Bezpečné užívání psychedelik

Již jsme si ukázali, že psychedelika nejsou příliš nebezpečná . Většina rizik, jež se s nimi pojí, jsou ze své podstaty behaviorální – nejde o problém látky jako takové, ale o jejich nezodpovědné užití. V tomto článku se budeme věnovat právě bezpečnému užívání psychedelik.

Chtěl bych zde v maximální možné míře zdůraznit, že není mým zájmem kohokoliv jakkoliv ponoukat k užívání látek, které v našem státě i na světě obecně zůstávají nelegální. Realitou ovšem je, že psychedelika užívají každý rok miliony lidí a je poměrně pravděpodobné, že i někteří z mých čtenářů se je někdy v budoucnu rozhodnou požít, či je již požívají. Jak již bylo řečeno, smyslem tohoto textu absolutně není někoho nabádat k překračování meze zákonem přípustného. Jeho cílem je umožnit lidem, kteří psychedelika používají či hodlají používat, tak činit bezpečněji.

Testovací kity

Za prvé by si člověk měl vůbec být jistý, co vlastně bere. Jednak to zabrání možné otravě, druhak to sníží šanci, že si během tripu bude myslet, že se otrávil, což je vzhledem k obrovsky zvýšené psychomatické moci mozku během rozumvírání skoro stejně tak špatné, jako kdyby se otrávil doopravdy. Sice neumřete, ale bude vám to tak připadat.

V dnešní době už je naštěstí dost jednoduché si ověřit, co za látku vlastně máte v ruce. Umožňují to chemická reakční činidla, která smícháte s malým množstvím drogy a podle barvy výsledné směsi zjistíte, o jakou substanci přesně jde.

Tato činidla, na rozdíl od psychedelik samotných, k jejichž koupi rozhodně nikoho nenavádím ani nenabádám, jsou legální. Také jsou dost levná, takže není důvod je nepoužívat, pokud už se rozhodnete brát nějaké drogy.

Podrobné návody pro jejich použití najdete na internetu, zde pro ně není dostatek prostoru.

Mezi taková činidla patří například Ehrlich, Marquis, Folin, Froehde, Mecke a další.

Testovací činidla je nejlepší kupovat z ověřených zdrojů, například DanceSafe .

Znalost látky

Je dobré vědět, co vlastně člověk bere. Nejen v tom smyslu, že by si měl ověřit, zda látka, kterou hodlá pozřít, je opravdu tou, za kterou ji má. Také by měl alespoň rámcově znát její efekty být na ně připraven do té omezené míry, v jaké je to možné. Sníží to šanci na nějakou zásadní panickou reakci a umožní mu to si duchovní cestu lépe užít.

Rovněž je naprosto klíčové znát možné nebezpečné kombinace látek.

Vynikajícím zdrojem je především Psychonaut Wiki.

Znalost dávky

Nepochybně jedna z nejhorších věcí, kterou člověk může udělat, je vzít si nějakou drogu, aniž by znal její dávku. U klasických psychedelik mu sice nehrozí předávkování, avšak vzít si vyšší než očekávané množství je přesto poměrně rizikové.

Jednak to zvyšuje už tak dosti vysokou šanci, že člověk ztratí sám nad sebou kontrolu, což si spolu nese množství nebezpečí (o nichž jsme se bavili zde). I pokud opomineme behaviorální rizika, větší než očekávaná dávka může vést ke zmatení či pocitům nebezpečí, což se logicky ve velkém procentu případů vyvine v nepříjemný zážitek.

Je velmi nemoudré domnívat se, že nižší dávky mohou člověka dostatečně připravit na dávku vyšší. Mezi násobky požitého psychedelika jsou asi podobné kvalitativní rozdíly, jako mezi rozumvíráním a slabým zmatením nastupujícím na alkoholu, jak jsme si vysvětlili zde.

Volumetrické dávkování

U některých látek, například LSD, které působí již v extrémně malých množstvích (v řádech desetitisícin gramu) je velmi obtížné přesně je dávkovat. Blottery (papírky, v nichž může být psychedelikum uloženo) sice tento problém částečně tlumí, ale ne zcela.

Volumetrické dávkování je zdaleka nejbezpečnějším způsobem, jak látku přesně odměřit. Jde o velmi jednoduchý proces: drogu rozpustíte v nějaké kapalině (pravděpodobně vodě) a následně tento roztok můžete snadno dělit na kontrolované dávky, protože má velký objem, takže na práci s ním stačí obyčejná odměrka. Když nakapete 200µg LSD do půl litrové láhve, pečlivě ji zamícháte a následně nalijete do dvou 250ml skleniček, víte, že v každé z nich bude přesně 100µg. Tato metoda funguje i s blottery, protože i je lze s trochou snahy rozpouštět.

Pokud z nějakého důvodu nemůžete či nehodláte využít volumetrického dávkování, je žádoucí pro veškeré práškové či krystalické drogy používat mikrogramovou váhu. I pokud byste opticky rozdělili objem látky do dvou stejně velkých hromádek, může se snadno stát, že se spletete, neboť prášek (a i krystal, jenž nemusí být zcela chemicky čistý) nebude mít stejnou hustotu ve všech svých částech, takže by jedna z dávek v sobě ve skutečnosti měla víc účinné látky, než byste čekali.

 

Set & setting

Nejdůležitějším konceptem v celé problematice bezpečnosti psychedelik je takzvaný set & setting.

Setting je poměrně přímočarý – označuje prostředí, ve kterém člověk psychedelika bere. Některá jsou vhodnější, některá méně. Vzhledem k povaze rozumvírání se hodí především klidná místa, nejlépe poutníkovi známá, případně někde v přírodě, kde je nízká pravděpodobnost výskytu rozličných rušivých elementů, obzvláště jiných lidí – z toho důvodu by si člověk také měl pro tripování zvolit den, kdy nemá žádné povinnosti ani zodpovědnosti. Bezpečnost prostředí je zásadní, neměla by se v něm vyskytovat žádná skutečná ani domnělá hrozba. Pokud má člověk zájem věnovat se především věcem vnějším, je vhodné, aby prostředí poskytovalo rozličnou paletu možných věcí k prozkoumání, které se přirozeně stanou pod vlivem psychedelik velmi zajímavé. Hodlá-li se naopak zaměřovat na taje vnitřní, mělo by prostředí být strohé a bez rozptýlení.

Naprosto nevhodná jsou naopak místa, ve kterých se nejspíše vyskytne řada neočekávaných situací či problémů, které člověk bude muset řešit. Na rozdíl od extáze, psychedelika nejsou taneční drogy a je pravděpodobné, že nezkušený psychonaut nebude schopen správně se popasovat s nepříjemnostmi, jaké by se mohly v klubech či podobných místech objevit. Náročné fyzické aktivity (jako například dlouhý tanec) také nejsou vhodné, protože i jinak nevýznamné pocity vyčerpání či bolesti mohou být rozimvíráním velmi zveličeny a v konečném důsledku vést k bolestnému tripu. Obdobně je z logiky věci zcela nevhodné používat psychedelika, pokud je člověk fyzicky nemocný či zraněný (výjimku tvoří podání psychedelik v terapeutických klinických podmínkách, o čemž se budeme bavit příští týden).

Je snadné podcenit zásadnost hudby. Ta poutníka vede a velmi ovlivňuje náladu celé cesty. Je proto lepší zvuková kulisa pozitivní, klidná, nevtíravá, neagresivní.

Dobré je mít po ruce věci, se kterými bude chtít člověk nějak během tripu zacházet, co nejvíce po ruce, aby je duchovní poutník nemusel hledat či jinak shánět, což může být frustrující.

Set je daleko složitější. Jde o stav, v jakém člověk podstupuje duchovní cestu. Jak jsme si ukazovali dříve, psychedelika mají tendence mocně násobit náladu a emoce. Proto je naprosto zásadní, aby je člověk bral ve zdravém nastavení mysli, jinak riskuje nepříjemný či přímo traumatický zážitek. Obzvláště v obtížných životních situacích hrozí, že se člověk bude nucen postavit svým vnitřním démonům, což sice na jednu stranu může být terapeutické, na druhou to ale může být extrémně útrpné.

Člověk by se neměl snažit vnutit duchovní cestě nějakou konkrétní podobu, naopak by měl přijmout pozici pozorovatele a nechat ji volně se rozvíjet. Čím více se bude vzpírat směru, jímž se jeho mysl hodlá ubírat, tím více bude trpět. Je to jako s plavbou v dravé řece – je lepší se nechat proudem nést, než se mu pokoušet vzpírat a v důsledku se zranit.

Obzvláště při vyšších dávkách ztrácí člověk kontrolu sám nad sebou a svět jako takový se mu může zdát zcela cizí a nepochopitelný. Takový stav není možné ovládat a snaha o to jen povede k pocitu ztráty kontroly a strachu, jež rozumvírání následně rozvede do hrozivé mocnosti.

Ač je nižší dávky psychedelik možné brát ‚pro zábavu‘, neboť svět je na nich prostě krásný a zvláštní a mysl se ubírá podivnými směry, u vyšších dávek to příliš možné není. Hlubší strasti člověka nutně vyplavou na povrch a projeví se v nebývalé síle.

 

Tripsitting

Jelikož člověk nad sebou během duchovní cesty ztrácí kontrolu, je zásadní, aby měl k dispozici někoho, kdo na něj bude dozírat a zajišťovat jeho bezpečnost, obzvláště pokud má jen málo zkušeností. Takové osobě se říká tripsitter.

Jeho primárním úkolem je zajistit bezpečnost těla – tedy aby si rozumvíradlem omámený nějak neublížil, něco nepoškodil a podobně. Nijak druhořadou úlohou je ovšem také péče o mysl – měl by být schopen vyvolat pocit bezpečí, pomoci se vypořádat s bolestnými odhaleními, ke kterým může poutník dojít a podobně. V některých případech může mít určitou kontrolu nad settingem (ovládat hudbu, světla a další záležitosti). V naprosto extrémních situacích pak může tripsitter podat xanax či jiný benzodiazepin, který svým působením ukončí trip. K tomu by se však mělo přistupovat jen za těch nejzoufalejších situací, neboť benzodiazepiny jsou jedovaté (ač se naprosto běžně předepisují jako léčiva, protože k nim neexistuje žádná o moc lepší alternativa). Za žádných okolností by si člověk neměl podobné látky během tripu ordinovat sám.

Tripsitter by měl být někdo známý, komu člověk důvěřuje – přítomnost koholiv  neznámého může být během rozumvírání vnímána jako nežádoucí či přímo ohrožující, což opět může vést k nepříjemným prožitkům.

Jelikož naprostá většina rizik psychedelik je ze své podstaty behaviorální, trip sitting je odstraní. Psychedelika jsou i tak jedněmi z nejbezpečnějších drog vůbec, trip sitting snižuje nebezpečí nějaké zásadní újmy téměř na nulu. Zodpovědný tripsitter by měl znát zásady první pomoci a měl by si především dávat pozor, aby se duchovní poutník nešťastnou náhodou neudusil zvratky.

Pokud si někdo myslí, že je natolik zkušený, že tripsittera nepotřebuje, znamená to, že dostatečně zkušený není.

Zvládání těžkých situací

Vypořádat se s vlastními emocemi je pro většinu lidí velmi obtížné i v běžném nastavení mysli, natož pod vlivem psychedelik.

Prvním krokem je připravit se na možnost nepříjemné duchovní cesty, smířit se s ní a předem si naplánovat, jak se s ní člověk hodlá vypořádat. Nejlepší je ji prostě nechat přejít, obvykle stejně poutníkovi přinese něco cenného v podobě poznání vlastních démonů, ale někdy může být tak útrpná, že to je prostě nežádoucí.

Hodně pomáhá soustředit se na dech, snažit se jej zpomalit, uklidnit se, ač je to těžké. Změna prostředí a především hudby může být velmi prospěšná, neboť člověk se může v rámci jednoho settingu uzavřít do určitého setu, přičemž bez proměny prvního se jen těžko uniká druhému.

Vždy je dobré hledat podporu ve svém tripsitterovi, například domluvit si s ním předem nějaké snadno rozpoznatelné znamení či frázi, kterou vám naznačí, že je vše v pořádku. Jak již bylo zmíněno, v případě velké nouze může podat benzodiazepin, ale tomu by se měl poutník snažit vyhnout.

Častost užívání

Klasická psychedelika nejsou jedovatá, návyková, ani patrně nemají žádné dlouhodobé negativní efekty. Velmi rychle se na ně navíc buduje tolerance, takže je reálně není moc možné je používat častěji než jednou za týden.

Přesto je lepší nepoužívat je příliš často. Stavy jimi vyvolané jsou extrémně intenzivní a lidská mysl může mít problémy je plně integrovat. Po každé pouti by si měl dát člověk čas, aby zážitek pečlivě zanalyzoval a vstřebal. Lepší než hrnout se do nové zkušenosti je pořádně si promyslet tu starou.

Závěr

Psychedelika mohou člověku mnoho dát, ale i mnoho vzít. Pokud je neužívá zodpovědně, velmi riskuje. A naopak, pokud zodpovědný je, nehrozí mu téměř žádná rizika.

---

Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll. Jeho tvorbu naleznete zde.

Celou psychedelickou sérii najdete tady.