Psychedelika v medicíně

Psychedelika nejsou nebezpečná. Právě naopak, výzkum ukazuje, že mají rozsáhlá lékařská využití, jejichž limity stále nejsou zcela prozkoumány. Dnes si ukážeme, jaké benefity to jsou a proč činí právě psychedelika jedněmi z nejnadějnějších staronových léčiv.

V tomto článku se nebudeme zabývat extází a ketaminem, protože nejde o psychedelika. Možné benefity extáze v lékařské péči jsme shrnuli v tomto textu, ketaminu budeme věnovat jeden z budoucích textů. Na některý z příštích textů si rovněž necháme microdosing, neboť ten má svá vlastní distinktivní rizika a benefity a bude lépe jej probrat uceleně a zvlášť.

Dlouhodobé pozitivní efekty

Nejenže se psychedeliky téměř nelze otrávit, jejich užívání podle studií vede ke zlepšenému fungování mozku. Konkrétně zvyšují neuroplasticitu, což je schopnost mozku během života měnit sama sebe, primárně utvářet si nová spojení (synapse) mezi jednotlivými neurony.

Neuroplasticita je extrémně důležitá, neboť máme stále více důkazů, že její nedostatek je společnou příčinou či mechanismem celé řady duševních onemocnění, od depresí přes PTSD až po závislosti. O konkrétním využití psychedelik v jejich léčbě se budeme velmi podrobně rozepisovat níže. Z tohoto důvodu je objev velmi silného pozitivního efektu psychedelik na neuroplasticitu zásadním zjištěním, obzvláště pokud zvážíme jejich vysokou bezpečnost, nemožnost si na nich vybudovat závislost a skutečnost, že jiných psychoplastogenů (látek podporujících neuroplasticitu) je naprosté minimum.

Psychedelika také mají dlouhodobý kladný vliv na ‚openness‘ (což by šlo volně přeložit jako ‚otevřenost‘, avšak zcela přesný ekvivalent čeština nemá). Openness je jednou ze škál, které zkoumají osobnostní testy OCEAN. V podstatě popisuje míru otevřenosti daného člověka vůči novým zkušenostem, touhu vyhledávat novost, neotřelost a rozmanitost, toleranci vůči jiným názorům, schopnost ocenit estetický prožitek a další faktory.

Openness je velmi důležitou vlastností, neboť do značné míry určuje (částečně v kombinaci s dalšími vlastnostmi OCEAN škály) celkovou názorovou toleranci člověka, snižuje šanci, že vynechá cenné příležitosti a je provázána s kreativitou a tendencí se vzdělávat. Částečně je rovněž korelována s inteligencí.

Skutečnost, že psychedelika dlouhodobě ovlivňují openness je zásadní, mimo jiné i proto, že se poměrně dlouho myslelo, že osobnost dospělého člověka je až na výjimečné situace dosti fixní a neměnná.

Se zvýšením openness můžeme spojit řadu odděleně pozorovaných jevů u uživatelů psychedelik. Bylo například zjištěno, že po požití rozumvíradla lidé často zmiňují dlouhodobé zvýšení schopnosti užívat si umění, obzvláště hudby, a lepší vztah k přírodě. Zdá se, že existuje i trvalý vliv na kreativitu a představivost. Pro někoho, kdo je obeznámen s působením psychedelik, by to nemělo být velkým překvapením.

Některé ze starších klinických studií ukázaly, že u 50–80 % účastníků dochází k z jejich vlastního pohledu pozitivním dlouhodobým změnám osobnosti, hodnot a přístupu k životu obecně. Mějme ovšem na paměti, že řada studií z této doby trpěla většími či menšími metodologickými nedostatky, takže je nutné k takto dramatickým závěrům přistupovat kriticky.

Na mysl také přichází dnes již klasický Good Friday Experiment, uspořádaný Walterem Pahnkem v roce 1962. V jeho rámci byl podán psilocybin (aktivní látka lysohlávek) skupině studentů, kteří byli následně posláni do místní kaple na bohoslužbu. Většina z nich si prošla hlubokým mystickým prožitkem, přímo navozeným kombinací rozumvíradla a duchovního prostředí kaple.

Osm z deseti původních účastníků experimentu, kterým byl podán psilocybin, tvrdilo i během následné studie probíhající po čtvrt století (dva se odmítli zúčastnit), že šlo o jeden z vrcholů jejich duchovního života, jenž měl významný pozitivní vliv na jejich život jako celek, ač součástí původního prožitku jako takového byly často i jisté nepříjemné pasáže. Řada z nich rovněž později zažila další mystické a duchovní prožitky bez užití psychedelik, aniž by shledala významné rozdíly mezi těmi ‚přirozenými‘ a drogami navozenými.

Roland R. Griffiths, velmi významný současný psychedelický výzkumník, zopakoval Good Friday Experiment ve více kontrolovaných podmínkách na začátku nového tisíciletí a došel k velmi podobným závěrům jako původní studie. Dvě třetiny účastníků jeho výzkumu označily zážitek buď za přímo nejvýznamnější v jejich životě, či alespoň za jeden z pětice nejvýznamnějších, srovnatelný s narozením prvního dítěte či úmrtím rodiče, přičemž toto hodnocení vydrželo i po více než roce. Katherine McLean a její spolupracovníci později v roce 2011 znovu potvrdili tyto závěry. Obdobně jako u Griffithsovy studie, i zde účastníci zmiňovali dlouhodobě zvýšené životní uspokojení. Zajímavé také je, že sebehodnocení účastníků experimentu je konzistentní s tím, jak změny v jejich chování a osobnosti hodnotili lidé v jejich okolí. Tyto výzkumy nejsou jediné, které dosáhly podobných výsledků u zdravých účastníků.

Odborná debata mezi psychedelickými výzkumníky klade stále větší důraz na význam výše zmiňovaných mystických prožitků pro dlouhodobé pozitivní dopady duchovní cesty jako takové. S touto myšlenkou přišel již před drahným časem výše zmiňovaný Walter Pahnke krátce po svém slavném experimentu, avšak v nedávné době začínají další kapacity oboru docházet k obdobným závěrům.

Kreativní řešení problémů

V umělecké komunitě je užívání psychedelik velmi rozšířeno. Není divu, jejich efekty zahrnují i obrovské zesílení estetického prožitku, což je pro malíře, hudebníky a další tvořivé duše pochopitelně lákavé a žádoucí. Detailně se tomu budeme věnovat v jednom z budoucích článků o kulturním významu psychedelik.

Nabízí se ovšem otázka, zda by rozumvírače nemohly být nápomocné i u jiných úkolů, než je tvorba umění. Odpověď se rozhodli nalézt James Fadiman a Willis Harman, oba významní psychedeličtí výzkumníci.

Zdálo by se, že ano. Podle výsledné studie, rovněž zahrnuté do Fadimanovy daleko novodobější knihy The Psychedelic Explorer’s Guide, se poměrně nízká dávka meskalinu (aktivní látka kaktusů peyotl a San Pedro) ukázala jako velmi efektivní v navození nových  nápadů a překonávání kreativních bloků.

Experiment zahrnoval celkem dvacet šest účastníků, kteří pracovali na čtyřiceti čtyřech složitých problémech (velká část si připravila více problémů) nějak se vztahujících k jejich profesní činnosti. U celkem dvaceti problémů došlo k odhalení nových možností jejich řešení, u šesti bylo řešení přímo vyprodukováno už během experimentu a u deseti byl návrh alespoň z části dále zpracováván. U čtyř dalších bylo dosaženo jiného částečného úspěchu. Jen u čtyř problémů nedošlo k vůbec žádnému pokroku.

Tento výzkum, jakkoliv je dnes již poměrně klasický, však trpí několika metodologickými problémy. Méně významné je, že nebyl kontrolován pomocí placeba (ačkoliv něco takového je u psychedelik dosti obtížné) a že sbírané testy kreativity nebyly podány zcela korektně. Daleko závažnější je skutečnost, že kromě psychedelik byly subjektům podány ‚energizéry‘ (‚energizers‘), patrně metamfetamin a chlordiazepoxid (ačkoliv mi není jasné, jakým způsobem dodává sedativum energii). Kvůli tomu je jen velmi obtížné říci, do jaké míry se vlastně na výsledcích experimentu podílela samotná psychedelika a ne zmíněné ‚energizéry‘ či efekt placeba.

Vzhledem ke zmatenosti starší literatury, která dochází k nejasným až protichůdným závěrům, tedy zatím zůstává otázka psychedelika a krátkodobého nárůstu kreativity nejasná. Matthew Baggott ve svém přehledu této problematiky zvažuje, zda kreativa není příliš úzkým konceptem, pro nějž je obtížné vypozorovat přímý kognitivní benefit, který však psychedelika jako taková mít mohou.

Baggott rovněž poznamenává, že nelze opomíjet schopnost psychedelik zastírat rozum a zároveň navozovat pocit, že je naopak velmi posílen a pročištěn. Zdánlivě zásadní vhledy získané během duchovní cesty se tak mohou zdát triviální i samotnému poutníkovi, jakmile vystřízliví.

Deprese a úzkosti

Deprese je nejzávažnějším duševním onemocněním na světě. Podle Světové zdravotnické organizace jí trpí přes tři sta milionů lidí, přičemž více než osm set tisíc z nich spáchá každý rok sebevraždu. To je přes dva tisíce denně. Během života si depresí projde asi šestina lidí. WHO odhaduje, že v roce 2030 půjde o onemocnění s druhým nejhorším celosvětovým dopadem (po AIDS). Asi polovina všech lidí, kteří si vezmou život, trpěla nějakou formou deprese.

Nechci zde příliš podrobně zabíhat do popisů deprese (se kterou mám bohaté osobní zkušenosti), avšak je důležité si uvědomit, že nejde o prostou rozesmutnělost. Deprese je ničivá duševní choroba způsobující nesnesitelné, dlouhotrvající utrpení, se kterým z pozice postiženého téměř není možné bojovat.  Nenávidíte sami sebe a mysl vám neustále předhazuje všechny vaše omyly a chyby, kterých jste se kdy v životě dopustili. I z těch nejzákladnějších úkolů se stávají nepřekonatelné překážky – jenom zvednout se z postele a dojít se najíst je skoro nemožné. Není divu, že mnoho z trpitelů se uchýlí k sebepoškozování, neboť fyzická bolest alespoň dočasně přebije všeobjímající, drtivé utrpení ducha.

Deprese se navíc léčí jen velmi obtížně – u většiny pacientů jsou nasazena antidepresiva, která ovšem mají řadu velmi nepříjemných vedlejších efektů (sexuální dysfunkce, zvýšenou sebevraždenost u dětí a mladistvých, problémy s těhotenství a další) a omezenou efektivitu. Zhruba u třetiny lidí nefungují vůbec.

V současné době již máme jisté poznatky o neurobiologických podkladech deprese, a tak víme, že má něco společného se strukturálními a kvalitativními změnami v mozku. Klíčovou roli patrně hraje atrofování neuronů v prefrontálním kortexu. To zahrnuje zkracování dendritů a axonů a ztrátu dendritických trnů (části dendritu, jež mu umožňuje komunikovat s axonem) a synapsí samotných.

Proti těmto změnám lze bojovat, avšak vyžaduje to využití látek schopných zvyšovat neuroplasticitu, tedy schopnost mozku měnit svou vlastní strukturu skrze tvorbu nových neuronů, axonů, dendritů a synapsí. Takových látek ovšem existuje jen omezené množství.

Jednou z nich je ketamin, jemuž budeme věnovat příští článek.  Významnější jsou však serotonergické halucinogeny (psychedelika), protože jsou podle všeho zdravotně nezávadná a nelze si na nich vybudovat závislost.

Ta mají navíc výhodu, že velmi aktivně působí na takzvaný Default Mode Network (DMN), což je mozková síť zodpovědná za běžné lidské myšlení, pokud se zrovna nesoustředí na nic konkrétního, ale také za vyprávění si příběhů sama o sobě (což je v podstatě základ psychoanalytického selfu), samovolné vzpomínání a podobně. Více jsme se tomuto tématu věnovali v tomto článku.

Jelikož předpokládáme, že přílišná aktivita DMN také hraje zásadní roli v depresi (když se nad tím zamyslíme, dává to velký smysl, deprese je z velké části prostě příliš živé opakované připomínání si všemožných vlastních malostí a selhání, kterých se člověk někdy v minulosti dopustil, jak mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti, samotná mizerná nálada je pak logicky alespoň z části důsledkem tohoto ničivého cyklu), je logické, že by psychedelika mohla být efektivní i v tomto ohledu.

Zatímco klasická antidepresiva primárně cílí na symptomy (změny v náladě), psychedelika kromě toho zasahují i samotnou hlavní příčinu deprese (strukturální poškození mozku a přílišnou aktivitu DMN). Díky tomu patrně mají daleko vyšší efektivitu a lepší terapeutický účinek.

Velkou výhodou také je, že působí okamžitě již po jedné dávce a velmi dlouhodobě, zatímco klasická antidepresiva je nutno brát každý den a první benefity se obvykle dostavují až několik týdnů po zahájení jejich konzumace. Naopak nevýhodou psychedelik je, že jimi vyvolávané stavy mohou být velmi bolestné, obzvláště pokud si člověk musí znovu projít traumaty z minulosti. Jak poznamenává Robin Carhart-Harris, je možné, že někteří lidé by preferovali klidnější a méně náročnou léčbu pomocí klasičtějších metod.

Úzkosti a deprese na konci života

V dnešní době se ukazuje především velký potenciál psychedelik léčit deprese na konci života. Je smutným faktem, že řada lidí, kteří trpí nějakou chorobou, již mají jen velmi malou šanci přežít (typicky rakovinou), zároveň trpí silnými úzkostmi a depresemi. Jedna věc je umírat, druhá je umírat ve strachu a zoufalství.

Této problematice se věnovala již kolem poloviny minulého století široká skupina výzkumů, obvykle se zaměřující na propojení speciálně prováděné psychoterapie s podáním psychedelika. Vzhledem k době, kdy vznikly, k nim ovšem opět musíme přistupovat kriticky.

Po zákazu psychedelik výzkum na asi čtyřicet let ustrnul. Během posledního desetiletí však dochází k uvolňování atmosféry a obnovení bádání v této oblasti. První z těchto nových studií provedl v roce 2011 Charles Grob. Byla navržena cíleně velmi mírně a využívala jen poměrně nízkou dávku psilocybinu. I přes toto omezení však pacienti popisovali pocity zvýšené introspekce a empatie a existenční jistoty. Zkušenost jim umožnila smířit se se svým stavem a znovu si uvědomit, jak by chtěli strávit zbytek svého života. Pozorované snížení úzkosti přetrvávalo i během kontrol měsíc a tři měsíce od původního experimentu. U pacientů rovněž došlo k celkovému zlepšení nálady, do jisté míry setrvávajícímu i po šesti měsících. Na rozdíl od řady dřívějších studií však Grob nenalezl statisticky významné snížení prožívání bolesti u pacientů.

Tento úspěch byl povzbudivý, takže o pár let později proběhla další studie, tentokrát po taktovkou Petera Gassera a jeho kolegů. David Nichols ji označuje za zlomový bod v psychedelickém výzkumu, neboť byly vůbec poprvé použity opravdu špičkové kontrolní a statistické mechanismy, odpovídající nejmodernějším vědeckým standardům.

V jejím rámci bylo pacientům trpícím závažným stádiem rakoviny podáno 200µg LSD, tedy poměrně velká dávka, společně se speciální psychoterapií za střízliva. Opět byly nalezeny pozitivní efekty, které vydržely až rok po konci původní studie  (u pacientů, kteří přežili tak dlouho). Autoři dokonce tvrdí, že většina účastníků této studie byla díky ní schopna si během následného roku udržet míru životního uspokojení na úrovni běžné evropské populace, což je opravdu velmi vzrušující zjištění.

Zatímco Grob zkoumal nízké dávky a Gasser dávky vysoké, výše v tomto článku již zmiňovaný R. R. Griffiths se rozhodl zabývat obojím. Využil k tomu skutečnost, že velmi malé množství psilocybinu (či jiného psychedelika, avšak v tomto případě byl využit právě psilocybin), může fungovat jako aktivní placebo, což usnadňuje správné zaslepování studie tak, aby ani účastníci, ani výzkumníci během jejího průběhu nevěděli, zda ten který subjekt dostal aktivní látku či nikoliv, což zabraňuje mnoha možným metodologickým omylům. Kromě psychedelika samotného pacienti rovněž obdrželi specifickou psychoterapii uzpůsobenou pro tento experiment.

Výsledky Griffithsovy studie jsou podobně povzbudivé. Z hodnocení výzkumníků, samotných pacientů i třetích stran vyšlo významné snížení úzkosti a depresivnosti u asi 80 % účastníků experimentu, což je opravdu velmi vysoké číslo v podstatě nesrovnatelné s jakoukoliv alternativní léčbou. Toto zlepšení kvality života vydrželo minimálně půl roku, jak vyplývá z následných pozorování. Griffiths a jeho kolegové přitom použili k měření maximálně konzervativní parametry – a jejich výsledky byly terapeuticky velmi významné i tak.

Poslední z moderních studií, provedená Stephenem Rossem, došla k v podstatě totožným závěrům. Podle slov jejích autorů přinesl psilocybin „okamžitou, podstatnou a trvající“ úlevu od deprese a úzkosti. Jeho efekty zůstávaly dobře patrné i po půl roce. Autoři také výslovně zmiňují důležitost mystického prožitku, jenž psychedelika skýtají, pro správný průběh léčebného procesu, což je v souladu s diskuzí o jeho významu výše v tomto článku.

Obzvláště zásadní je, že psychedelika jsou schopná vyvolat takto významnou úlevu od symptomů již po jediné dávce – a tato jediná dávka stačí pro dlouhodobé udržení působení. To stojí v silném kontrastu vůči například klasickým antidepresivům, která je nutná brát velmi často (a která také nemají ani zdaleka takovou míru efektivity). V kontextu těžce nemocných lidí je důležité, aby léčba zabrala co nejrychleji, protože se několika týdnů vůbec nemusejí dožít.

Ačkoliv tyto studie stále ještě zahrnují jen poměrně malé množství subjektů, jejich výsledky jsou velmi slibné. Pokud se podaří je replikovat u pokročilejších experimentů s větším množstvím účastníků, možná se nám dostane nástroje, jenž by lidem umožnil prožít své poslední dny důstojně a beze strachu.

Ostatní deprese a úzkosti

Většina současného psychedelického výzkumu se prozatím zaměřuje na léčbu depresí a úzkostí v souvislosti s život ohrožující chorobou, zatímco pro jejich potenciál v léčbě rozšířenější depresivní poruchy a úzkostných poruch jako takových máme jen omezené poznatky. Má to svůj důvod – novodobá psychedelická renesance trvá stále jen velmi krátce, takže je logické, že se výzkum zatím rozvinul jen pro určité specifické oblasti, kde je vysoká šance na poměrně rychlý vývoj efektivního léčiva.

Jaké poznatky tedy máme ohledně vlivu psychedelik na úzkosti a deprese obecně?

Kromě výše zmiňovaného vlivu psychedelik na neuroplasticitu a na Default Mode Network (o čemž jsme rovněž psali zde), například víme, že poruchy ve fungování amygdaly patrně také nějakým způsobem hrají roli ve vývoji deprese – a máme náznaky, že by psychedelika mohla být schopna tyto výkyvy normalizovat.

Rovněž se zdá, že psychedelika by mohla skrze jistý velmi složitý mechanismus zvyšovat hladinu BDNF, což je protein, jehož snížené množství je korelováno s výskytem deprese. Na antidepresivní účinky psychedelik poukazují i některé studie na zvířatech.

Lidé v depresi také mají problémy správně rozpoznat štěstí na obrázcích tváří určených k testování této schopnosti – přesněji řečeno, potřebují šťastnější tvář než zdraví lidé, aby ji byli schopni správně určit jako šťastnou. Velmi zajímavá studie z roku 2012 odhalila, že psilocybin zvyšoval schopnost správně odhalit emoce tváří, především u těch pozitivní. Jiná, pozdější studie došla k podobným závěrům, avšak navíc konstatovala, že LSD narušuje schopnost poznávat nešťastné tváře.

Také máme k dispozici jisté zvířecí modely. DOI, méně známé psychedelikum, jež však bylo v tomto kontextu poměrně podrobně zkoumáno, konzistentně vykazuje anxiolytické vlastnosti u myší.

Na antidepresivní efekty psychedelik poukazuje i výzkum Alana Davise a Rafaela Lancelotty, kteří prováděli dotazníkový průzkum u uživatelů 5-MeO-DMT (aktivní látky výměšků žáby Incilius alvarius). Narazili na velmi silné subjektivní snížení symptomů deprese a úzkosti, avšak vzhledem k tomu, že šlo o dotazník, ne o klinickou studii, je nutno jejich výsledky brát s velkou rezervou.

Kromě těchto kusých poznatků máme i dvě malé, nezaslepené studie (účastníci věděli, že dostávají účinnou látku, což nevylučuje efekt placeba).

První z nich využila ayahuasky (kombinace DMT a MAOI, MAOI je nutné, aby DMT působilo orálně) a našla významné snížení vykazovaných příznaků deprese.

Druhou  s kolegy publikoval v roce 2016 v tomto článku několikrát odkazovaný Robin Carhart-Harris, současná špička psychedelického výzkumu. Tato studie poukazuje na zásadní efektivitu psilocybinu v léčbě rezistentní deprese (takové, na kterou neplatí normální způsoby léčby) po pouhých dvou dávkách (jedné nízké a jedné vysoké). Efekty přetrvávaly i po třech měsících a půl roce.

Zajímavé také je, že podle následné analýzy provedené autory existuje silná korelace mezi intenzitou mystického psychedelického prožitku a mírou zlepšení symptomů deprese, což opět ladí s výše uváděnou tezí o podstatnosti psychologického prožitku samotného, nad rámec možných pozitivních neurobiologických procesů.

Součástí Carhart-Harrisovy studie byl také výzkum vlivu psilocybinu na schopnost pacientů předvídat budoucí životní události – lidé v depresi mají obvykle tendenci očekávat daleko horší události, než jaké se jim následně opravdu přihodí. Po podání psilocybinu ovšem tito pacienti vykazovali významnou míru optimismu. Dalším vedlejším zjištěním bylo, že pacienti, jimž byl podán psilocybin, vykazovali až rok po konci experimentu snížení v autoritářském smýšlení.

Ač by čtenář mohl namítat, že nezaslepenost těchto studií je metodologický problém (a do určité míry by měl pravdu), je důležité si uvědomit, že vzhledem k velmi specifickým a extrémně intenzivním stavům, jaká psychedelika vyvolávají, je téměř nemožné je efektivně zaslepit jakýmkoliv známým způsobem. Smyslem těchto studií navíc nebylo poskytnout rigorózní důkaz psychedelik jakožto léčiv pro depresi, ale ukázat směr, kterým by se mohl ubírat další výzkum.

To se povedlo, neboť FDA (americké ministerstvo potravin a léčiv) udělilo v nedávné době psilocybinu status ‚breakthrough therapy‘, jenž je vyhrazen látkám vykazujícím výrazně vyšší efektivitu než ostatní dostupná léčiva, takže je velká motivace zajistit jejich dostupnost pro pacienty co nejdříve. Pokud vše půjde dobře, psilocybin bude patrně během několika příštích let alespoň do jisté míry legalizován pro léčbu rezistentní deprese.

Velmi nedávno také proběhla nová, pečlivě zaslepená studie zkoumající potenciál ayahuasky v léčbě rezistentní deprese. Podobně jako její nezaslepená předchůdkyně, i ona našla značný pozitivní efekt psychedelika, vedoucí k významnému snížení symptomů.

Jak dochází k dalšímu testování potenciálu ayahuasky, je důležité pamatovat, že ayahuaska není jen psychedelikum – jak již bylo řečeno, jde o kombinaci psychedelika (DMT) a MAOI, přičemž MAOI se používají jako antidepresiva. Ačkoliv je samozřejmě žádoucí využít všechny možnosti léčby (a ayahuaska se jeví jako efektivnější než MAOI bez psychedelika), neměli bychom předčasně docházet k příliš senzacechtivým závěrům ohledně psychedelik jako takových na základě úspěchů s ayahuaskou – na druhou stranu ale i tak jde o další náznak, že psychedelika mají potenciál pomoci s depresí obecně, nejen s tou na konci života.

OCD

Obsedantně-kompulzivní porucha nemá nic společného s tím, jak si ji představuje internet (lidé na něm o sobě rádi říkají, že mají OCD, protože jim vadí, když nejsou věci hezky uspořádány a podobně). Ve skutečnosti jde o extrémně nepříjemnou, vážnou duševní chorobu, která se, jak již název napovídá, vyznačuje dvěma charakteristikami: obsesemi a kompulzemi.

Obsese jsou opakovaně se vyskytující intruzivní myšlenky, nad nimiž nemá nemocný kontrolu. Kompulze jsou (obvykle) drobné opakovaně prováděné činnosti, opět v podstatě mimo kontrolu trpitele. Může jít například o neustálé mytí si rukou, kontrolování, zda jsou zamčené dveře a podobně. Člověk si sice často uvědomuje, že jeho činnost je nesmyslná, avšak nemůže s tím nic dělat. Takové opakované činnosti často zabírají i hodiny denně a mohou být velmi omezující. OCD je korelováno s vyšší šancí na sebevraždu a s úzkostmi. Odhaduje se, že někdy během života postihne dvě až tři procenta lidí, tedy řádově desítky milionů.

Že by psychedelika mohla nějak působit na OCD se zdá být logické. V současnosti jsou nejefektivnější léčbou SSRI (rovněž běžně používaná jako antidepresiva), což jsou chemické látky zabraňující zpětnému vychytávání serotoninu v mozku (pokud vám tato věta nedávala smysl, pohlédněte sem). To by naznačovalo, že serotoninová soustava hraje nějakou důležitou roli i v tomto duševním onemocnění. Dalším dílem skládačky je skutečnost, že pokud podáte člověku léčenému pomocí SSRI metergolin, látku blokující serotoninové receptory, symptomy se mohou objevit znovu. Rovněž víme, že léčba pomocí desipraminu či bupropionu, látek působících na jiné receptorové systémy, není jakkoliv efektivní. Vliv serotoninové soustavy potvrzují i výsledky z pozitronové emisní tomografie. Máme také doklady, že v OCD hraje nějakou roli špatné fungování Default Mode Networku, podobně jako v depresi, což bylo popsáno výše.

V současné době je klinický výzkum v tomto ohledu stále velmi omezený, avšak jisté první náznaky, že by psychedelika mohla být v boji proti OCD užitečná, již máme.

Jako obvykle jsou k dispozici staré studie z poloviny minulého století, které jsou však metodologicky problematické a celkově dosti neprůkazné. Kromě toho proběhl jistý výzkum krátce před koncem tisíciletí. U jednoho z popsaných případů je zvláštní, že mu denně konzumovaný psilocybin i nadále pomáhal proti OCD, ačkoliv pro přílišnou častost užívání již nevyvolával psychedelické stavy.

Máme také k dispozici zajímavou studii na zvířatech, která zjistila, že myši pod vlivem psilocybinu daleko méně pohřbívají skleněné kuličky (myši reagují na nepříjemné prvky v prostředí, například právě na kuličky, jejich zahrabáváním do substrátu, což je považováno za zvířecí model pro OCD).

Francisco Moreno nedávno provedl velmi malou dvojitě zaslepenou studii (ani účastníci, ani experimentátoři nevěděli, kdo dostal placebo a kdo účinnou látku), jejíž výsledky naznačují, že psychedelika mají značný potenciál tlumit příznaky OCD. Za pozornost stojí, že pozorované snížení příznaků nekorelovalo s podanou dávkou, což je konzistentní s výše uváděným případem muže, kterému pomáhal denně požívaný psilocybin. Jediným zjištěným negativním efektem byl zvýšený krevní tlak u jednoho pacienta, avšak to není nijak nebezpečné a jde o u psychedelik dosti běžnou záležitost.

Kromě hrstky klinických studií popsaných výše lze na internetu nalézt řadu osobních popisů lidí s OCD, líčících, jak jim užití toho kterého psychedelika pomohlo s jejich příznaky. Velmi slavným a mediálně dobře popsaným případem je komik Adam Strauss, jenž používá psilocybin pro boj se svou nemocí – a dokonce o tom napsal divadelní hru.

Závislosti

Schopnost psychedelik odbourávat závislosti byla během původního výzkumu v padesátých a šedesátých letech považována za jejich vůbec nejslibnější vlastnost. Ranní výzkumníci, například Humphry Osmond či Abram Hoffer, vyprodukovali řadu experimentů, které naznačovaly zázračnou schopnost rozumvíradel odbourávat závislosti s efektivitou o desítky procent vyšší než u jakýchkoliv jiných dostupných léčebných procesů.

Jak už to tak však u velmi starých psychedelických studií bývá, tyto výzkumy trpěly zásadními metodologickými nedostatky, takže je nutné jejich výsledky brát s velmi velkou rezervou.

Psychedelický výzkum se ovšem postupně začíná obnovovat i v této oblasti. Peter Hendricks, psycholog věnující se závislostem na University of Alabama, byl zklamán nedostatky současných metod léčby závislostí. Na mysl mu přišly právě výše zmiňované studie z padesátých a šedesátých let, které slibovaly vysokou míru efektivity psychedelik v takové léčbě. To jej zaujalo, a tak provedl průzkum u trestanců za drogové delikty, jimž byl umožněn pobyt na svobodě pod probací, a zjistil, že dřívější užívání psychedelik významně zvyšovalo šanci, že člověk dokončí probaci bez relapsu.

Alkohol

M. P. Bogenschutz a jeho kolegové provedli roku 2015 menší studii na psilocybinu, ve které dosáhli pozitivních výsledků i po 36 týdnech od podání účinné látky. Autoři sami upozorňují na metodologické nedostatky (malé množství účastníků a absence kontrolních mechanismů), avšak domnívají se, že výsledky tohoto experimentu jsou dostatečně motivující pro umožnění dalšího, rozsáhlejšího výzkumu. FDA (Food and Drugs Administration, americké ministerstvo potravin a léčiv) jim dalo za pravdu a v současné době probíhá větší experiment se 180 účastníky a správnou metodologií. Měl by být dokončen v roce 2020.

Pozorování u amerických indiánů rovněž naznačují určitý potenciál peyotlu (kaktusu obsahujícího meskalin) v léčbě alkoholismu, avšak je problematické z nich vyvodit konkrétní závěry, neboť neproběhly v klinických podmínkách.

Patrně jediný v současné době existující model na zvířatech také poukazuje na protizávislostní efekty psychedelik.

Krebbsová a Johansen provedli nedávno menší metastudii dostupných článků o vlivu LSD na alkoholismus a dospěli k názoru, že má významné krátkodobé pozitivní efekty (zhruba po dva až tři měsíce), avšak při následné prohlídce dvanáct měsíců od podání látky se pozitiva ztrácí (nevznikají však žádná negativa).

Ohledně vlivu psychedelik na alkoholismus se nutně musíme vrátit k myšlence Williama Jamese, amerického psychologa a filozofa, jenž na přelomu 19. a 20. století pozoroval výrazné zlepšení u alkoholiků, kteří si prošli mystickou náboženskou zkušeností. Jak jsme si již ukazovali výše, psychedelika dovedou snadno vyvolat intenzivní mystický prožitek, nerozlišitelný od těch vírou vyvolaných.

Ač pro to nemám žádné přímé klinické podklady, zdá se mi jako možné, že vliv psychedelik na závislosti není pouze neurofyziologický (zvýšení neuroplasticity), ale i psychologický – duchovní cesta samotná pomůže člověku překonat buď touhu po droze, či hlubší duševní problémy, které k závislosti vedou a které skrze ni zkouší člověk překonat či ignorovat.

Ostatně i jeden ze zakladatelů Anonymních alkoholiků, Bill W., si patrně prošel takovým spirituálním odhalením, když mu byl terapeuticky podán rulík zlomocný. Podle své vlastní výpovědi uviděl během následných halucinací bílé světlo, jež mu ukázalo ‚podstatové Všedobro Vesmíru‘ (‚essential All-Rightness of the Universe‘). Tento zážitek pro něj byl natolik silný, že se alkoholu již nikdy nedotkl a stal se jedním z nejvýznamnějších zastánců střízlivosti. Bill W., jenž se znal s Aldousem Huxleyem, významnou figurou propsychedelické scény tehdejší doby, si sám několikrát vyzkoušel LSD a přirovnal jej k původní vizi, jež mu změnila život. Dokonce se pokoušel začlenit psychedelika do programu Alcoholics Anonymous v naději, že by mohla pomoci jinak beznadějným případům, avšak zbytek vedení byl razantně proti a jeho plán selhal.

Nikotin

Druhou společensky velmi přijímanou, v některých situacích téměř vyžadovanou drogou je nikotin, aktivní složka cigaret a podobných kuřidel. Kvůli jeho oblíbenosti mezi běžnou populací na komplikace s ním spojené ročně umírá kolem šesti milionů lidí. Není proto divu, že výzkumníci projevují zájem, zda by i zde nemohla psychedelika pomoci.

Ukazuje se, že mohla. Roku 2014 vyšla malá studie Matthewa Johnsona, jenž podával psilocybin chronickým kuřákům. Dvě třetiny účastníků zůstaly abstinenty rok po původním podání psychedelika, tři pětiny pak zůstaly abstinenty i při dlouhodobém pozorování (více než šestnáct měsíců od podání). Valná většina pacientů této studie také zařadila mystickou zkušenost, jež terapii doprovázela, mezi pět nejvýznamnějších a nejsmysluplnějších zážitků svého života.

Pozdější následná studie, jež se snažila vysvětlit mechanismy za úspěchem Johnsonova experimentu, znovu prošla veškeré záznamy a materiály a došla k několika zajímavým závěrům. Téměř šedesát procent zpovídaných účastníků (celkem bylo zpovídáno 80 % z původní studie) přímo uvádělo duchovní cestu vyvolanou psilocybinem – a osobní vhledy během ní získané –, za zásadní součást dosažení abstinence – což by podporovalo mou výše zmiňovanou teorii. Častým motivem bylo znovunalezení osobní identity – a uvědomění si, že nezahrnovala kouření, to byla jen lež, kterou si pacienti opakovali během života, aby ospravedlnili svou závislost. Velká část také zmiňovala, že tváří v tvář hlubokým osobním odhalením a otázkám ohledně povahy reality, které rozumvírání přineslo, se kouření zdálo jako malicherné a zbytečné.

Opět tedy můžeme vidět zásadnost mystické prožitku, právě jak si před dlouhými desetiletími myslel Pahnke. Psychedelika nepomáhají jen na neurochemické úrovni, jejich vliv na osobní přístup člověka k jeho postižení by se nejspíše také neměl v léčbě zanedbávat.

Účastníci také velmi často popisovali výrazně snížené či přímo chybějící abstinenční příznaky, což jim nepochybně usnadnilo vzdát se kouření – vskutku, jediný, které mezi prvním a druhým terapeutickým podáním drogy relapsoval, byl ten, kterému první sezení nepřineslo znatelnou úlevu od příznaků.

Rovněž vyšla najevo důležitost průvodní terapie a patřičné potripové péče. Jedna z účastnic přímo popsala, že nebýt pomoci od výzkumníků během dní po duchovní cestě, která pro ni byla velmi bolestná, neboť přinesla nepříjemné vzpomínky z dětství, patrně by se s ní pokoušela vyrovnat právě pomocí kouření. Psychedelika sama o sobě jsou nástrojem, jenž donutí člověka postavit se svým potížím tváří v tvář, avšak bez patřičné přípravy a dozoru nemusí pomoci – naopak, mohou ublížit.

Za zmínku také stojí, že polovina zpovídaných pacientů přímo zmiňovala výrazné zlepšení v jejich schopnosti oceňovat estetické prožitky, přičemž někteří z nich se začali aktivně věnovat umění.

Opiáty a další drogy

Schopnost psychedelik odbourávat závislosti se však neomezuje jen na alkohol a nikotin. Postupně vychází najevo i jejich potenciál pomoci obětem opiátové epidemie, kvůli které jen ve Spojených státech přijdou o život desítky tisíc lidí každý rok.

Zdá se, že především ibogain, méně známé psychedelikum přirozeně se vyskytující například v některých toješťovitých rostlinách, je velmi efektivní v odbourávání opiátové závislosti. Observační studie (což znamená, že výzkumníci sami účinnou látku nepodali, pouze prováděli výzkum mezi pacienty, kterým byla podána na soukromé klinice) z Mexika z roku 2017 zkoumala důsledky požití ibogainu malou skupinou závislých na heroinu a/nebo oxykodonu. Z jejích výsledků vyplývá, že došlo ke značné úlevě od abstinenčních příznaků. Polovina uživatelů dosáhla úplné abstinence během následujícího měsíce. Zlepšení trvalo v menší míře i po celý další rok.

O rok starší observační studie, tentokrát z Nového Zélandu, došla k velmi podobným závěrům. I zde byla podána jediná dávka ibogainu malé skupině závislých na metadonu, kodeinu, či jiných opiátech. Jeden pacient v průběhu studie zemřel za ne zcela vyjasněných okolností (patrně došlo k zanedbání patřičné péče klinikou, kde byla droga podána), avšak u ostatních došlo k zásadnímu snížení abstinenčních příznaků i následného užívání, přičemž tento efekt vesměs vydržel po celý následující rok. Zajímavé je, že část účastníků rovněž zmiňovala snížené užívání alkoholu a dalších drog. Rovněž stojí za zmínku, že i pacienti, kteří nepřestali úplně užívat opiáty (tedy během roku alespoň jednou relapsovali), označovali svoji zkušenost s ibogainem za celkově pozitivní.

Problémem ibogainu ovšem je, že na rozdíl od klasických psychedelik je jedovatý (odkaz na článek o rizicích), v některých případech smrtelně (což má možná něco společného s výše zmiňovaným úmrtím). Bylo by proto žádoucí, kdyby byla nalezena efekty analogická sloučenina, jež by však nebyla nebezpečná. Farmaceutická společnost Savant HWP dokončila v roce 2014 rané studie na látce zvané 18-MC, jež údajně vedly ke slibným výsledkům – látka by měla být efektivní v léčbě závislostí, aniž by vyvolávala toxicitu či trip samotný, což je z klinického hlediska hodnotné (pokud je možné oddělit trip od léčby, což není tak jisté). Závěry této studie nebyly zveřejněny, avšak byly předány FDA, které umožnilo pokročilejší studie, jež by měly započít někdy později v tomto roce (z čehož logicky vyplývá, že ona předběžná studie dopadla dobře). Zajímavé také je, že 18-MC je patrně z nějakého důvodu efektivní i v potírání leishmaniózy, extrémně nepříjemného parazitického onemocnění, kterým trpí zhruba deset milionů lidí po celém světě. Klinické testy na lidech ohledně tohoto využití 18-MC patrně započnou již brzy.

Velmi dobrý celkový přehled problematiky psychedelik v léčbě opiátových závislostí poskytuje například tento článek.

Kokain

Potenciál psychedelik v léčbě závislostí na kokainu nebyl, pokud je mi známo, doposud popsán ve vydané studii. V současné době však probíhá výzkum, jenž by měl skončit později v tomto roce.

Limity léčby

Ačkoliv výše uvedené studie působí slibně, je důležité si uvědomit, že byly provedeny na poměrně malém vzorku pacientů. V brzké době se snad dočkáme větších experimentů, které jejich výsledky potvrdí či vyvrátí.

Je také velmi důležité si uvědomit, že psychedelika sama o sobě závislost nevyléčí – nejde o zázračné pilulky, které si člověk vezme a najednou je čistý. Fyzická závislost je jenom jedna složka závislosti, přičemž k jejímu překonání stačí dostatečně dlouhá hospitalizace ve specializovaném pracovišti. Psychická závislost je daleko nebezpečnější, protože pro její poražení musí člověk zcela změnit své zvyky a často i komunitu lidí, ve které se pohybuje. Psychedelika mohou něco takového usnadnit, nejspíše proto, že člověka obecně činí tvárnějším vůči změnám, avšak ke skutečnému, dlouhodobému úspěchu je nutná velká dávka vůle pacienta a množství doprovodné psychoterapie. Psychedelika jsou i v tomto ohledu primárně nástroje léčby, nikoliv léčbou samotnou.

Hortonův syndrom

Jednou z nejnepříjemnějších zdravotních komplikací vůbec je tzv. Hortonův syndrom (v angličtině známý jako cluster headache). Jde o extrémně silnou migrénu, obvykle se soustředící na jedné straně hlavy, nejčastěji kolem oka. Často přichází ve vlnách rychle za sebou (odtud pochází anglický název), několikrát za den. Utrpení obvykle trvá mezi půl hodinou a dvěma hodinami.

Bolestivost Hortenova syndromu je údajně horší než u porodu bez anestetik – z toho důvodu se mu někdy říká ‚suicide headache‘ (sebevražděná bolest hlavy). Poměr sebevražd u pacientů trpících Hortonovým syndromem je asi dvacetkrát vyšší než u průměrné populace (ve Spojených státech).

Během života na nějakou dobu postihne zhruba 0,1 % populace, přičemž v kteroukoliv danou chvíli jí trpí asi 0,05 % lidí, tedy kolem čtyř milionů jedinců. Hortonův syndrom je navíc z větší části rezistentní vůči běžným metodám léčby.

Rozvíjející se výzkum ukazuje , že psychedelika, obzvláště LSD, jsou výjimečně efektivní v tlumení tohoto syndromu. Zásadní je jejich schopnost zároveň ukončit stávající útok bolesti, zkrátit současnou vlnu opakujících se útoků a oddálit nástup vlny příští. Naprostá většina existujících léčiv se zaměřuje jen na jeden z těchto aspektů.

Obzvláště zajímavé také je, že psychedelika mají tento efekt i ve velmi malých dávkách, které nevyvolávají žádné halucinogenické působení. To by mohlo naznačovat, že na Hortonův syndrom působí jiným mechanismem, než jakým vyvolávají rozumvírání (odkaz na článek), a tedy že by mohlo být možné vyvinout léčiva, která pomáhají i bez duchovní cesty.

Závěr

Léčebný potenciál psychedelik je stále více přijímán odbornou i širší veřejností. Breakthrough therapy status pro psilocybin a extázi jasně ukazují, že paradigma psychedelik jakožto nebezpečných drog bez jakéhokoliv konstruktivního využití se boří.

Ač patrně ještě zabere řadu let, než se významně spraví náhled společnosti na ně, je důležité, že i přes většinový názor populace je umožněn rychle se rozvíjející vědecký výzkum, jenž snad přinese úlevu mnoha lidem trpícím dnes v podstatě nevyléčitelnými duševními chorobami.

Příliš nezáleží na tom, co si kdo myslí o stavech vyvolávaných psychedeliky a jejich morálnosti – pokud máme jasné vědecké doklady, že jsou z lékařského hlediska hodnotné a zároveň zdravotně neškodné, nedává smysl jich nevyužít do takové míry, do jaké je to jen možné.

Na druhou stranu je ale velmi důležité si uvědomit, že psychedelika nejsou všeléky. Mají svá jasné omezení a rizika, přičemž by bylo velikou chybou předstírat, že mohou pomoci úplně každému v úplně každé situaci. Tato iluze panovala v padesátých letech minulého století a s následky jejího kolapsu bojujeme dodnes.

Budoucnost ukáže, jakého lékařského využití se psychedelikům nakonec dostane, výzkum je v této oblasti stále teprve na začátku. Prioritou několika příštích let by mělo být zajistit, aby legislativa vůbec umožňovala jejich uplatnění, potvrdí-li se současné velmi slibné závěry.


Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll. Jeho umění si můžete prohlédnout zde.

Zbytek psychedelické série naleznete zde.

2 thoughts on “Psychedelika v medicíně”

  1. Pingback: utheraptor

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s