Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:
Category: Společenské problémy
Podpora a posun aneb umění konverzace
Ač je konverzace základní součástí lidského společenského života, většina lidí (včetně mne) je v ní naprosto příšerná. Nikoliv ve smyslu, že by nebyli schopni řádně spojit věty dohromady či že by si šlapali na jazyk (ačkoliv ani v tomhle nejsem zrovna světovým přeborníkem, jak může potvrdit každý, kdo byl kdy nucen poslouchat moji kulometnou palbu po dobu delší než krátkou). Nic podobného.
Privilegium vzdělání
Znám mnoho lidí, kteří pohrdají jinými lidmi, protože jsou nevzdělaní. Zdá se vám, že tuto větu lze vykládat dvěma způsoby? Máte pravdu, vskutku je tomu tak, a je to záměr.
Je velmi snadné si říci ‘to je ale idiot, jak tohle může nevědět’. Problém je, že vlastní vzdělání není tak úplně něco, nad čím má jednotlivec úplnou kontrolu.
Ve schopnosti nabýt vzdělání hraje roli několik základních faktorů: geny, výchova, prostředí a místo původu.
Pro někoho, kdo se narodí dobře situované rodině v Londýně, jež disponuje pevným vztahem k vědě a racionalismu, je vysoce kvalitní vysokoškolské vzdělání samozřejmostí. O zcela jinou situaci však jde v případě nebožáka, jenž je potomkem chudé farmářské rodiny v Indii, kde nejbližší základní škola je šedesát mil daleko.
Jistě, můžete říci, že pokud se člověk dostatečně snaží a nenarodí se do nějakých opravdu extrémních podmínek (které třeba v naší zemi v podstatě vůbec neexistují), vždycky si bude schopen vzdělání zajistit a s jeho pomocí být následně v životě úspěšný.
I pokud opomineme poměrně očividnou skutečnost, že vzdělání samo o sobě není pražádnou zárukou ‘úspěšnosti’ (ať je to co je to), natož spokojenosti či štěstí, musíme si uvědomit, že i samotná schopnost snažit se je předdefinovaná (jako všechny ostatní lidské vlastnosti) geny, výchovou a prostředím.
Když tedy potkáte někoho nevzdělaného, není příliš konstruktivní o něm uvažovat jako o svévolném omezenci. Spíše byste se nad ním měli zamyslet jako nad nešťastnou obětí okolností svého života, nad nimiž neměl sebemenší vládu. Snad jeho rodiče nepovažovali vzdělání za hodnotu a vštípili mu namísto toho touhu po klidné práci a rozvětvené rodině. Snad trpěl v průběhu školy samotou a raději než by se věnoval učení, chodil se spolužáky za školu v pokusech sdílet s nimi jejich svět. Snad se narodil na místě, kde vůbec žádné vzdělání nebylo dostupné.
Co se snažím říci je, že slepá kritika takových lidí je jak nesmyslná, tak zbytečná. Všichni jsme otroci kauzality a determinismu. Daleko lepší je snažit se v nich probudit vášeň po vzdělání a poznání, zapálit jejich vnitřní oheň, prahnoucí po vědomostech.
Ano, tento vhled se může zdát zcela očividným, avšak bohužel pro mnohé nijak očividným není. Smutným faktem pak už zůstává, že takoví kritici nevzdělanosti jsou (či to tak alespoň plyne z mé osobní zkušenosti) velmi často sami jen stěží vzděláni nad rámec běžnosti.
Jak volit
Ve zkratce, pokud je vaším zájmem, aby se na prezidentské sesli již dále neválel Zeman, volte Drahoše.
Proč? Protože má ze všech dostupných kandidátů nejvyšší šanci, že Zemana porazí v druhém kole. Na pozicích za ním jsou pánové Horáček s Topolánkem. Oba jsou pro velké množství lidí nepřijatelní pro svou minulost (u jednoho veksláctví a vztah k sázkařskému byznysu, u druhého rozličné kauzy, které zde snad nemusím popisovat a které jsou velmi jednoduše dohledatelné).
Z průzkumu Medianu a Kantaru z 15. prosince plyne, že vyrovnanou šanci na výhru v druhém kole proti Zemanovi má jen Drahoš. Horáček ztrácí dva procentní body a Topolánek jich ztrácí přes třicet pět.
Pánové Fischer a Hilšer mají téměř nulovou šanci dostat se do druhého kola (a ano, jsem si vědom, že Karel Schwarzenberg taky ‘zázračně’ postoupil… jenže ten měl dvakrát víc průzkumy predikovaných procent, než má nyní Fischer). O Hannigovi, Hynkovi a Kulhánkovi je zcela zbytečné hovořit a jsem ochotný vsadit veškerý svůj majetek na to, že nepostoupí ani jeden z nich. Ostatně, pokud by postoupili, už bych ho stejně nepotřeboval, protože bych patrně skočil z okna.
Zbývají tedy čtyři: Zeman, Drahoš, Horáček a Topolánek.
Topolánka jsem nucen vyřadit rovnou. Mezera mezi ním a Zemanem pro druhé kolo je tak obrovská, že ačkoliv výzkumy se mohou často plést, zde mi to přijde jako zcela průkazné. I v dotaznících, zda kandidát je přijatelný či nepřijatelný a zda spíše rozděluje či spojuje společnost, se trvale umisťuje hůře než Zeman. Hlas Topolánkovi je tedy poměrně jasně nepřímo hlas Zemanovi. Může se nám to nelíbit, ale prostě to tak je, datová analýza hovoří jasně. Rád bych zde rovněž vypíchl, že tento názor je založen čistě na datech, nikoli na mých osobních antipatiích vůči ‘chlapovi s gulemi’, což je také důvod, proč k argumentaci proti němu nevyužívám kauz jeho minulosti. Už se to to tak prostě stalo, že je společensky nepřijatelný, s tím nic nenadělá nikdo z nás.
Horáček je (z pohledu pravděpodobnosti) do jisté míry podobný případ jako Topolánek, ačkoliv v omezenější míře. I u něj je velká šance, že v druhém kole prohraje se Zemanem, i on je pro svou minulost pro velké množství lidí nevolitelný, což mu příliš nepomáhá. Pokud do urny plánujete vhodit obálku s jeho jménem, zamyslete se prosím nad touto otázkou: je pro vás skutečně důležitější, aby na Hradě seděl Horáček spíše nežli Drahoš, ačkoliv oba zastávají v podstatě velmi podobné (rozumějte demokraticky prozápadní) hodnoty, než aby Hradě již dále neseděl Zeman, ačkoliv očividně zosobňuje hodnoty vám zcela cizí? Z mého pohledu to čistě z hlediska posouzení risku není dobrý obchod.
A konečně Drahoš. Nebudu zde nikoho přesvědčovat, že je v ideálním světě nejvhodnějším kandidátem, především proto, že si to nemyslím. Zůstává ale faktem, že má největší šanci ze všech demokratických kandidátů na porážku Zemana a vyhnání jeho proruskočínské kliky ze srdce naší země. Důležitým aspektem také je, že pochází z východní části země, což jej jistě přibližuje některým voličům. Fakt, že je protřelým a respektovaným vědcem, také neškodí, a naopak vede k jeho identitě člověka, který má spojovat společnost.
Kdyby měl volbě rozhodnout jen můj hlas, hodil bych jej nejspíše Marku Hilšerovi. Jelikož je ale volba nejen na mně, musím se rozhodovat strategicky a co nejvíce odpovědně. A právě proto budu v sobotu volit Jiřího Drahoše.
Nebe, peklo a arbitrární zločiny
Ze všech nástrojů, jakými kdy náboženství ovládalo lidstvo a svět, je představa věčné posmrtné odměny či trestu tím zdaleka nejmocnějším a nejvýznamnějším.
Strasti krásných
Krásná dívka projde kolem vás, s dlouhými vlasy povlávajícími ve větru a závanem andělské vůně. Otáčíte se za ní a říkáte si, jak byste toužili být také obdařeni takovou dokonalostí těla, o kolik by byl váš život snazší – kolik přátel byste tak získali, jak moc víc byste byli žádoucí ve společnosti.
A tak dále.
Continue reading “Strasti krásných”
Teď, nebo nikdy aneb jazyk a marketing
Patrně každý z vás už viděl nové motto Babišovy volební kampaně. Pokud ne, pohlédněte zde (nebudu ho vkládat přímo do příspěvku, neboť netoužím po tom, aby se mi zobrazovalo v thumbnailu – tenhle blog je všechno možné, ale hnízdo Babišismu určitě ne).
Bystřejší si nejspíše povšimnou, že v heslu tak trochu chybí čárka – jelikož druhá varianta vylučuje první, správné znění by mělo být “teď, nebo nikdy”, jak neopomělo poznamenat velké množství médií i lidí na sociálních sítích.
Ačkoliv je Bureš patrně to nejhorší, co naši zemi v posledních třiceti letech potkalo, nemyslete si, že by jeho tým (neříkám on, protože tím nejsem zas až tak úplně jistý) byl natolik stupidní, aby udělal takovou botu v hlavním sloganu strany (hnutí? firmy? církve?).
Naopak.
Jde o celkem jasný marketingový tah, jenž má dvě úrovně.
Za a) popíchne každého, komu je český jazyk drahý, což je, nijak překvapivě, především velkoměstská intelektualita, která by ovšem Babiše z největší části nevolila, ani kdyby jí za to platil, čímž pádem má tato gramatická nedokonalost nulový nebo téměř nulový přímý dopad na preference ANO. Přirozeně, jelikož lidé jsou tvorové komunikativní, většina z těch, kterým hrubka dojde, nezůstanou potichu, právě naopak – vyrazí na sociální sítě a spolehlivě se tak postarají, aby se heslo kampaně dostalo i k očím, které by o něj jinak nezavadily. Jak se říká, neexistuje negativní reklama.
Za b) onen slogan prostě vypadá bez čárky lépe, což v přímém důsledku vede k jisté míře zvýšené efektivity. Je důležité si uvědomit, že jazyk není dogma, ale nástroj, ačkoliv se nám rozliční lidé často snaží tvrdit něco jiného. O průkaznosti tohoto principu jasně svědčí například poezie, z níž se poměrně velká část vyznačuje kreativním využíváním gramatiky či jejím přímým opomíjením za cílem dosažení nějakého efektu. Futuristé a poetisté svých časů dovedli tuto techniku k dokonalosti (avšak nebyli ani zdaleka jedinými, kteří ji extenzivně využívali). Tímto rozhodně nechci tvrdit, že kampaň ANO má cokoliv společného s uměním, snad kromě umění trepanace lebky a vyjmutí mozku.
Jakožto někomu, kdo spoluvede společnost (cíleně nepíšu firmu, ehm ehm) zabývající se designem, mi prosím dovolte přednást vám můj náhled na myšlenkový postup, jenž vedl k zařazení hesla do oběhu v této podobě (namísto té gramaticky správné).
Cílem hesla je přirozeně jeho co největší údernost, neboť ta stimuluje emoce, což je asi tak to jediné, na čem je úspěch ANO mezi širší populací v jakékoliv podobě postaven. Proto byla věta “TEĎ, NEBO NIKDY” rozdělena na dva řádky. NIKDY samo navíc bylo zvýrazněno červeně, aby se ještě zvýšil důraz na Blbišem předkládanou ‘skutečnost’ (uvozovky zde nejsou jen designovou volbou), že pokud jeho hnutí nevyhraje nadcházející volby, zůstane moc už navždy v rukou ‘tradičních politiků’, což přece N E C H C E T E.
Důraz se typicky klade na slova pomocí pauzy ve výslovnosti – tu zde zajišťuje odsazení o řádek níže. Kdyby mezi TEĎ a NEBO byla čárka, mozek by automaticky udělal pauzu už u ní (neboť k tomu nás vychovávají prakticky už od první třídy – a ostatně přesně k tomu interpunkce slouží, k rozdělení věty na přehlednější a lépe zpracovatelné celky), čímž by se odebírala údernost NIKDY. Jistě, určitou pauzu před NEBO udělá mozek i tak, protože je navyklý na celé znění fráze (kde se navíc obvykle dělá zvlášť dlouhá pauza před ‘nebo’, s cílem většího kontrastu), avšak bude daleko menší, než by tomu bylo v případě správně gramaticky napsaného hesla.
Cílem toho výkřiku je navíc klást důraz jenom na NIKDY, ne na NEBO NIKDY, protože NIKDY samo o sobě je jednodušším a kratším sdělením, a tudíž lépe působí na emoce (což je přesně to, co Babiš chce).
Ostatně i po vizuální stránce vypadá varianta bez čárky daleko lépe, neboť jde o čistší design, nelámaný v podstatě zbytečným znaménkem, které nedělá absolutně nic pro klarifikaci významu (protože jasnější už by být nemohl).
Kdybychom se bavili o variantě TEĎ, NEBO NIKDY, kde by celé heslo bylo na jednom řádku, tak by byla čárka samozřejmě na místě, neboť by dodávala onu potřebnou pauzu, kterou však už v diskutované verzi zajišťuje ono zmiňované odsazení.
A mimochodem, celé právě probíhající rozmazávání této ‘chyby’ je holý nesmysl, který jen vytváří další kouřovou clonu, za níž může Bureš schovat daleko závaznější problémy.
Proč má lidský život hodnotu
Víra ve vnitřní hodnotu lidského života je nesmírně pevně zakořeněna v naší společnosti – konec konců, vražda je považována za nejhorší ze všech možných zločinů (obzvláště, pokud je masová), ačkoliv dotyčný zavražděný, pokud můžeme soudit, již po smrti netrpí, a tudíž není ublíženo jemu, nýbrž truchlícím. I přesto vám však každé malé dítě řekne, že zbavení člověka života je samozřejmě činem zcela nepřípustným, ba přímo odporným.
Jak milovat
Rozmáhá se nám tu takový nešvar, a tím je neschopnost lidí okolo mne pochopit, na čem by měl být založen fungující a hluboký citový vztah. O vážnosti situace mluví už jen fakt, že se o ní cítím být povinen psát já, veřejně známý sociopat a společenský vyděděnec.
Jak snadné je udávat
Poměrně často kolem sebe slýchávám názor, že [doplňte jméno hovořícího] by se rozhodně nenechal rozložit totalitním tlakem a nikdy by nikoho neudal, bez ohledu na to, jak by na něj bylo působeno. Představa je to sice krásná, ale bohužel naprosto mylná. Proč?
Tři důvody:
- Většina lidí je typicky charakterově daleko slabší, než si o sobě myslí (pravděpodobně včetně mne samotného, což, když o tom tak přemýšlím, je celkem nepříjemná představa);
- Situace v totalitních režimech bývá daleko horší, než si obvykle myslíme. Jedna věc je vycházet z obecně sdílených představ (často vykreslovaných filmy a literaturou) a výpovědí pamětníků, druhá je skutečně žít v každodenním útlaku;
- Každá lidská bytost je vybavena systémem porovnávání důležitosti událostí. A přirozeně a nijak překvapivě, touha po bezpečí sebe či lidí nám nejbližších stojí daleko výše, než potřeba chránit osoby, s nimiž se známe jen letmo či vůbec.
utheraptor 
