Víra ve vnitřní hodnotu lidského života je nesmírně pevně zakořeněna v naší společnosti – konec konců, vražda je považována za nejhorší ze všech možných zločinů (obzvláště, pokud je masová), ačkoliv dotyčný zavražděný, pokud můžeme soudit, již po smrti netrpí, a tudíž není ublíženo jemu, nýbrž truchlícím. I přesto vám však každé malé dítě řekne, že zbavení člověka života je samozřejmě činem zcela nepřípustným, ba přímo odporným.
I lidská práva jako taková vycházejí z víry v univerzální hodnotu lidského života, neboť jen tehdy mohou skutečně obstát – nemá-li nějaký život cenu, nedává smysl, aby mu byly na úkor společnosti jakožto celku zajišťovány jisté základní komforty bytí.
I přes toto zdánlivě mocné ukotvení lidského života jakožto hodnoty však můžeme přesto čas od času (či, pokud jsme obzvláště osudem prokleti, neustále) pochybovat o ceně nás samotných. Snad si přijdeme neužiteční ostatním či nám přijde, že je námi opovrhováno. Nebo nedokážeme dostát vlastním ideálům, a proto se považujeme za ubohé. Snad jsme si prošli ztrátou někoho nám velmi blízkého a domníváme se, že se v nás musel nějak zklamat. Možná jsme jej, ať už byly naše důvody či motivace jakékoliv, zradili a nyní nedokážeme pohlédnout sami sobě tváří v tvář. Jinak řečeno, ať už je tomu tak z jakéhokoliv důvodu, myslíme si, že jsme bezcenní, jen přítěží pro ostatní, někým, kdo není hoden jejich času ani pozornosti.
Jak se takovému přesvědčení postavit a opět nalézt schopnost vážit si sama sebe?
Jednou z možností je přijmout víru, že svět byl stvořen nějakou vyšší bytostí (či skupinou vyšších bytostí). Ať už šlo o božstvo či o velkého architekta, náš život musí mít v takové situaci svoji skutečnou, vnitřní, nezcizitelnou hodnotu. Není možné, aby tomu bylo jinak, neboť je-li veškeré bytí výsledkem myslící moci, muselo být nutně stvořeno za nějakým účelem (zdali můžeme kdy takový účel poznat je zcela jinou, nesouvisející otázkou).
Pokud je tedy kreacionismus pravdivý či alespoň pravdě podobný, každý život je cenný – a zároveň každý život slouží utajenému nejvyššímu cíli. Hledat útěchu v takové víře není nic zahanbujícího ani vzácného – vždyť na světě je více věřících nežli nevěřících, přičemž právě důvěra ve vlastní potřebnost je jedním z největších lákadel náboženství. A nejde zdaleka jen o cosi, čím si duševně méně obdaření otupují bolest z absurdity existence – i mnoho a mnoho z největších osobností historie vůbec bylo hluboce věřícími, mimo jiné i Albert Einstein či Martin Luther King.
Ostatně sám Søren Kierkegaaerd, zakladatel existencionalismu, nakonec vyřešil zdánlivou nesmyslnost existence a bytí pomoci čehosi, co nazýval leap of faith, skok k víře.
Nejsme-li ochotni či schopni uvěřit v existenci Boží, musíme postupovat srze empirickou vědu. Ta nás, zdá se, na základě nám prozatím dostupných (ač stále značně nekompletních) poznatků, zavádí k reduktivnímu materialismu, myšlenkovému směru, jenž praví, že všechny fenomény světa kolem nás, včetně našeho vlastního bytí, jsou jen důsledkem a manifestací interakcí základních fyzikálních sil a rozličných forem energie. Už ze své podstaty popírá takový směr veškeré duchovno a nadpřirozeno. Vesmír podle něj není výsledek žádného propracovaného, dokonalého designu, jen produktem kauzálně působících sil, jež jej utvářejí. Existuje-li nějaký stvořitel, jakkoliv se něco takového jeví nepravděpodobným, i on musí podléhat pravidlům bytí ve vší jejich libovolnosti.
Reduktivní materialismus je nanejvýše pragmatický i v otázce společnosti. Vztahy mezi lidmi jsou podle něj ovládány především naším genovým dědictvím, táhnoucím se tři miliardy let do minulosti, špičkově vybaveným k přežití v době ledové, méně však už v technologicky vyspělém a globalizovaném světě, společně s prostředním, v němž jsme vyrůstali a v němž se nacházíme nyní. Z těchto základních principů vycházejí na bázi teorie her společenské smlouvy, železná nepsaná pravidla, jimiž se stále řídíme. Pro příklad můžeme uvést skromnost a obecný celospolečenský odpor k přehnanému vyvyšování vlastních úspěchů či kladných vlastností – toto dogma pravděpodobně vzniklo jako symbiotická dohoda mezi průměrnými a nadprůměrnými, kdy nadprůměrní nedávali svoji dokonalost příliš na odiv, čímž nezpůsobovali pocit méněcennosti u průměrných (jenž sám o sobě je samozřejmě evolučních hnacím kolem, vedoucím člověka k touze po lepším výsledku v té které snaze), přičemž průměrní poté neostrakizovali nadprůměrné, kteří se od nich přirozeně lišili (a takové vytěsňování je způsobeno typickým tribalistickým přístupem odporu ke všemu cizímu).
Přirozeně, reduktivní materialismus má co říct i o lidských hodnotách. Konkrétně to, že nejde o nic než memeticky velmi dobře uchované archetypální součásti nejsilnějších sociálních smluv (nezabiješ-li ty mne, nezabiji ani já tebe – a podobě). Jinak řečeno, dle nejtvrdší (a pravděpodobně nejsprávnější) formy reduktivního materialismu jsou hodnoty jen výplodem našeho vývoje a samy o sobě jsou právě tak absurdní, jako zbytek existence.
Podle tohoto přístupu tedy naopak žádný život nemá jakoukoliv vnitřní, neodcizitelnou hodnotu, což může být zarážející, vzhledem k názvu a cíli tohoto textu.
Nicméně, není všem dnům konec.
Tato absence předurčeného smyslu je svým způsobem nesmírně osvobozující, neboť umožňuje člověku dát životu svůj vlastní cíl. Právě toto je základem existencionalistické filozofie, především v podání J. P. Sartra a A. Camuse – jak praví slavný citát: „Musíte poznat, že život je zcela nesmyslný, avšak navzdory jeho absurditě si vytvořit svůj vlastní smysl života a za ním směřovat všemi svými silami.“
Camus věděl, o čem mluví. Pokud není žádná hodnota kromě těch, které si sami vytvoříte, otevírá vám to možnost nastavit si je tak, aby byl váš život co nejvíce příjemný a pro vás přijatelný.
Existencionalismus v podstatě říká, že život je jen tak příjemným, jak si ho sami uděláte, přičemž vše velmi závisí na přístupu, jenž v náhledu na žití využíváte. A právě v tom tkví klíč k léku na sebenenávist a nízké sebevědomí.
Přijdeme-li si neužiteční ostatním, měli bychom si v první řadě uvědomit, že primitivnímu tribalistickému potěšení navzdory není smyslem našeho života sloužit lidem okolo sebe. Jak praví existencionalismus, žádný smysl neexistuje. O co více, tato příčina nízkého sebevědomí je ve skutečnosti zamaskovanou druhou z těch, o nichž jsem mluvil v úvodu textu, tedy obavami z opovržení společnosti. Neukážeme-li ostatním naši cenu, říkáme si, nebudou mít důvod o nás dobře smýšlet a oceňovat nás a my tak budeme bezcenní.
Ve skutečnosti na názorech společnosti prakticky nezáleží, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že podobně jako my sami, i lidé v našem okolí se daleko více zabývají sami sebou a nahlížením na sama sebe než souzením ostatních. Proč si myslíme, že každý náš krok je pod drobnohledem tisícovky neúnavných očí? Protože sami sebe známe velmi dobře a trávíme ve své vlastní společnosti obrovské množství času (čtěte: celý svůj život). Na přemítání o ostatních nám už pak nezbývá příliš mnoho času. Jen se zamyslete, kdy jste se naposledy skutečně plně věnovali cíleným myšlenkám soudícím činy či situace někoho jiného. Opomine-li těch několik osob, na nichž nám skutečně záleží, patrně si nic takového nevybavíte.
Z toho plyne další důležitá lekce: většina lidí vás téměř nezná. Dokonce i nejbližší příbuzní či přátelé a partneři z vás znají jen jistou část, nikdy vás nemohou doufat poznat zcela. Proč by tedy mělo záležet na soudech tolika osob, s nimiž se téměř nestýkáte, té beztvářné masy společnosti, když takové soudy musí být již z definice poškozené svým nedostatkem poznání a vhledu, a tudíž bezcenné?
Buďte sami sebou a nehleďte na jiné. Konec konců, jak praví další slavný citát, those who mind do not matter, and those who matter don’t mind.
A mimochodem, copak nejsme obklopeni milujícími bližními? Copak by se o nás starali a milovali nás, kdybychom jim byli skutečně takovou přítěží? Snad bychom měli žít svůj život, jak nejlépe svedeme a nechat na ostatních, aby usoudili, zda nás považují za přínos pro svůj prožitek či nikoliv. Avšak ať už to bude jakkoliv, nemělo by nás to zdeptat.
Nedokážeme dostát svým vlastním očekáváním, pro což nám přijde, že sami se sebou nedokážeme žít? V tom případě existují jen dvě cesty ven – buď změníte sama sebe, nebo změníte své hodnoty. Obě tyto stezky jsou trnité a ani v nejmenším snadné, avšak pro život v míru s vlastní duší je nutné se po alespoň jedné z nich vydat.
Změnit se je velmi, velmi těžké, avšak rozhodně možné, jak dokazuje nespočet případů vykoupených ze svých vlastních omezení a nedokonalostí z celého světa. Jde jen o záležitost vůle a motivace. V žádném případě však nemůžeme očekávat, že k takové proměně dojde okamžitě či bezbolestně – člověk, žel, není housenkou a pro metamorfózu v krásného motýla mu nestačí zabalit se do kukly a prostě se rozpustit.
Přejeme-li si vystavět ze sebe lepší bytost, musíme tak učinit postupně, po malých krůčcích. Pohlédněme do vlastního nitra a bez samolží usuďme, s čím jsme spokojeni, co nás na sama sobě těší, a s čím naopak nespokojeni a co nás trápí. Takové kladné stránky je nutno posilovat, postupně, pomalu, trpělivě, systematicky. Shledáváme-li svoji laskavost skvělou a radostpřinášející, dbejme o to, abychom ji každý den projevili o něco málo více, ať už půjde o darování mincí ubohým, pomoc mamince s kočárkem ve voze či povídáním si se zoufalým přítelem, jenž se cítí bezraden ve svém vlastním životě a potřebuje oporu.
A přesně tak to musí být i s vykořeňováním zlozvyků. Nastavme si jasné cíle, vymysleme si odměny pro sama sebe. Za každou laskominu, již si odpustíme, si dovolme přečíst další kapitolu naší oblíbené knihy, či za každou vykonanou nepříjemnou domácí práci si dopřejme něco dobrého. Nezáleží na tom, jak přesně bude tento náš systém fungovat, stačí jen, aby nějaký byl. Posilujme vlastní vůli a postupně se proměňme v někoho, s kým jsme více ochotni a schopni trávit náš život. Už jen taková cesta sama stojí za každou snahu, jež pro ni můžeme vynaložit.
Rozhodneme-li se změnit své hodnoty, budeme se muset prodrat skrze husté křoví paradoxů – pokud by hodnoty, k nimž se rozhodneme směřovat, odporovaly těm, od nichž vycházíme, bude pravděpodobně nesmírně obtížné takové změny paradigmatu skutečně dosáhnout.
Nelekejme se však, navzdory vší zdánlivé pravděpodobnosti to je možné – ostatně, kdyby tomu tak nebylo, nikdy by nebyla nalomena naše víra v hodnoty stávající v první řadě.
Opět, podobně jako u mnoha jiných (snad dokonce všech) činností v životě, i zde je klíčové pochopení. Zamysleme se, proč nás náš dřívější smysl již nenaplňuje, v čem došlo ke změnám, jak je možné, že se takto rozpadl. Snad zjistíme, že již nevěříme v jeho ideály, či že se nám už nezdá možné jej dosáhnout a nehodláme zasvětit celý život pronásledování duchů. Nebo si uvědomíme, a to je zdaleka nejčastějším scénářem, že takové hodnoty nebyly ve skutečnosti zcela naše, že vycházely z naší výchovy a našeho prostředí, že nám je, jinak řečeno, vštípil kdosi jiný. Ať už tomu bude jakkoliv, musíme těchto mezer využít a vrazit do nich pevné klíny přesvědčení, chceme-li kdy v této snaze zvítězit a v duchu nietzscheovského übermensch principu si vytvořit hodnoty vlastní.
Opustil nás někdo, koho jsme velice milovali, bez nějž si život nedokážeme představit, opustilo nás s ním i všechno světlo našich dnů a odsoudilo nás k životu v pochmurné, posmutnělé temnotě plné slz? A co více, bylo to naší vlastní vinou?
V první řadě vězme, že nic není skutečně způsobeno jen námi – každý mezilidský problém má dvě strany, přičemž vždy se na něm podílejí obě. Nebylo-li by tomu tak, problém nikdy nevyvstal v první řadě. Neneseme sami veškerou vinu, jen její část, snad větší, snad menší, avšak rozhodně ne ji celou.
A ačkoliv se náš zármutek může zdát nekonečným, vězme, že život pokračuje dál. Dříve či později najdeme někoho jiného, s kým jej budeme moci sdílet, snad dokonce i nám příjemnějšího, než byl ten náš bližní, s nímž jsme se rozešli. Každý konec je zároveň novým začátkem, a nic není jen zcela špatné. I v utrpení se skrývá lekce. Především se nesmíme vzdát a podlehnout víře, že se věci již nikdy nezlepší. Není to pravda.
A že se v nás náš bližní zklamal? Že jsme pro něj nebyli dost dobří? Vězme, že byl-li by dosti dobrý on sám, neopustil by nás, nýbrž by se nám snažil ukázat tu pravou cestu, pomoci nám zlepšit se a změnit se v někoho lepšího. A i pokud se snažil, a přesto v této snaze selhal (či jsme snad zklamali my), nezoufejme si. Nikdo není a ani nemůže být dokonalý, ani my, ani on. V konečném důsledku ani na jeho názoru nezáleží. Štěstí v životě nedosáhneme neustálým lpěním na vlastních omylem, nýbrž naopak potěchou z úspěchů. Kdybychom byli skutečně tak mrzkými, jak si představujeme, nikdy by se s námi náš bližní nezačal stýkat. Držme se toho.
A na závěr nejtěžší ze všech možných příčin sebenenávisti. Někoho jsme zradili a nyní spolu ani sami se sebou nedokážeme a nemůžeme žít. Obzvláště tristní je, že jsme nezklamali jen jej, ale i sebe a svou sebeúctu. Připadáme si pošpinění a zneuctění sebou samým.
Vězme však, že nás něco vedlo k takovému chování. Snad jsme nebyli spokojeni a svým způsobem jsme se snažili volat o pomoc, ať už jsme si to uvědomovali či nikoliv, avšak vymklo se nám to z rukou a způsobilo to více škody nežli užitku. Nebo jsme zjistili, že vzájemná láska už neplane, nicméně pro životní setrvačnost se nedovedeme zcela odpoutat, avšak poté, co jsme se pokusili řetězy přesekat jsme si uvědomili, že jsme vlastně v nich byli docela spokojeni. Nebo jsme prostě učinili chybu a zaplatili za ni příliš tvrdě.
Ať už tomu bylo jakkoliv, uvědomme si, že náš současný stav se nestal sám od sebe – něco k němu vedlo, soubor citů a zklamání, či snad přílišného množství omamidel a nedostatku soudnosti. Nezáleží na tom. Co se stalo se stalo, přičemž by bylo pravděpodobně jen velmi obtížné to odčinit. Budeme-li se s tím zabývat stále znovu, jen si budeme ubližovat, jako bychom otáčeli zubatým nožem v ošklivé ráně. Poučme se raději. Využijme této příležitosti k vlastnímu růstu a pokusme se zajistit, aby se již neopakovala. A zároveň si buďme jisti, že zklamání jednoho člověka nás nečiní nehodnými, jak nás ostatně mohou ujistit naši ostatní bližní.
Sebenenávist je hrozivá a mučivá věc, z níž se lze vyléčit jen obtížně, avšak zároveň není nepřítelem nepřemožitelným. Nejdůležitější je naučit se vidět krásu sama v sobě, bez ohledu na to, jak hluboko ukrytá snad je. Vzpomínejme na šťastnější časy a na to, co jsme sami na sobě měli rádi, co nás těšilo a čím jsme si připadali užiteční a nápomocní. Ač takové myšlenky mohou být bolestivé, nezalekněme se jich, neboť právě tam se může skrývat lék k našemu trápení, právě s jejich pomocí se můžeme obrátit zpět ke světlu. Jak pravil John Lennon, „až ti bude nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“
utheraptor 