Ze všech nástrojů, jakými kdy náboženství ovládalo lidstvo a svět, je představa věčné posmrtné odměny či trestu tím zdaleka nejmocnějším a nejvýznamnějším.
Proč? Protože to umožňuje člověku spáchat absolutně jakýkoliv představitelný čin, za předpokladu, že jeho naplnění povede podle zastávaného dogmatu ke kýženému životu po smrti. Absolutně nezáleží na tom, jak moc budete za takový čin potrestáni a jak moc budete dočasně trpět, neboť tento svět je jen předsálím daleko lepší existence. Ze Země dříve či později odejdete skrze dveře smrti, avšak posmrtný život je navěky.
Přijdeme k tomu dogmata jako ‘všichni nevěřící by měli být zničeni’ a máte zaděláno na pohromu.
Je to v podstatě otázka jednoduché matematiky: vyměníte určité množství utrpení teď za nekonečné množství potěšení později, pokud se víře podvolíte, či naopak, určité množství potěšení teď za nekonečné množství utrpení později, pokud se budete víře protivit.
Přirozeně, původně byla tato teze nejspíše zamýšlena jako způsob, jak donutit lidi chovat se podle Desatera či obdobných deontologických etických kodexů, avšak problémem je, že tento princip připouští neomezené množství násilí, za předpokladu, že toto násilí je vykonáváno se záměrem ‘vyššího dobra’, což je obvykle šíření té které konkrétní víry či naopak eliminace věrouk konkurenčních.
Jen si to představte:
Kdyby vám někdo nabídl tisícovku za to, že zabijete svého souseda, nejspíše byste ho odmítli, pokud z nějakého důvodu opravdu zoufale nepotřebujete byť jen sebemenší množství peněz, což je, předpokládám, u čtenářů tohoto blogu poněkud nepravděpodobná situace, neboť jsme všichni (pokud je mi známo) poměrně dobře zabezpečeni.
Pokud by vám ten někdo ovšem nabídl miliardu, možná už byste se nad tím zamysleli. Takové množství peněz by postačilo na to, aby zaopatřilo vás i vaše potomky po mnoho dalších generací. Mohli byste si splnit sny. Cestovat. Poznat svět. Dopřávat si potěšení, o jakých se vám ani nezdálo. Přesto, mnoho lidí má příliš pevný morální kód, než aby se nechalo uplatit, byť něčím takovým.
A teď si představte, že vám někdo slíbí věčný život v nekonečném potěšení. Věčný. Život. Za celou dobu historie lidstva se nenašla palčivější touha, nežli právě pokořit smrt. Strach se smrti je jedním z nejpůvodnějších hnacích sil člověka, smrt je posledním nepřítelem, jenž bude pokořen. Tváří v tvář takovému absolutnu se i mnoho jinak silných lidí zlomí, pokud je jejich víra v onu posmrtnou odměnu dostatečně pevná.
V dnešní době je tento princip uplatňován především radikálními islamisty, kdy nabírá podobu teroristických útoků, avšak oni rozhodně nejsou jeho autory, jen jsou momentálně nejviditelnějšími původci takových činů.
Historicky se totožného dopouštěli i křesťané (například se svými křížovými výpravami, kdy vyvraždili statisíce a miliony heretiků) a i další odnože rozličných náboženských systémů.
Zajímavé rovněž je, že tento absolutní princip ‘všechno nebo nic’ nebyl klasicky aplikován pouze na posmrtný život, ale i na rozličné jiné fatalistické jevy či události.
Je například zaznamenáno, že během dobývání aztécké říše španělskými conquistadory, domorodci typicky bojovali až do posledního muže, vrhali se do boje vší svou silou a s nadliským odhodláním.
Proč? Protože Aztékové věřili, že jsou vyvoleným národem, jehož věčným úkolem je zajistit, aby Slunce každý den vyšlo.
Jakou jinou možnost tedy měli, než vložit do boje proti Španělům úplně vše? Žádnou. Ačkoliv nejspíše věděli, že jejich šance na výhru jsou jen minimální, nezbývalo jim, než se přesto pokusit vítězství dosáhnout. Pokud vyhrají a ztratí při tom většinu svých mužů, bude to tragédie, avšak tragédie, kterou lze postupně překonat.
Pokud však prohrají a jejich rituály a víra budou potlačeny, kdo zajistí, aby Slunce opět vyšlo? Nikdo. Jejich civilizace (a svět jako celek) zaniknou, což je daleko horší, než kdyby byla ztracena ‘pouhá’ většina mužů.
Tento princip je navíc nesmírně efektivní v tom hledisku, že je prakticky nemožné jej funkčně napadnout, jelikož veškeré mechanismy nutné k jeho fungování jsou zakořeněny hluboko v podkladové víře. A vymluvit někomu jeho víru je velice, velice složité.
Člověka, který má deprese a chce se zabít a vzít s sebou co největší množství ostatních lidí, můžete od sebevraždy odvést, ukázat mu, že život má smysl a že by neměl zabíjet nevinné. Někomu, kdo pevně věří v nebeskou posmrtnost, však jeho motivaci sebrat nemůžete, neboť leží zcela mimo váš i jeho dosah.
A právě to je důvod, proč Islámský stát a další sekty a zločinecké organizace, na oko se zaštiťující vírou, nikdy nebudou mít nedostatek vojáků ochotných za ně položit své životy – z jejich pohledu totiž nepřícházejí o život, právě naopak. Stanou se z nich hrdinové a mučedníci, kteří budou v nebi zahrnuti nespočtem poct a potěšení a navíc nechají strasti tohoto světa daleko za sebou. Je to dokonalá cesta ven, dokonalý způsob vykoupení.
A také, bohužel, dokonalá motivace zabíjet.
utheraptor 