Microdosing psychedelik

Pokud mají psychedelika svůj buzzword, je jím microdosing. Zatímco psychedelika jako taková jsou společností stále vnímána dosti negativně, o microdosingu i velmi prestižní média referují převážně kladně a v některých kruzích, například v Sillicon Valley, to je svým způsobem módní záležitost.

O co tedy přesně jde?

Pokud si vezmete běžnou dávku nějakého psychedelika, stane se řada obtížně popsatelných věcí, které nazýváme tripem. Pokud si vezmete dávku malou, efekty budou logicky umenšené a méně divoké, přičemž velká část z nich nenastoupí vůbec.

A pokud si vezmete dávku skutečně miniaturní?

Nestane se nic. Nebo, lépe řečeno, nestane se nic rozpoznatelného. Vtip tkví v tom, že psychedelika mají patrně i krátkodobé a dlouhodobé dopady, které je velmi obtížné přímo pozorovat, avšak přesto mohou mít vliv na celkovou kvalitu života.

Microdosing je tedy pravidelné braní velmi malého množství nějakého psychedelika – často jde o méně než desetinu běžné dávky. Zastánci tohoto přístupu tvrdí, že microdosing vede ke zlepšení paměti, větší kreativitě a produktivitě, zvýšenému životnímu uspokojení a řadě dalších pozitivních dopadů. Svým způsobem to je logické, protože existují velmi závažné důvody se domnívat, že psychedelika opravdu nabízejí řadu benefitů, jsou-li řádně používána.

Braní malých dávek psychedelik má přitom dosti dlouhou historii. Například mezi různými středoamerickými kulturami (Aztéky a dalšími) se psychedelika těšila veliké oblibě, především rituální. Kromě toho však byla rovněž používána v drobných množstvích jako obecná léčiva.

Obecnější snaha zlepšit mentální výkony pomocí rozličných látek jako taková je člověku vlastní a v dnešní době z pochopitelných důvodů poměrně rozšířená, přičemž rozličná nootropika, tedy látky podporující myšlení a soustředění, se těší značné oblibě především mezi univerzitními studenty (kdo by to byl řekl) a lidmi v náročných zaměstnáních. Příkladem může být třeba modafinil, který se kromě toho i klinicky používá pro tlumení narkolepsie a jiných poruch spánkového cyklu. Microdosing představuje prostě nejnovější způsob, jakým se lidé snaží dosáhnout toho samého cíle, tedy lepšího každodenního fungování, což není v našem uspěchaném světě kladoucím větší a větší nároky na náš čas nic překvapivého.

Za dnešní rozkvět microdosingu je patrně z velké části zodpovědný James Fadiman, významný psychedelický výzkumník, jenž ve své knize The Psychedelic Explorer’s Guide věnoval microdosingu celou jednu poměrně obsáhlou kapitolu. Bohužel se ovšem sestává z větší části z osobních zkušeností uživatelů, které jsou z mnoha různých důvodů neprůkazné (statistická irelevance, nevyloučený efekt placeba a podobně). Zmiňuje nicméně, že v podstatě všechny popisy, které dostal, mluvily o microdosingu pozitivně – bohužel ale neuvádí konkrétní čísla, takže je prakticky nemožné z tohoto výroku získat nějaký skutečný poznatek.

Tato kniha je také patrně zdrojem mnoha zvyků, které se v microdoserské komunitě trvale vyskytují, například modelu tří dnů, kdy si člověk dá microdose jeden den a pak dva dny odpočívá, takže efektivně bere látku jednou za tři dny. Motivací za tímto počínáním je patrně představa, že se na psychedelika velmi rychle buduje tolerance, přičemž odpočinkové dny mají umožnit její přirozené odbourání. To je sice technicky vzato pravda, ale není mi známo, že by bylo nějak klinicky prozkoumáno, jaká je přesně dynamika budování a odbourávání tolerance pro malé dávky – pro obvyklé se typicky stanovuje na zhruba týden až dva.

Jaké jsou tedy naše současné informace, jež máme k dispozici?

Modely na zvířatech

Ohledně vlivu microdosingu na zvířata bohužel existuje jen velmi malé množství údajů. Velmi nedávno ovšem vyšla zajímavá studie, která zjistila jisté anxiolytické (úzkost potlačující) a antidepresivní účinky u dlouhodobě podávaných velmi nízkých dávek DMT. To odpovídá efektům, které microdosingu typicky přisuzují jeho uživatelé.

Studie ovšem také nalezla několik zvláštních úkazů, například záhadné výrazné zvýšení váhy u samců či významné snížení hustoty dendritických trnů (části dendritů, která jim umožňuje komunikovat s axony) v prefrontálním kortexu u samic. To je velmi podivné, protože vyšší dávky psychedelik naopak prokazatelně podporují hustotu dendritických trnů – dokonce je to jedním z předpokládaných mechanismů jejich terapeutického působení.

Druhou studii provedla Rachel Horsleyová společně s Tomášem Páleníčkem a dalšími spolupracovníky z českého Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ). Nedosáhla žádných zvlášť jednoznačných výsledků, ale spíše se klonila k závěru, že microdosing u krys má slabé anxiogenické účinky, tedy že produkuje úzkost. To je zajímavé, protože to stojí v kontrastu jednak vůči výše zmíněné studii na krysách, druhak vůči předběžným výsledkům pár studií na lidech, o niž se budeme bavit níže (a také vůči studiím provedeným s vyššími dávkami psychedelik, o nichž jsme psali zde).

Studie na lidech

Pokud jsou modely na krysách dosti neuspokojivé, experimenty s lidskými účastníky na tom nejsou o mnoho lépe. Opět je hlavním problémem, že jich máme k dispozici jen velmi malé množství, přičemž metodologicky bohužel nejsou ani zdaleka tak na výši, jak by bylo žádoucí.

V první z nich Petter Johnstad vyzpovídal prostřednictvím pohovorů konkrétní osoby, které měly s microdosingem osobní zkušenosti. Většina účastníků zmiňovala mírné pozitivní efekty (někteří ovšem údajně nepociťovali nic), avšak tento poznatek je vzhledem k hrubě nevhodné metodologii téměř bezcenný – nebylo nijak kontrolováno, zda nešlo o placebo efekt, účastníci vypovídali o svých minulých zkušenostech (paměť ráda zkresluje) a co hůř, nebylo přesně určeno, co se v kontextu studie myslí termínem ‚psychedelikum‘, takže se do ní zapojili i lidé, kteří microdosovali extázi, marihuanu či jiné drogy – a Johnstad neuvádí žádná čísla, pomocí kterých by bylo možné je ve výsledcích smysluplně odlišit od zbytku. Vlastně neuvádí vůbec žádná čísla.

V druhé studii zjistila Luisa Prochazkova s kolegy v nezaslepené studii, že microdosing patrně do jisté míry napomáhá konvergentnímu i divergentnímu myšlení. Vzhledem k tomu, že účastníci věděli, že jsou pod vlivem psychedelika, je však nemožné říci, nakolik šlo o skutečný efekt microdosingu a nakolik o efekt placeba.

T. Anderson nedávno provedl větší observační studii (psychedelika nepodávali sami výzkumníci, jen pozorovali jejich efekty u lidí, kteří je sami používali). Na rozdíl od dřívějších Johnstadových dotazníků však účastníci rovněž vyplňovali rozličné osobnostní dotazníky, což Andersonově studii dodává trochu více důvěryhodnosti. Ve srovnání s kontrolními účastníky, kteří nemicrodosovali, se microdoseři umisťovali výše na stupnicích měřících otevřenost, moudrost a kreativitu – a níže na těch, které se zaměřovaly na nefunkční přístupy k životu a na negativní emocionalitu. Anderson sám se domnívá, že ač studie jako taková není příliš průkazná, její výsledky jsou dostatečně slibné, aby existovala motivace dále microdosing prošetřovat pomocí studií s přísnější metodologií.

To se do jisté míry skutečně stalo.

Nejprve přišel velmi specifický výzkum Steliany Yanakievy a jejích kolegů, který se zaměřoval na vliv microdosingu na vnímání běhu času. Klasické dávky psychedelik poměrně slavně výrazně ovlivňují pojem o čase, v některých případech i velmi zásadním způsobem. Není proto divu, že se vědci rozhodli prozkoumat toto působení i u dávek miniaturních. Ačkoliv tato studie disponovala precizní metodologií (dvojité zaslepení, kontrola pomocí placeba, randomizace) a opravdu zjistila jisté jemné vlivy, bohužel se nezajímala o dopady microdosingu na životní uspokojení, takže se jí nebudeme více věnovat.

Poslední studii provedl Vince Polito. Svou koncepcí se podobá výše zmiňované Andersonově (a tudíž trpí stejným metodologickým problémem nezaslepení), ale sesbírala daleko větší množství kvalitnějších dat. Účastníci vyplňovali krátké dotazníky každý den v průběhu šesti týdnů, kdy probíhala studie, a navíc vyplnili komplexní set charakterových testů před jejím začátkem a po jejím konci.

Zajímavé je, že studie zjistila, že zatímco v den, kdy probíhalo microdosování, se zvedly všechny měřené hodnoty (mezilidská propojenost, přemýšlivost, kreativita, soustředění, štěstí, produktivita a ‚wellness‘, což je nejspíše něco jako celková míra kvality životního prožitku), ve odpočinkové dny k ničemu takovému nedocházelo, kromě jistého zvýšení u soustředění a produktivity, jež trvalo i dva dny po microdosingu (a jelikož nejčastější model microdosingu je výše zmiňovaný třídenní, je možné, že má potenciál trvat kontinuálně). To by naznačovalo, že pokud nejde o efekt placeba, jde o jednorázový subtilní efekt drogy bez dlouhodobějších dopadů.

Co se týče dlouhodobých efektů, účastníci vykazovali sníženou míru stresu, depresivity a ‚duševního toulání se‘, což je v podstatě samovolné odbíhání mysli od činnosti, jíž by se právě měla věnovat. Rovněž se ukázala zvýšená míra ‚absorpce‘, což v kontextu studie znamená, že se účastníci více ponořovali do kreativní činnosti. Většina účastníků také tvrdila, že ze subjektivního pohledu jim microdosing zvedl míru životního uspokojení. Jediným pozorovaným negativním efektem a zároveň jedinou pozorovanou osobnostní změnou byl jistý nárůst neuroticismu.

Absence významné osobnostní změny má dost možná souvislost s velmi nízkým hodnocením duchovního významu microdosingu v této studii – jak jsme psali minule, odborná komunita se stále více kloní k důležitosti mystického prožitku navozeného psychedeliky pro trvající charakterové změny, které někdy vyvolávají.

Kromě těchto klinických studií provedl zajímavý experiment sám na sobě Gwern Branwen, autor vynikajícího blogu gwern.net, ve kterém využívá špičkové statistické a analytické metody pro různé pokusy se svou vlastní myslí (a také píše o všelijakých zajímavých věcech). Jeho pečlivě kontrolovaný experiment, ve kterém mimo jiné použil i metodu sebezaslepení, kterou již dříve používal pro své experimenty s nootropiky, však nezjistil vůbec žádné benefity.

To je velice zajímavé, ačkoliv se statistickým vzorkem jednoho člověka jen těžko interpretovatelné. Je možné, že Gwern prostě z nějakého důvodu není náchylný k působení miniaturních dávek LSD. Je ale také možné, že slibné výsledky výše komentované Politovy studie jsou ve skutečnosti důsledkem placebo efektu.

V každém případě bude nutné microdosing dále vědecky prozkoumat.

V současnou chvíli probíhá několik studií microdosingu, přičemž alespoň jedna z nich využívá stejnou technologii sebezaslepení jako Gwern, aniž by trpěla jeho extrémně malým statistickým vzorkem, takže by snad mohla přinést trochu světla do této problematiky.

Závěr

Je možné, že microdosing může přinášet velké benefity pro lidský život. Je také možné, že nepřináší žádné. Ve skutečnosti to prostě nevíme, protože prozatím nemáme v této oblasti dostatek klinického, pečlivě kontrolovaného výzkumu.

Celou situaci navíc komplikuje, že kvůli absenci studií se většina informací šíří skrze internetová fóra, na kterých účastníci popisují své osobní zkušenosti, což má ovšem prakticky nulovou skutečnou informační hodnotu, obzvláště pokud zvážíme, že Politova druhá studie, průvodní k té výše diskutované, zjistila, že očekávání lidí mají jen poměrně málo společného se zjištěnými efekty microdosingu.

Rovněž by si lidé měli uvědomit, že ačkoliv víme, že klasickými psychedeliky se téměř nelze otrávit (odkaz na článek), mám jen velmi omezené množství poznatků o jejich dlouhodobé toxicitě. Podle mého názoru je dosti pravděpodobné, že vzhledem k mechanismu jejich působení nejsou nebezpečná ani z dlouhodobého hlediska, ale úplně jisté to není.

Na druhou stranu je ale pravda, že pokud člověku microdosing pomáhá, ač by to mohlo být skrze efekt placeba, a pokud je zároveň ochoten vystavit se riziku používání stále nelegálních substancí, patrně dává smysl se mu věnovat.

---

Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll. Jeho umění si můžete prohlédnout zde.