První Máj byl lásky čas…

Jako každý rok jsem se i dnes zúčastnil velké prvomájové maškarády a sociálně-kritického lidového divadla v jednom, tedy proslulých komunistických oslav poněkud ironicky amerického svátku práce a dělnictva.

Navzdory osočením ze strany našich rudých (ne)přátel jsme se postupně sešli zcela neorganizovaně u fontán na holešovickém Výstavišti a po prokonzultování celé akce se členem antikonfliktního týmu a příchodu prvních pár oveček jsme shledali, že jde vlastně o setkání přátel – my jsme každý rok stejní, komunisté jsou každý rok stejní, policisté jsou každý rok stejní, vlastně se všichni známe, až bychom si skoro až mohli tykat. Především onoho posledního poznatku se výchoďané zhostili s bravurou a tykali nám až k zemdlení. My jsme se však zlákat nenechali a raději jsme udržovali poněkud skomírající zástavu etikety. Někdo to holt dělat musí, ač je to jistě práce nevděčná a nepříjemná.

Na rozdíl od ostatních let letos probíhaly slavnosti relativně v poklidu, bez větších střetů (s výjimkou těch názorových) či potyček. No uvažte: Milada Horáková si tento rok svoji justiční vraždu zasloužila jenom jednou, jak Heliodor Píka, tak Jan Masaryk v podstatě v poklidu nepopliváni v záhrobí odpočívali a nejstrašnějšími obviněními na naši adresu již nebyla homosexualita či máničkovitost, ale pouze relativně ojedinělé výkřiky, označující nás místy za judofašisty, jindy za židovskou svoloč. Kdosi o něco více kreativní po zaslechnutí skandálních pravd o hladomoru na Ukrajině prudce vytrčil hlavu a vybafl slovy „vy zase bijete černochy!“ Tato fráze se stala naším neoficiálním heslem po celý zbytek dne, jejž jsem strávil převážně vysvětlováním všelijakým bolševikům a chudákům novinářům, že nás opravdu nikdo neorganizuje a nesvolává.

K našemu zklamání se už ani neopakovala lidská zeď z propletených těl funících soudruhů, bránící nám v přístupu k Rudé Martičce, od níž jsme si minule chtěli poměrně nevinně nechat podepsat trička a transparenty. V podstatě největší atrakcí byl jakýsi postarší pán rozcapených vousů, jenž si na schodišti naproti fontáně nebohého kapitalisty Františka Křižíka rozvěsil svoje plakáty hlásající „Mír a klid“ a „Vystoupení z NATO“, jemuž velice velmi vadilo, když se k němu na vyvýšené schodiště, odkud bylo dobře vidět na pódium, přitulili nějací pravdoláskaři a drželi tam svoje vlastní kartony informující zúčastněné o zločinech komunistického režimu. S vervou vskutku zběsilou jim ruce odstrkoval a u policistů na ně žaloval, avšak ve finále nedosáhl ničeho, protože dokud jeho hesla nebyla zastiňována, nikdo nic nekalého nespáchal.

Ani zarytý soudruh Jakeš se příliš neprojevoval, chudák už asi byl příliš stár, ačkoliv těch jeho třiadevadesát bych mu rozhodně netipoval. Nakonec jsme se tedy pouze obrátili zády k ruské hymně a poté opět vystoupili k mírně ohořelému Průmyslovému paláci, rozvinuli naši uličku hanby, stejnou, jako při příchodu sympatizantů dříve v ranních hodinách. Selku Semelku naše sítě nezachytily ani tentokrát, liška mazaná se někudy záhadně vypařila, bůhví kudy kam.

Závěrem celého dopoledne se tedy stalo krátké posezení u piva, o němž si komanči od vedlejšího stolu jistě museli myslet, že nám jej zaplatila americká ambasáda, Brusel, ilumináti a pravděpodobně i znovuzrozená Havlova zombie, vyměnění si fejsbůkových profilů a podobných ptákovin. Následně jsme se rozloučili a opět zalezli do svých kaváren, s vědomím, že se uvidíme zase na sedmnáctý listopad. Už aby to bylo, neboť tato setkání jsou komediemi lepšími, než klasické němé grotesky.


Tato glosa byla původně sepsána 1. května 2016.