Naše Země nevzkvétá.
Vlastně právě naopak. Vyhynutím je ohrožen milion (!) druhů rostlin a zvířat, což je asi osmina jejich celkového předpokládaného počtu. Pokud během následujících několika krátkých let a desetiletí nedojde k obrovské systémové změně k udržitelnějšímu využívání přírodních zdrojů, téměř nebude možné tento katastrofický trend zvrátit.
Vychází to z průlomové zprávy IPBES (Intergovernmental Science-Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services, což se překládá jako Mezivládní panel OSN pro biodiverzitu a ekosystémové služby). Tato zpráva je výsledkem několikaročního bádání více než čtyř set vědců z celého světa a dohromady představuje metastudii zahrnující více než patnáct tisíc (!) různých zdrojů. Jde o nejrozsáhlejší výzkum tohoto typu, jaký kdy byl proveden, takže bychom jej raději měli brát opravdu vážně.
Začněme několika čísly:
Kromě výše zmíněného nadcházejícího šestého hromadného vymírání, o kterém lze už teď předpokládat, že se dotkne osminy druhů na Zemi, nabízí zpráva temný náhled i na další oblasti lidského života.
Od roku 1980 se zdvojnásobila produkce skleníkových plynů a průměrná teplota planety vzrostla o 0,7 stupně Celsia, což má přímo pozorovatelné dopady na ekosystémy i genetickou výbavu jednotlivých organismů. Tři čtvrtiny suchozemských a dvě třetiny vodních životních prostředí byly výrazně proměněny činností člověka. Až 23 % světové půdy je postiženo zásadní kvalitativní degradací, což se logicky projeví na produktivitě – toto číslo je obzvláště alarmující, pokud si uvědomíme, že už teď máme problémy s hladomory a nedostatky zdrojů. Hospodářské potraviny v každoroční hodotě přes pět set miliard dolarů (!) jsou ohroženy ztrátou opylovačů. Každý rok naházíme do oceánu něco mezi třemi a čtyřmi sty miliony tun (!) industriálního odpadu. Znečištění plastem se od roku 1980 zvedlo desetkrát. Hnojivo vypouštěné do moří v nich vytvořilo mrtvé zóny o celkové rozloze větší než Británie. Od roku 1970 se ve sledovaných zemích zvýšil počet invazivních druhů o 70 %. 33 % zásobišť mořských ryb je loveno neudržitelným tempem, 60 % na hranici udržitelnosti. Města se od roku 1992 rozrostla na dvojnásobek tehdejší rozlohy.
IPBES identifikuje pět základních faktorů, které se podílejí na takto závažné situaci, v pořadí od nejzávažnějších k nejméně závažným:
Změny ve využívání půdy i moří.
Přímé vykořisťování organizmů.
Změna klimatu.
Znečišťování životního prostředí.
Invazivní druhy.
Jak podotýká IPBES, z tohoto seznamu vyplývá, že ještě není vše ztraceno. Pokud se lidstvo včas poučí (což znamená opravdu velmi rychle), stále může tento trend vývoje planety zvrátit. Současné snahy ovšem nemohou stačit. Cíle udržitelného rozvoje pro rok 2030 a dál nemohou být dodrženy, pokud nedoje k co nejrychlejší, masivní, plnoškálové systémové změně přístupu k využívání pozemských zdrojů.
Nebavíme se zde jen o tom, že individuální státy začnou dodržovat, co slíbily. Bude nutná obrovská míra mezinárodní spolupráce, neboť řada zemí z různých důvodů není schopná normy naplnit, i kdyby o to sebevíce stála.
Bohužel, jak autoři sami uznávají, šance, že k takové proměně přístupu ke světové ekonomice skutečně dojde, je minimální.
Důvod je prostý – pro agenta existujícího v rámci nějakého systému po velmi omezenou dobu není racionální, aby obětoval vlastní krátkodobou a střednědobou utilitu v rámci dlouhodobého rozvoje onoho systému.
Přeloženo do míň formálního jazyka to znamená, že jelikož lidé jsou smrtelní a svět se mění podstatně pomaleji, než jak dlouho trvá běžný lidský život (nebo tomu tak alespoň doposud bylo, je možné, že některé revoluční technologické proměny, kupříkladu rozvoj v umělé inteligenci, tento princip naruší), nemá většina lidí příliš velkou motivaci jednat v dlouhodobém zájmu světa – proč by to dělali, pokud by se dopady takového jednání projevily až po jejich smrti?
Kromě toho samozřejmě existuje klasický problém, že jednotlivec jako takový je v naprosté většině případů schopný přinést jen téměř mizivý benefit (z pohledu světa jako celku), takže pro něj dost často významná osobní oběť pro takto mizivé zlepšení světostavu nedává smysl. Přirozeně, pokud si to řeknou všichni, k žádné změně nedojde a ve finále se životní úroveň jednotlivců zhorší. V podstatě jde jenom o převlečenou, velkoškálovou formu vězňova dilematu.
Stojíme tak před situací, kterou není možné vyřešit. Nejenže velká část společnosti stále nevěří, že změna klimatu a životního prostředí vůbec probíhá (ačkoliv se jim svět mění doslova před očima), i kdyby o tom byli naprosto bytostně přesvědčení, kromě vrozené empatie neexistuje nic, co by je mohlo odradit od racionálního závěru, že proti tomu nemají nic podnikat.
Velká část lidí, kteří se stavějí proti změně klimatu, uvádějí za důvod, že chtějí odevzdat Zemi svým dětem v dobrém stavu, což je přesně příklad oné empatie nutné pro nesobecké jednání. Ostatně, veškerou aktivitu, kterou vykonávám v boji proti změnám klimatu, včetně psaní tohoto článku, činím právě proto, že empatizuji s živými tvory, kteří obývají náš svět – kdybych tímto pohonem nebyl vybaven, logicky bych nic takového nečinil. Jelikož jím však vybaven jsem, nemám jinou možnost než tak činit či trpět, což je poměrně jednoduchá volba. Všichni jsme otroky kauzace a motivací mimo naši kontrolu.
Demokracie patrně není schopna problém klimatické změny vyřešit. Jelikož většina lidí není vybavena dostatečnou empatií, aby tlačila politiky ke změně, nedojde k ní. Namísto toho na ně začne lid tlačit až ve chvíli, kdy bude existenčně ohrožen, což už ovšem bude, jak je patrné z výše popisovaného reportu, pozdě.
Alternativou je sebrat lidem možnost se rozhodovat a učinit nutná rozhodnutí za ně. Ačkoliv by nějaká forma osvícené tyranie patrně byla schopná si se změnou klimatu poradit, je zcela nerealistické, aby opravdu vznikla. Bylo by totiž nutné, aby měla dostatečnou moc, aby byla schopna na globální úrovni trestat hráče protivící se jejímu celkovému záměru – a mezi tyto nespolupracující entity bohužel patří světové velmoce.
Navíc, i kdyby se nějakým zázrakem podařilo realizovat celosvětovou nadvládu omezené skupiny osvícenců, nebyl by to ani zdaleka klíč k úspěchu. Jak slavně pravil Lord Acton: “Moc korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně.”
Další možností je přinutit lidi být více empatickými. Historicky tuto roli často plnila rozličná náboženství, avšak ta si s sebou nesou své vlastní téměř nepřekonatelné problémy, především inherentní odpor proti lidem nevyznávajícím stejnou víru – na druhou stranu je ovšem možné, že jde o důsledek memetického vývoje náboženství, kdy dominovala především ta, u nichž se vyvinul mem přikazující jejich členům stranit se členů jiných náboženství.
Snad by bylo možné vytvořit nějaké pro-enviromentalistické, komunitní náboženství, jež by motivovalo lidi překračovat své osobní zájmy, aniž by vyvolávalo zbytečné konflikty, avšak není reálné, aby k němu konvertovalo dostatečné množství lidí dostatečně rychle, na to je svět v současné chvíli příliš memeticky zaklíněný.
Pokud jsou řešení klimatické krize dostupná, avšak není možné je implementovat v důsledku neschopnosti mocenských celků spolupracovat, nabízí se závěrečná varianta.
Tou je vzestup umělé superinteligence, jež by rychle dosáhla světové nadvlády a pak prosazovala racionální politiku z pozice absolutní moci. V podstatě jde o specifický druh scénáře s tyranem, zmiňovaného výše, avšak s takovým vládcem, který by na rozdíl od lidí nebyl snadno korumpovatelný ani sesaditelný.
Naneštěstí není vůbec jisté, zda je možné umělou superinteligenci vybudovat – a pokud ano, pořád dle mého názoru představuje největší existenční riziko pro lidstvo.
Ve světle těchto úvah mi tedy nezbývá než konstatovat, že Fermiho paradox je daleko méně paradoxní, než by se mohlo zdát.
Autorem náhledové fotografie je Doug Helton.
Příští týden bude pokračovat psychedelická série článkem o jejich rané historii a vlivu na tradiční kultury.
utheraptor 
