosti.

Oproti tomu běžná myš disponuje iteligencí 4/20/1 – nemyslí tedy příliš do hloubky, je relativně široce zaměřená a podobně jako člověk je zcela směšně pomalá.

AlphaGo, umělá inteligence, jež porazila nejlepšího hráče proslulé hry go, disponuje inteligencí 35/0.000001/100 – je výrazně lepší než člověk v rámci svého oboru, avšak platí za to extrémní úzkostí svého zaměření. Navíc jakožto počítač disponuje plnou mocí elektrických drah a je tudíž nesmírně rychlá.

Zdají se vám tato čísla chybná, i přesto, že mají sloužit jen pro ilustraci? Mně také. Primárně je nepravděpodobné, že by člověk byl skutečně vrcholem možného intelektuálního vývoje – naopak, neexistuje důvod se domnívat, že by neměla být možná existence inteligence daleko vyspělejší. I pokud však škálu zaměříme pouze na existující inteligence (tedy člověka, zvířata a rozličné typy primitivní AI), musíme logicky dojít k závěru, že výše uvedené buď přímo hodnoty neodpovídají realitě, nebo jsou minimálně rozporuplné.

Například právě u AlphaGo – AI se sice skutečně jeví jako daleko lepší hráč go, avšak je tomu skutečně tak? Rád bych zde připomněl, že Leemu Sedolovi se podařilo sebrat AlphaGo jednu hru, což je zarážející – pokud by AlphaGo skutečně bylo lepší hráč a zároveň uvažovalo milionkrát rychleji než Lee Sedol, nemělo by už jen z logiky věci za normálních podmínek nikdy prohrát.

Pravděpodobnějším se tedy zdá, že AlphaGo pouze drtí člověka prostřednictvím své absurdní výhody v rychlosti, konec konců je schopno během zlomku sekundy nasimulovat nespočet možných dalších stavů partie na velmi velké množství tahů dopředu. Pokud jej Lee Sedol porazil, musilo tomu tak být proto, že ve skutečnosti je lepším hráčem on. Této teorii nasvědčuje i fakt, že AlphaGo prohrálo právě tu jedinou hru, v níž táhlo jako první, s čímž si jeho omezené schopnosti, zdá se, nedokázaly poradit (ačkoliv statistický vzorek pro určení takového závěru je zanedbatelně malý a do jisté míry jistě hrály roli i konkrétní strategie zvolené oběma hráči).

Namítnete, že v oblasti šachu ale již existují stroje, nad nimiž fundamentálně nelze zvítězit, a že tudíž – alespoň zde – musí být AI lepším hráčem. Ani v případě šachu bych však nesouhlasil – zdá se mi pravděpodobnější, že šach prostě není dostatečně komplexní hrou, aby se nedostatek hloubkové inteligence mohl projevit a zastínit tak gigantickou výhodu rychlosti.

Vrátíme-li se nyní k příkladu myši (4/20/1) a porovnáme-li ji s člověkem (20/100/1), zjistíme, že ani zde nejde o příliš dobrý popis srovnání těchto dvou intelektů. Jistojistě existují disciplíny, v nichž si člověk oproti myši ani neškrtne – hlodavec je například daleko lépe schopen vycítit nebezpečí (zvířata obvykle v případě přírodní katastrofy, třeba vlny tsunami, stihnou včas uprchnout, zatímco lidé bezradně obdivují obnažené mělčiny a následně jsou zničeni). Nechci se zde pouštět do debaty o instinktech a pudech a principech, na jejichž bázi fungují, jde čistě o ilustrační příklad, nicméně bych rád poukázal, že zjevný důsledek tohoto srovnání, tedy že ke každé schopnosti je nutno přiřadit vlastní inteligenční hloubku, je v souladu s našimi novodobými poznatky, tedy že typů inteligence existuje patrně daleko více, než jsme si v klasickém pojetí mysleli (a prodlouženě tudíž i že IQ není příliš hodnotným měrným ukazatelem).

Další velice zajímavou skutečností, kterou tato škála demonstruje, je schopnost rychlosti sekundovat za hloubku a naopak. Proč je to podstatné, ptáte se? Protože zatímco není nijak garantované (ačkoliv se to zdá velice pravděpodobné), že je skutečně možné vytvořit intelekt stojící výše na ose hloubky než člověk, je zcela jisté, že je možné vytvořit intelekt, který se mu vyrovná – pokud byla evoluce schopná během pár miliard let čistě metodou pokusu a omylu stvořit lidský mozek, prakticky nelze pochybovat, že takový proces by mělo být možné uměle napodobit (pokud nebereme v potaz možnou existenci lidké duše či jiného imateriálního faktoru, jehož umělé vytvoření může být daleko složitější či přímo nemožné).

Proč je tento fakt problematický? Protože pokud vytvoříme AGI (Artificial General Intelligence, umělou inteligenci na úrovni člověka co se týče hloubkové a šířkové osy), operující na základě elektrických (ED) či elektrooptických drah (EOD), nepůjde prostě o umělou lidskou bytost. Jak již bylo osvětleno výše, elektrochemické dráhy (ECHD) jsou oproti ED a EOD více než milionkrát pomalejší. Dovolte mi vypůjčit si z tohoto geniálního TED talku a vložit toto enormní číslo do perspektivy: AGI takového typu by vykonala přes jedenáct dní intelektuální práce každou sekundu. To je téměř dvacet tisíc let práce za týden. A taková inteligence se nikdy neunaví, nikdy nepřestane pracovat… a na rozdíl od lidských géniů nebude nijak vzácná – jakmile bude vytvořen první exemplář, vznik dalších bude už jen otázka dostupnosti potřebného hardwaru, neboť softwarový podklad již bude existovat a už ze své podstaty bude velmi snadno kopírovatelný.

Neustále se diskutuje, zda ASI je či není možné vytvořit, avšak tato otázka je zcela irelevantní – díky trojné povaze inteligence se lidstvo stane zastaralým již v okamžiku vytvoření první AGI, již je téměř určitě možné vytvořit – my sami jsme toho živoucími důkazy.