Podpora a posun aneb umění konverzace

Ač je konverzace základní součástí lidského společenského života, většina lidí (včetně mne) je v ní naprosto příšerná. Nikoliv ve smyslu, že by nebyli schopni řádně spojit věty dohromady či že by si šlapali na jazyk (ačkoliv ani v tomhle nejsem zrovna světovým přeborníkem, jak může potvrdit každý, kdo byl kdy nucen poslouchat moji kulometnou palbu po dobu delší než krátkou). Nic podobného.

Problém tkví ve skutečnosti, že hovor bývá jen vzácně podobně či přímo shodně přínosný pro obě strany, což přirozeně vede k (často nevědomému) roztrpčení na straně jedné (té, pro kterou byl přínosný méně), a tudíž nižší inklinaci s druhou osobou opět komunikovat, a ke zvýšeným předpokladům na straně druhé (té, pro kterou byl přínosný více), které jsou však kvůli zklamání první strany (alespoň částečně) nenaplněny. Ve finále tak trpí strany obě.

Faktorů, které do takového konverzačního uspokojení vstupuje, je přirozeně více, avšak já bych zde chtěl hovořit jen o jednom určitém z nich – o způsobu, jakým lidé reagují na základní promluvy.

Za předpokladu, že nedojde k úplnému přejití promluvy či změně tématu, se nabízejí dvě možné varianty odpovědí: podpora (support) a posun (shift). V praxi to vypadá zhruba takto:

Osoba A se setká s osobou B.

Varianta první, kdy osoba B aplikuje posun:

A: Včera jsem vůbec nemohla vylézt z postele, normálně jsem ani nešla do školy.
B: To se mi stává taky, třeba celý minulý týden jsem každý den zaspal.

Varianta druhá, kdy osoba B aplikuje podporu:

A: Včera jsem vůbec nemohla vylézt z postele, normálně jsem ani nešla do školy.
B: Proč to, byla jsi moc unavená?

Sledujete, kam tím mířím? Když nám někdo představí nějakou promluvu, můžeme na ni reagovat buď jejím srovnáním s vlastní zkušeností (posun), nebo naopak jejím dalším rozvedením (podpora). Ani jedna z těchto variant není sama od sebe špatná, obě mají své vlastní konverzační úlohy, ale je zásadní si uvědomit, že právě tak se každá hodí do jiné situace.

Všem se nám líbí, když můžeme mluvit sami o sobě (do určité individuální míry), je to součástí pevně geneticky zakódovaných potřeb člověka jakožto sociální bytosti. Čas, kdy můžeme mluvit o sobě, je pak v konverzaci jakousi formou měny, přičemž její dávkování určuje silolití (power dynamics) mezi zapojenými osobami. V ideálním případě se všichni zúčastnění dohodnou a na všechny připadne zhruba stejně, avšak ve skutečnosti tomu tak samozřejmě často není.

Pokud použijeme přesun, přebíráme čas konverzace pro svou vlastní potřebu. Dáváme tím najevo, že bychom raději hovořili sami o sobě, než abychom dále naslouchali tomu, co se nám snaží říci ostatní – což je v pořádku, pokud si to situace žádá, například ve chvíli, kdy je třeba rychle sesbírat několik úhlů pohledu na problém.

Pokud naopak použijeme podporu, dáváme najevo zájem o zkušenosti a zážitky druhé osoby. Dobrovolně jí přenecháváme prostor, aby jej využila, jak uzná za vhodné, a navíc jí dodatečnými rozvíjejícími dotazy dále pomáháme se projevit. Jde o jistý ústupek o ochotu přenechat výše zmiňovanou ‘konverzační měnu’ jiným, a tak i svým způsobem o znak náklonnosti a blízkosti.

Přesun i podpora mají svá vlastní využití. Přesun se hodí především do rychlého, drobného hovoru, kdy nejde o nic důležitého, jen se zabíjí čas. Rovněž je vhodný, jak již bylo naznačeno, pokud je nutno podívat se na nějakou problematiku více očima, či pokud jsou témata natolik mělká, že nevydrží tváří v tvář delšímu hovoru o nich.

Pokud je přesun metodou hovoru společenského, podpora se daleko více hodí pro konverzace osobní, které již nesou jistou význačnost. Ideální je jí využít například za situace, kdy mluvčího něco tíží a potřebuje se z toho vymluvit, v čemž mu můžete pomoci skrze návodné (nepřišlo ti to třeba tak a tak?) a rozvíjející (jak přesně ti to připadalo?) dotazy. Rovněž se hodí za situace, kdy s tématem hovoru nemáme mnoho osobních zkušeností a využití posunu by tak bylo problematické.

Pokud chceme zajistit obecnou spokojenost účastníků hovoru, není dobré neustále přelétávat od promluv jednoho člověka k druhému, neboť to povede k roztříštěnosti a ve finále k neuspokojení nikoho. Rovněž bychom však neměli se jen neustále doptávat jediného jednotlivce, neboť pak veškerou konverzační měnu získá on a na další už nic nezbude.

Jako ve všech oblastech života, i zde je nutné najít správnou míru (jež se bude lišit skupinu od skupiny), a té se následně pokud možno držet. Z osobních zkušeností mohu soudit, že nedostatek pozornosti k druhému je jeden z nejběžnějších způsobů, jakým jsou postupně nahlodávána přátelství, až se zcela rozpadnou.

Ostatně, když už hovořím o sobě, musím si přiznat, že jsem ukázkovým příklad konverzačního narcisty, který má potřebu neustále cpát do všech témat sebe. Mohl bych to ospravedlňovat mnoha rozličnými způsoby, od mého oblíbeného tvrzení, že “mluvím nejvíce o svých zkušenostech, protože jen ty jsem prožil, a tudíž na ně mám nejinformovanější názor,”, až k prostému přiznání, že mě ve většině případů v podstatě nezajímá, co mi druzí říkají, protože to obvykle není nic zajímavého ani důležitého, avšak v podstatě na tom nezáleží. Skutečností je, že používám přesun daleko více než podporu, čímž ubližuji sobě i ostatním.

Zamyslete se nad tím, zda také netrpíte tímto neduhem. Jeho uvědomění si je totiž první a nejnezbytnější fází jeho léčby.