Ketamin je léčivem. Vlastně je léčivem déle, než je drogou. Vynalezen byl poměrně nedávno, až v roce 1962, v rámci procesu hledání alternativních anestetik ke staršímu fencyklidinu, jenž bohužel vykazoval řadu nepříjemných vedlejších efektů (z části se díky nim sám používá jako droga, obvykle pod pouličním názvem PCP či angel dust). Za objevem ketaminu stál Calvis Stevens, vědec z Parke Davis Laboratories.
Jelikož se ukázalo, že ketamin je méně psychoaktivní než fencyklidin, působí velmi rychle a je jednorázově velmi bezpečný, byl záhy schválen jako léčivo a v roce 1970 využit jako polní anestetikum během války ve Vietnamu. Ačkoli se od jeho užívání v lidské medicíně v posledních desetiletích částečně upustilo, stále je velmi často využíván jako veterinární anestetikum (například u koní).
Méně psychoaktivní ovšem neznamená, že není vůbec psychoaktivní. Toho si povšimla komunita psychonautů, které byla zhruba v té době zakázána psychedelika a z pochopitelných důvodů se poohlížela po alternativách. Ketamin se od nich sice svými efekty dosti liší, ale přesto jim je jistým způsobem podobný, a tak se rozšířil po klubové scéně, která v té době ještě neměla příliš velké povědomí o extázi. Společně s ní pak ketamin stál u rozvoje moderního užívání drog v klubech, jež pokračuje v podstatě nezměněné podobě dodnes. Kromě svého nejčastějšího názvu bývá také označován jako ket, K či kitty.
Obvykle se šňupe v podobě čistě bílého prášku, avšak může být i vkládán pod jazyk či v tekuté podobě injekčně vpravován do cévy či do svalu (vpich do svalu podle všeho způsobuje pomalejší nástup než vpich do cévy, ale také delší trvání efektů). Mezi běžnými uživateli jsou poměrně populární všechny tyto metody, avšak šňupání je nejčastější, neboť velká část lidí se z pochopitelných důvodů brání injekčním stříkačkám (ačkoliv by šlo argumentovat, že vpich do svalu je nejbezpečnější metodou podání ketaminu, neboť tak nedochází k poškozování sliznic).
Působení ketaminu
Jaké stavy tedy vlastně ketamin vyvolává?
Jiné než psychedelika, ač se sobě mohou do jisté míry podobat. Je to způsobeno skutečností, že zatímco psychedelika primárně působí na serotoninovou soustavu v mozku, ketamin se váže na takzvaný NMDA receptor, jenž je součástí glutamátového systému. Tento receptor následně v podstatě zalepí, čímž zabrání skutečným, pro tělo přirozeným neurotransmiterům zde působit tak, jak by měly a přenášet signál dál. Kromě tohoto receptoru patrně zasahuje i další, avšak tyto metody působení prozatím nejsou dostatečně prozkoumány. Pro více informací o tom, jak drogy působí na mozek, pohlédněte sem.
Jelikož glutamátový systém je do značné míry oddělený od toho serotoninového, ketamin nelze v kontextu naší série označovat za psychedelikum, neboť tento název vyhrazujeme čistě pro látky působící na serotoninové receptory.
Ketamin je disociativem, což znamená, že většina jeho efektů se nějakým způsobem vztahuje k omezování vnímání – tím stojí v jasném kontrastu vůči psychedelikům, která naopak vnímání rozšiřují a vměstnávají do něj vjemy za obvyklých okolností pro člověka nedosažitelné.
Úvodní efekty ketaminu nastupují zvolna a nenápadně. Vidění se může jemně rozmazávat, trochu hůře se mu ovládá končetiny, jako by byl opilý. Později začíná vidět dvojitě, zdá se mu, že se vnější svět vzdaluje. Pokud na něco položí ruku, hmat bude utlumený, právě tak jako by byla bolest, pokud by nějakou cítil – ketamin se nepoužívá jako anestetikum náhodou. Zároveň se objevují šimravé pocity tělesné slasti, často na rukou, nohou a na hlavě, které někdy mohou přerůstat až do mírné fyzické eufórie.
Pokud si vezme vyšší dávku, nezbude mu než ležet či o něco opřený posedávat, neboť ztrácí kontrolu nad vlastním tělem. Navzdory tomu mu však může připadat, že je lehký, ba dokonce že se přímo vznáší. Myšlenky jako by nebyly jeho – můžete si to sami vyzkoušet i za bdělého stavu, pokud se budete dostatečně dlouho soustředit na způsob, jakým se objevují slova a obrazy ve vaší mysli – máte nad nimi jen malou vládu, samovolně se vynořují a opět mizí a vy jste jen jejich pozorovatelé. Právě tak to duševnímu poutníkovi na ketaminu začíná připadat, avšak daleko silněji. Rovněž může mít problém správně rozpoznat, co se mu vlastně snaží sdělit. Vidí tvář, avšak není schopen určit, že jde o tvář, přijde mu jen jako nahodilý soubor tvarů a barev.
Smyslové vjemy se postupně vytrácejí, jsou stále nejasnější a nejasnější, až nakonec zmizí úplně. Zavládne temnota a ticho. Ne takové, s jakým se můžete setkat v rušném velkoměstě, když zrovna umlkne doprava, ani takové, jaké na vás čeká mezi zdmi hradů vysoko v horách, kam po staletí nevkročila lidská noha. Disociační ticho je nekonečné, neomezené a absolutní, prolínající se s nejčistčí temnotou umírajícího kosmu. Tato temnota má jen málo společného s plochou černotou, jež se objevuje, když zavřete oči. Spíše se podobá nezměrné komoře beze světla, prázdné.
Avšak ne tak úplně. Člověk, zcela neschopen cítit své vlastní tělo, připadající si jen jako odhmotněné vnímání volně se vznášející v prostoru, se může setkat se zvláštními, temnými geometrickými strukturami, vystupujícími ze všeobjímajícího šera. Zdávají se být ohromnými, jako skály či hory, někdy i jako celé kontinenty. Často nabývají fraktálních tvarů, složených z menších verzí sama sebe. Pozvolna se přelévají a mění, prolétávají přes zorné pole a mizí z něj, nebo naopak mohou zůstávat zcela stálé, zatímco se poutník posouvá kolem nich. Právě tyto disociační prostory jsou základem nechvalně známého fenoménu k-hole, kdy se poutníkovi pod vlivem ketaminu (či jiné podobné látky) zdá, že jej pohlcuje prázdnota, což může někdy být i dosti nepříjemné a děsivé.
Jak se dávka zvyšuje, paměť stále více a více vypadává. Pokud selže zcela, člověk se oddělí i od své vlastní identity, neboť čím jiným identita je, pokud ne příběhem, jenž si člověk vypráví sám sobě o sobě? V tu chvíli nastává takzvaná smrt ega či lépe smrt selfu. Bez tohoto smyslu pro sama sebe je poutník vystaven sledu vjemů, které nijak neinterpretuje svou dřívější zkušeností, nijak se k nim nevztahuje, pouze je prožívá takové, jaké zrovna jsou. Jde o vůbec nejčistší způsob, jak prožívat přítomný okamžik, v bdělém životě dosažitelný pouze skrze mistrovství v meditaci.
Právě s geometrií a smrtí ega se lze setkat i během působení rozličných psychedelik, což je důvod, proč je mezi ně někdy zahrnován i ketamin, ačkoliv s nimi má chemicky jen málo společného a působí na mozek odlišným mechanismem.
Pokud by člověku byla podána dávka ketaminu ještě vyšší než ty vyvolávající výše popsané efekty, upadl by do hlubokého bezvědomí, ve kterém by necítil zhola nic a neměl by na něj žádné vzpomínky. Právě v takovém stavu mohou být bezbolestně a bez rizika probuzení prováděny operace.
Fyzická rizika ketaminu
Jako droga je ketamin poměrně bezpečný, pokud není užíván často či v extrémních množstvích. Důvod je prostý – vzhledem k tomu, že se jako anestetikum využívá v daleko vyšších dávkách, než v jakých vyvolává halucinace a další podobné efekty, je velmi nepravděpodobné, že by se s ním někdo předávkoval. Ve skutečnosti je tak bezpečný, že se někdy podává dětem či kardiakům, protože by pro ně jiná celková anestetika mohla být příliš riziková. Nejhorší věc, která se stabilně děje při jediném podání, je zvracení, jež se vyskytne asi u čtvrtiny pacientů.
U dlouhodobého užívání je to ovšem úplně jiný příběh. Existují závažné doklady, že lidé na něm závislí trpí poškozeními mozku, která patrně setrvávají po dlouhé roky. Studie na hlodavcích a opicích rovněž poukazují na závažná poškození mozku u dlouhodobých uživatelů této látky, přičemž některé z těchto modelů naznačují, že alespoň část této neurotoxicity by mohla být svým mechanismem podobná působení Alzheimerovy choroby. A opravdu, některé experimenty naznačují, že ketamin negativně působí na paměť.
Ketamin ovšem bohužel nepoškozuje jen mozek. Vlastně při dlouhodobém užívání patrně nějakým způsobem ničí skoro všechny orgány.
Poměrně známý je jeho vliv na vylučovací soustavu, především na močový měchýř a močovou trubici. Konkrétně způsobuje snižování kapacity močového měchýře, což je spojené se ztlušťováním jeho stěn, a také jeho zjizvování a vředovatění. Běžné jsou rovněž záněty močového měchýře. Ukončení užívání ketaminu bohužel nemusí tyto problémy zcela vyřešit. Pro tyto problémy máme k dispozici i modely na zvířatech.
Negativní dopady dlouhodobého užívání ketaminu se týkají celé vylučovací soustavy. Zasahují močovody i ledviny jako takové, přičemž se mohou vyskytovat fibrózy, léze, ztlušťování stěn, ucpávání močovodů a řada dalších nepříjemných a potenciálně nebezpečných syptomů. Opět, i pro tyto obtíže máme k dispozici zvířecí modely.
Není známé, jakým mechanismem ketamin vylučovací soustavu vlastně poškozuje, avšak mezi kandidáty patří přímá toxicita, poškozování velmi drobných cévek, narušování nervů či škodlivá autoimunitní reakce.
Kromě ledvin a mozku také ketamin dost možná poškozuje játra, čemuž by opět nasvědčovaly i zvířecí modely. Rovněž máme silné doklady, že ketamin ničí srdce, patrně v důsledku přílišné produkce katecholaminů, což je skupina látek mezi které patří například adrenalin, noradrenalin a dopamin, které jsou v přílišném množství pro srdce nebezpečné.
Existují také informace, že chronické braní ketaminu způsobuje sexuální dysfunkce u žen.
Návykovost
Podobně jako ostatní látky působící na NMDA receptor, ketamin je silně návykový, což není problém, je-li podán jednorázově s cílem uspat pacienta, avšak může jít o riziko, pokud by měl být brán opakovaně, třeba jako antidepresivum, o čemž se ještě budeme podrobně rozepisovat níže. Přerušení užívání ketaminu však naštěstí není příliš nebezpečné a nevykazuje zvlášť závažné abstinenční příznaky. Existuje ovšem riziko u lidí, kteří pomocí něj krotili depresi, neboť se jim po jeho vysazení mohou vrátit sebevražedné tendence.
Nebezpečné kombinace
Je pochopitelně logické, že by člověk neměl nikdy a za žádných okolností kombinovat jakékoliv mysl ovlivňující látky s alkoholem. U ketaminu to ovšem platí dvojnásob, neboť alkohol může vyvolávat zvracení, přičemž u člověka, co se v důsledku disociativa nemůže hýbat, hrozí udušení zvratky. Kromě toho také může docházet k zástavě dechu – ketamin samotný někdy způsobuje nerovnoměrné či přerušované dýchání, přičemž alkohol tomu rozhodně nepomůže, právě naopak.
U ostatních sedativ, jako je například xanax, rohypnol a jejich příbuzní, všelijaké opiáty včetně heroinu a tramadolu, barbituráty, a další látky, je tomu podobně a člověk by je nikdy neměl brát zároveň s ketaminem, protože mu hrozí, že zemře.
Kromě této základní, velmi nebezpečné interakce má ketamin patrně několik dalších méně závažných.
V jisté míře zvyšuje krevní tlak, což samo o sobě není nebezpečné. Stejný efekt ovšem vyvolává i řada jiných látek, takže by si měl člověk dávat pozor, s čím jeho užívání kombinuje. Například řada psychedelik a stimulantů, a také antidepresiva typu SNRI či MAOI, rovněž způsobují nárůst tlaku krve, přičemž pokud jsou s ketaminem kombinovány v příliš velkých dávkách či velmi často, může být zdravotně nebezpečné a způsobovat poškozování srdce.
Jedna studie na myších navíc naznačila, že ketamin zvyšuje jedovatost stimulantů, což je další důvod, proč by tyto látky neměly být kombinovány.
Poměrně nečekaně existuje také interakce mezi ketaminem a obyčejným džusem z grapefruitů. Pokud jsou užívány zároveň, dochází kvůli jistému poměrně složitému mechanismu ke značnému zvyšování hladiny ketaminu v krvi a zároveň ke snižování některých aspektů subjektivního působení ketaminu. Samo o sobě to sice nebezpečné není, avšak může se stat, že člověk má kvůli džusu v krvi vice drogy, než předpokládá, což může být problem, pokud by si ji plánoval v blízké době vzít znovu.
Ketamin a nechtěný sex
Jelikož je ketamin v klubech poměrně snadno dostupný a jelikož při dostatečných dávkách svého uživatele částečně či zcela imobilizuje, je někdy zneužíván při znásilněních, kdy je oběti podán bez jejího vědomí či bez úplného uvědomění si, co droga udělá. Oproti jiným metodám znásilnění má ta drogová ‚výhodu‘, že neexistuje šance, že by se oběť mohla bránit, často si nemusí znásilnění a události mu předcházející a po něm následující ani pořádně pamatovat (takže pro ni může být velmi obtížné identifikovat útočníka) a drogu je navíc velmi snadné nenápadně podat (obvykle do pití či pod záminkou, že jde o něco jiného).
Je to smutné a odsouzeníhodné, avšak nejde o problém ketaminu jako takového, ve stejné roli bohužel vystupuje i řada dalších látek, například běžný alkohol, ale také zolpidem či rohypnola další rozličné benzodiazepiny.
Lékařský potenciál
Navzdory své dlouhodobé toxicitě je ketamin patrně schopen vyvolávat i pro zdraví velmi přínosné efekty. Při jednorázovém podání v rozumném množství podporuje neuroplasticitu, což je schopnost mozku vytvářet si nová spojení mezi neurony a obecně přetvářet sama sebe. Neuroplasticita je jedna z vůbec nejdůležitějších vlastností mozku, neboť mu umožňuje se vyvíjet a reagovat na nové podněty, zkrátka nezůstávat stále stejným.
Dnes již máme dosti silné poznatky spojující vznik deprese se strukturálními změnami v mozku a s atrofováním neuronů v některých jeho částech. To zahrnuje zkracování dendritů a axonů a ztrátu dendritických trnů (části dendritu, jež mu umožňuje komunikovat s axonem) a synapsí samotných.
Proti těmto změnám lze bojovat, avšak vyžaduje to právě využití látek schopných zvyšovat neuroplasticitu mozku. Jelikož jich existuje jen velmi omezené množství, měli bychom pečlivě prozkoumat každou z možností, i ty, které trpí riziky při dlouhodobém užívání. Kromě ketaminu patří mezi slibné látky ještě serotonergická psychedelika, která jsou nejspíše ještě vhodnější.
Antidepresivní účinky
Není proto divu, že ketamin působí jako velmi mocné antidepresivum, daleko efektivnější než klasické látky, spoléhající ne na přetváření mozku, ale na vyrovnávání porušené rovnováhy jednotlivých neurotransmiterů.
Ze stávajícího klinického výzkumu vyplývá značný antidepresivní potenciál ketaminu. Patrně snižuje sebevražedné tendence uživatelů a působí napříč mnoha různými typy deprese, včetně těch, které jsou jinak téměř zcela rezistentní vůči jakékoliv běžné léčbě. Jedna metastudie zjistila velmi významnou účinnost ketaminu u bipolární deprese i u velké depresivní poruchy. Rovněž máme jisté náznaky, že ketamin má potenciál pomoci s úzkostmi na konci života.
Velkou výhodou ketaminu také je, že působí velmi rychle, během několika hodin po podání, přičemž jistá snížení závažnosti symptomů lze pozorovat již během pár desítek minut. To je naprosto zásadní u těžkých případů lidí, u kterých hrozí zásadní riziko sebevraždy, neboť běžná antidepresiva začínají působit až v řádu několika týdnů od začátku pravidelného užívání. Schopnost ketaminu přinést během několika hodin úlevu i lidem, kteří trpí depresí po desítky let a nepomáhají jim normální antidepresiva, je z pochopitelných důvodů lékařsky extrémně zajímavá.
Prozatím není zcela jasné, jak dlouho vlastně úleva poskytnutá ketaminem trvá. Z některých studií by vyplývalo, že k významnému snížení symptomů dochází po dobu řádově jednotek týdnů, jiné jsou však konzervativnější.
I pokud by průměrná doba působení opravdu byla několikatýdenní, pořád by to bylo výrazně méně než u psychedelik, která patrně působí po celé měsíce. Na poměry jedné dávky léčiva by to však bylo i tak poměrně dlouho.
Doba, po kterou ketamin tlumí symptomy, je zásadní a měl by jí být věnován další výzkum, protože se od ní logicky odvíjí, jak často by musel být podáván, aby bylo dosaženo trvalé úlevy. Vzhledem k jeho výše popsané dlouhodobé toxicitě by bylo dosti nepříjemné, kdyby jeho efekty mizely již po pár dnech.
Výzkum s ketaminem i nadále probíhá, avšak dosavadní výsledky jsou natolik přesvědčivé, že esketamin, specifická verze ketaminu, dostal od FDA (amerického ministerstva potravin a léčiv) status průlomové terapie (‚breakthrough therapy‘) pro léčbu deprese a nyní jej lze předepsat v podobě nosního spreje. Tento status je vyhrazen pro nová léčiva vykazující velmi výrazně vyšší potenciál než dostupné alternativy, s cílem dostat je co nejrychleji k postiženým.
Antidepresivní potenciál ketaminu je nesmírně významný, protože deprese je jednou z nejzávažnějších civilizačních chorob vůbec. Podle Světové zdravotnické organizace jí trpí přes tři sta milionů lidí, přičemž více než osm set tisíc z nich spáchá každý rok sebevraždu. To je přes dva tisíce denně. Během života si depresí projde asi šestina lidí. WHO odhaduje, že v roce 2030 půjde o onemocnění s druhým nejhorším celosvětovým dopadem (po AIDS). Asi polovina všech lidí, kteří si vezmou život, trpěla nějakou formou deprese.
Nechci zde příliš podrobně zabíhat do popisů deprese (se kterou mám bohaté osobní zkušenosti), avšak je důležité si uvědomit, že nejde o prostou rozesmutnělost. Deprese je ničivá duševní choroba způsobující nesnesitelné, dlouhotrvající utrpení, se kterým z pozice postiženého téměř není možné bojovat. Nenávidíte sami sebe a mysl vám neustále předhazuje všechny vaše omyly a chyby, kterých jste se kdy v životě dopustili. I z těch nejzákladnějších úkolů se stávají nepřekonatelné překážky – jenom zvednout se z postele a dojít se najíst je skoro nemožné. Není divu, že mnoho z trpitelů se uchýlí k sebepoškozování, neboť fyzická bolest alespoň dočasně přebije všeobjímající, drtivé utrpení ducha.
Deprese se navíc léčí jen velmi obtížně – u většiny pacientů jsou nasazena antidepresiva, která ovšem mají řadu velmi nepříjemných vedlejších efektů (sexuální dysfunkce, zvýšenou sebevraždenost u dětí a mladistvých, problémy s těhotenstvím a další) a omezenou efektivitu. Zhruba u třetiny lidí nefungují vůbec.
PTSD
Kromě potenciálu pro boj s depresí je ketamin zkoumán jako možné léčivo pro řadu dalších duševních onemocnění.
Jedna pečlivě kontrolovaná studie z roku 2014, provedená A. Federem a jeho kolegy, poukázala na schopnosti ketaminu pomoci s post-traumatickou stresovou poruchou (PTSD), což je velmi závažné postižení rozvíjející se u lidí v minulosti vystavených extrémním situacím, například u válečných veteránů, obětí znásilnění a podobně. Současná medicína si s PTSD příliš neumí poradit, proto je na každý nový možný lék pohlíženo s nadějí.
Feder zjistil, že ketamin způsoboval významné snížení symptomů u pacientů s PTSD na základě testů provedených dvacet čtyři hodin po podání drogy.
Jelikož výsledky této studie byly slibné, nezůstala osamocena. O čtyři roky později provedl C. S. Albott se svými spolupracovníky menší nezaslepenou (účastníci věděli, že dostávají léčivo, což je metodologický problém) studii, ve které opakovaně podal ketamin veteránům s PTSD a depresí. Zjistil významné snížení symptomů, které v průměru trvalo po čtyřicet jedna dní.
Závislosti
Ačkoliv ketamin sám vyvolává závislosti, paradoxně může nejspíš pomoci proti závislostem na jiných látkách.
E. M. Krupistky a A. Grinenko zkoumali antiadiktivní potenciál ketaminu již před přelomem tisíciletí (na rozdíl od psychedelik není nelegální pro lékařské použití, takže s ním lze experimentovat poměrně volně) a během deseti let svého výzkumu dosáhli velmi slibných výsledků.
Jejich metodou byla takzvaná KPT, neboli intenzivní psychoterapie podpořená jedinou dávkou ketaminu. Je to velmi podobné způsobu, jakým jsou dnes v lékařských podmínkách podávána klasická psychedelika – kromě drogy samotné je člověku poskytnuta i špičková psychoterapie, přičemž obě složky takové léčby fungují lépe dohromady, než by kdy mohly každá zvlášť. Obzvláště zajímavé je, že autoři kladli velký důraz na mystický aspekt celého prožitku – na jeho významu se v dnešní shoduje velká část špičkových psychedelických výzkumníků, mimo jiné právě i pro léčbu závislostí pomocí psychedelik.
Výsledky bádání Krupistkého a Grinenka jsou velmi slibné. Rok od léčby zachovalo abstinenci přes 65 % alkoholikům, jimž byla poskytnuta KPT, zatímco u kontrolní skupiny, jež obdržela pouze psychoterapii bez ketaminu, byla účinnost jen 24 %. KPT si zachovala poměrně dobrou efektivitu i po dvou a třech letech.
Úspěchy s alkoholem autory povzbudily, a tak provedli pokus i s heroinem. Pomocí KPT se jim podařilo dosáhnout 85% abstinence během prvního měsíce od léčby a 37% šest měsíců po ní, což je opravdu hodně. Rovněž zjistili pozitivní efekty na subjektivní pocty smyslu života (tento výsledek se objevoval i u jejich experimentů s alkoholismem).
V následné studii, zkoumající, zda není pro dlouhodobou abstinenci lepší podat několik dávek s delším rozestupem, nikoliv jen jednu, se navíc ukázalo, že s takovou konstrukcí léčby se u 50 % účastníků podařilo udržet abstinenci i po roce, zatímco v kontrolní skupině, jež obdržela jen jednu dávku, to bylo jen 22 %.
Rovněž proběhla malá studie od E. Dakwara a jeho kolegů, zkoumající efekt ketaminu na nekontrolované toužení po kokainu. Její vzorek byl jen velmi malý, takže je nutné její závěry brát s rezervou, avšak naznačovala by, že ketamin má potenciál pomoci i zde. Dakwar však v nedávné době dokončil několik dalších studií a očekává se, že jejich výsledky budou již brzy uveřejněny v odborných časopisech.
Dakwar rovněž provedl pokus, ve kterém opakovaně nabídl lidem závislým na kokainu volbu: buď mohli dostat menší dávku kokainu (25 mg), nebo obdržet 11$. Tento experiment zopakoval po podání ketaminu či placeba (ani v jednom případě nebyla látka doprovázena psychoterapií). Výsledkem bylo, že subjekty, jímž byl podán ketamin, vykazoval snížení výběru kokainu oproti penězům o 67 %.
V současné době probíhá placebem kontrolovaný experiment s využitím ketaminu v léčbě alkoholismu například na University of Exeter. Jeho metodologie je detailně popsána zde. Kromě něj probíhá (či již proběhlo, avšak výsledky zatím nebyly publikovány) i několik dalších studií ohledně vlivu ketaminu na závislosti.
Závěr
Ačkoliv je ketamin z dlouhodobého hlediska jedovatý, je dost možné, že pro celou řadu lidí by byly jisté zdravotní problémy během následujících desetiletí přijatelnou výměnou za život bez deprese, u kterého je navíc vzhledem k vysoké míře sebevražd poměrně pravděpodobné, že by vůbec netrval tak dlouho – a i kdyby ano, život téměř bez radosti a potěšení lze označit za skutečný život jen stěží. Nelze zanedbávat ani jeho potenciál v léčbě závislostí, s nimiž si naše medicína prozatím neumí pořádně poradit.
Na druhou stranu je ovšem důležité si uvědomit, že ketamin není zázračným všelékem, jenž člověka magicky zbaví deprese či alkoholismu a nebude mít žádné vedlejší efekty. Jeho toxicita je reálným a prozatím nedostatečně zdokumentovaným rizikem, stavy, které vyvolává, mohou být pro některé lidi velmi obtížně zpracovatelné až traumatické a potenciální silné závislosti také nejsou důvodem k radosti.
V ideálním světě bychom měli okamžitě působící antidepresiva a antiadiktiva bez jakýchkoliv vedlejších účinků, bohužel však v takovém světě nežijeme. A tak ačkoliv je možné, že v brzké době se stanou součástí skutečné medicíny látky s ještě větším terapeutickým potenciálem než ketamin, jeho výzkum by rozhodně neměl ustat.
Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll. Jeho umění si můžete prohlédnout zde.
utheraptor 