Ketamin – jed, co léčí

Ketamin je léčivem. Vlastně je léčivem déle, než je drogou. Vynalezen byl poměrně nedávno, až v roce 1962, v rámci procesu hledání alternativních anestetik ke staršímu fencyklidinu, jenž bohužel vykazoval řadu nepříjemných vedlejších efektů (z části se díky nim sám používá jako droga, obvykle pod pouličním názvem PCP či angel dust). Za objevem ketaminu stál Calvis Stevens, vědec z Parke Davis Laboratories.

Jelikož se ukázalo, že ketamin je méně psychoaktivní než fencyklidin, působí velmi rychle a je jednorázově velmi bezpečný, byl záhy schválen jako léčivo a v roce 1970 využit jako polní anestetikum během války ve Vietnamu. Ačkoli se od jeho užívání v lidské medicíně v posledních desetiletích částečně upustilo, stále je velmi často využíván jako veterinární anestetikum (například u koní).

Méně psychoaktivní ovšem neznamená, že není vůbec psychoaktivní. Toho si povšimla komunita psychonautů, které byla zhruba v té době zakázána psychedelika a z pochopitelných důvodů se poohlížela po alternativách. Ketamin se od nich sice svými efekty dosti liší, ale přesto jim je jistým způsobem podobný, a tak se rozšířil po klubové scéně, která v té době ještě neměla příliš velké povědomí o extázi. Společně s ní pak ketamin stál u rozvoje moderního užívání drog v klubech, jež pokračuje v podstatě nezměněné podobě dodnes. Kromě svého nejčastějšího názvu bývá také označován jako ket, K či kitty.

Continue reading “Ketamin – jed, co léčí”

Mýty kolem psychedelik

Pravděpodobně neexistuje žádná problematika natolik provadlá nesmírnou snůškou nepodložených představ, lží a dezinformací, jako je právě problematika psychedelik. Je to logické – drogy představují jedno z největších společenských tabu, takže se kolem nich logicky utváří štědrý nános fantazií a pověr. Ten byl navíc uměle dotvářen státní – především americkou – propagandou a chybnými ranými vědeckými výzkumy, o čemž se ještě budeme bavit v nadcházejícím článku o historii psychedelik. Jak pravil jeden můj přítel, Spojené státy potřebovaly vyhrát válku ve Vietnamu a miliony tripujících hipíků jim v tom rozhodně nepomáhaly.

Skutečným problémem je, že tyto lži následně vstoupily do společenského podvědomí a pevně se tam uchytily. Přetrvávají dokonce i mezi odbornou veřejností – což je pochopitelné, protože skutečných psychedelických výzkumníků je jen minimum. James Fadiman ve své knize The Psychedelic Explorer’s Guide, ve které se problematice rozumvíradel věnuje do hloubky, usuzuje, že velkou škodu napáchali i akademici, kteří sami neměli žádnou osobní zkušenost s psychedeliky, a tak snadno podlehli bludům k nim přicházejícím. Ty pak dále šířili často i v jinak široce uznávaných odborných médiích a učili jim celé generace svých žáků.

Continue reading “Mýty kolem psychedelik”

Droga lásky

Jen těžko lze vymyslet příhodnější den pro článek o extázi, než je právě svátek svatého Valentýna, který je v naší kultuře vzhledem k jeho historickému původu poměrně zvláštně chápán jako svátek zamilovaných a lásky obecně. Ač extáze není psychedelikem v pravém smyslu slova, má s nimi mnoho společného, takže bychom ji v naší sérii neměli opomíjet.

Pokud by existovala nějaká droga lásky, byla by jí nepochybně právě extáze. Té se rovněž říká MDMA (podle jejího chemického názvu 3,4-methylendioxymethamfetamin) či Éčko nebo Mko. Poslední ze zmíněných názvů je ovšem mírně zavádějící, neboť se používá i pro MDA (
3,4-methylenedioxyamphetamin), což je odlišná látka, někdy rovněž používaná jako samostatná droga, ve kterou se extáze v těle rozloží.

Continue reading “Droga lásky”