Jistě jste slyšeli o v nedávných dnech tolik obáváné hře The Blue Whale (jinak známé též jako A Sea of Whales, A Silent House, či Wake Me Up At 4:20 AM). Pokud ne, dovolte mi nabídnout krátké shrnutí, než se přesuneme k mému zamyšlení nad ní samotnou a nad jejímu důsledky pro společnost.
The Blue Whale (TBW) je internetovou sebevražednou ‘hrou’, jež se původně pravděpodobně objevila na VKontakte (VK), ruské obdobě Facebooku. Poprvé o ní informovala ruská státní televize Russia Today (RT) 17. května minulého roku s tím, že nalezla vztah mezi touto hrou a více než stovkou dětských sebevražd. Jistou dobu se nic nedělo, avšak 16. listopadu přinesla další ruská státní platforma, Russia Beyond the Headlines (RBTH), informace, že jeden z administrátorů této hry (lépe řečeno jeden z administrátorů skupiny na VK, vztahující se k TBW) byl zadržen v souvislosti s již zmiňovanými sebevraždami. Během počátku tohoto roku se následně povědomí o TBW rozšířilo i do západního světa – 3. března o ní psal britský bulvární deník The Sun (TS) a ostatní média se relativně rychle přidala. Stránka Snopes, zabývající mimo jiné i ověřováním faktů kolem příběhů kolujících po internetu, však nedokázala ověřit, zda sebevražd bylo skutečně takové množství, jak se původně tvrdilo, ani jestli za ně skutečně objektivně mohla právě TBW.
Co tedy samotná Modrá velryba obnáší? Člověk, jenž se do ní chce zapojit, kontaktuje jednoho z administrátorů (přesný průběh tohoto procesu mi uniká, neboť neumím rusky a tak si jej nemohu ověřit z první ruky přímo na VK, ale předpokládám, že se stačí připojit k odpovídající TBW skupině a napsat, že máte o hru zájem), jenž se stane jeho ‘garantem’. Tento garant poté zadává hráči rozličné úkoly, jeden každý den, přičemž podle jistého seznamu na Redditu jde o jak relativně nevinné věci (poslouchání zadané hudby, dívání se na horory, postování zadaných statusů), tak o činy značně pochybné či přímo nebezpečné (postávání na okraji vysokých budov, lezení na jeřáb, vyřezávání si velryby do ruky) – ověření pravosti těchto úkolů je opět problematické, protože potřebné materiály existují pouze v ruštině (a možná ukrajinštině), ale vzhledem vzhledem k povaze onoha vlákna na Redditu se mi zdá, že jsou pravé. Posledním, padesátým z úkolů je sebevražda, k níž má člověka celá hra dovést – čin je zde přirovnáván k velrybám vrhajícím se na břeh (odtud název hry), což je vnímáno jako konečný akt vzdoru proti světu – zajímavá paralela k Sartrově tezi radikální svobody (jinak také ‘radical freedom’, velice zjednodušeně myšlenky, že i v naprostě většině zcela bezradných situací je člověk plně svobodný, neboť se může zabít).
Ačkoliv počet obětí spojených s TBW je nejspíše daleko nižší, než uvádějí oficiální ruské zdroje, je pravděpodobné, že alespoň několik jednotlivců skutečně v souvislosti se hrou zahynulo.
I přesto si myslím, že existence Modré velryby je ve své podstatě kladná.
Proč? Protože zdravý člověk nepodlehne náhle touze se zabít, pokud je mu to navrženo anonymní osobou na internetu. Jistě, můžete namítat, že děti jsou daleko náchylnější k různým metodám ovlivnění, a že systém úkolů TBW, postupující od relativně nevinných ke stále intenzivnějším, se celkem podobá náborovým praktikám rozličných sekt, avšak ani tak nevěřím, že by normální dítě hře podlehlo – ostatně, pokud by tomu tak bylo, obětí by se vyskytlo daleko více.
Spíše se domnívám, že TBW je prostě nejnovější manifestací sociálních kruhů mládeže trpící depresemi a sebevraždenými tendencemi. Lidé jsou stádní zvířata a je přirozené, že hledáme jedince s podobným systémem hodnot – toužíme-li po smrti, logicky tedy vyhledáváme osoby podobně smýšlející. Jakožto někdo, kdo o sebevraždě uvažoval v průběhu své adolescence nespočetněkrát, tohle mohu potvrdit z osobní zkušenosti. Ostatně, skupin lidí toužících po smrti se na netu vyskytuje velké množství a kdokoliv dostatečně znalý temnějších zákoutí sítě si je může bez problémů dohledat.
Pokud tedy TBW stojí za nějakými obětmi (a zdá se, že ano), jde o děti trýzněné životem, u nichž je celkem pravděpodobné, že by si dříve či později nějakým způsobem ublížily i bez Velryby. Jistě, hra je mohla přenést přes onu pomyslnou velmi tenkou hranici mezi pouhým pasivním utrpením a aktivními sebevražednými tendencemi, ale rozhodně v nich tyto tendence nezažehla jen tak, z ničeho.
Co jsou tedy reálné důsledky TWB? Několik lidí přišlo o život. Smutné, ale odpustíte-li mi jistou dávku cynismu, celkem bezvýznamné. Sebevražedný atentátník zabil při útoku na uprchlický konvoj nedaleko Aleppa jen před pár dny přes sto lidí (z nichž bylo téměř sedmdesát dětí) a oproti typické hysterické internetové panice kolem Modré velryby po těchto obětech neštěkne ani pes. Proč? Protože to je daleko, a tudíž lidé nemají pocit, že by tento konkrétní příklad mohl ohrozit jejich děti, narozdíl od nehmatatelné, všudypřítomné hrozby sebevraždeného kytovce.
K čemu povede povědomí o masožravém plejtvákovi dál? S trochou štěstí k tomu, že se rodiče, typicky až smutně nevinně nevšímaví ke skrytému utrpení svých vlastních dětí, třeba zamyslí a reálně se jich zeptají, zda je vše v pořádku a zda si nechtějí o něčem podstatném promluvit. A pokud se tak stane – a já věřím, že ano – Velryba ve finále zabrání daleko většímu množství utrpení, než způsobí.
A proto, jelikož vyznávám utilitarianistickou etiku, nemohu než jejímu neznámému tvůrci pochvalně zatleskat.
utheraptor 