Kráčím si tak ze Stromovky, kde jsem se věnoval filozofickému hloubání a dloubání, když tu mne napadne, že bych mohl zkusit, jak dlouho vydržím držet ruce upažené ve výšce ramen. Záhy se projevilo, že na slavném citátu sira Charlese Lyella “mysl jest mocnější hmoty” asi něco bude, jelikož po zhruba čtyřech stech metrech cesty jsem stále ještě nerušeně držel končetiny ve stejné úrovni.
Patrně jsem u toho vydával vrtulové zvuky, protože jen pár okamžiků poté, co mne předjelo policejní auto, začalo ono zmíněné vozidlo couvat, až dorazilo k mé pomalu se posouvající pozici.
Stáhlo se okénko a vynořila se hlava jakéhosi holobrádka. “Kam letíte?” zajímal se.
“Asi do Brna,” odvětil jsem automaticky, v duchu stále ponořen do úvah o vztahu mezi principem neurčitosti a nekvantovaností času. Nejspíš nešlo o správnou odpověď, neboť auto popojelo a muž ve zbrani se doptával: “A za jak dlouho tam doletíte?”
“Hmmm, těžko říct,” pravil jsem rozvážně, zpola zaujat tímto novým problémem, s myslí již zpracovávající odpovídající výpočty. “Patrně až za dlouho, letová rychlost je dosti malá,” usoudil jsem nakonec a nerušeně pokračoval ve stejné dráze. Zanedlouho jsem dorazil ke křižovatce, kde jsem byl nucen kroužit kolem dokola, protože právě padla červená.
Gumy zaskřípěly a ochránce klidu a míru se znovu objevil v mém zorném poli. “Pojďte k nám,” nakázal mi. Samozřejmě jsem jej ignoroval, neboť každé malé dítě ví, že letadlo nechodí, ale pluje vzduchem. “Pojďte k nám!” zopakoval strážník rázně a na čelo se mu počala vkrádat rudá.
Zhodnotil jsem situaci a nakonec jsem se jako řádný občan rozhodl poslechnout. Neobešlo se to však bez přistání a vypnutí motorů. “Kontrola dokladů!” vybafl na mne policista. Zklamaně jsem zalovil v kapsách a vytáhl peněženku, čímž jsem byl nucen dát ruce dolů a ukončit tak celý experiment. Policie holt zkazí každou legraci.
“Bohužel se zdá, že jsem si pilotní průkaz zapomněl doma,” protáhl jsem omluvně. Rudá tvář zakoulela očima. Mám pocit, že jsem v koutku úst zahlédl i trochu bílé pěny. Raději jsem mu rychle podal občanku.
Vložil ji do jakési čtečky a cosi dlouze zkoumal. Nakonec mi ji podal zpět a s protaženým obličejem zahučel: “Vy nejste nesvéprávný.” Zvažoval jsem, jestli mu mám prozradit, že jsem před lety strávil tři týdny v Bohnicích, ale než jsem se stačil rozhodnout, vůz byl pryč. Tak jsem jenom doletěl domů a na žádost prosebníků posedávajících na rohu bloku, znějící “hoďte nám něco,” jsem musel odpovědět, že humanitární bombardování neprovozuji, protože jsem letadlo civilní, nikoli vojenské.
utheraptor 