Říká se, že skutečně milovat svedete až poté, co bylo vaše srdce alespoň jednou zlomeno. Zda se tato poučka zakládá na prvdě či nikoliv, nechám na posouzení laskavých čtenářů, avšak rád bych zde promluvil o onom věrném souputníkovi takového stavu, o bolesti duše.
Přirozeně existuje množství rozličných způsobů, jak se s takovým utrpením vypořádat, od léčiv přes meditace a změnu životního stylu a náhledu na svět po sebevraždu.
Problémem je, že velká část těchto metod se vypořádává s dlouhodobou bolestí, jež je typicky způsobena nějakým duševním onemocněním (klinická deprese atp.), či je řeší preventivně, což je pro spoustu lidí, kteří trpí jen krátkodobě na základě nějaké okamžité strasti (odmítnutí milovanou osobou, smrt kamaráda atp.), nevhodné. Sebevražda sice vyřeší všechny osobní problémy (alespoň aplikujeme-li reduktivní materialismus a jeho předpoklad, že po smrti následuje jen věčné požehnané zapomnění), ale jisté neurčité tušení mne vede k závěru, že pro naprosto většinu mých čtenářů nejde o žádoucí odpověď na jejich zranění srdce.
Nezoufejte si však, neboť vám mohu nabídnout svou vlastní preferovanou metodu.
Než se k ní však dostanu, rád bych vyjasnil jednu věc.
Jsem člověk, který v životě velice velmi trpí a nebýt svého mocného smyslu pro soucit, už by se patrně dávno zabil v důsledku nesnesitelné stálé bolesti duše a deziluze se světem. Věřte mi tedy, že s jejím zvládáním mám velké zkušenosti. (A také chodím pět let na psychoterapii u Petera Pöthe, takže mám jistou míru náhledu na tuto problematiku i ze strany terapeuta.)
Jaká je tedy tato zázračná metoda, ptáte se?
Jen ještě chvíli vydržte.
Myslím si, že každý, kdo si kdy prožil významnou fyzickou i psychickou bolest, se se mnou shodne na tom, že psychická je výrazně horší. Ptáte-li se, jak hroznou fyzickou bolest jsem zažil, musím přiznat, že ne, nebyl jsem mučen po středověkém stylu, ale mám za sebou množství experimentů s odolností vlastního těla, včetně dvoutýdenního půstu, zapichování si špendlíků pod nehty (kdyby to někoho zajímalo, tak to opravdu není příjemné a výrazně to nedoporučuji) a pozřívání pokrmů okořeněných Carolina Reaperem (přičemž jsem člověk, kterého hrozivě pálí i ostrý kečup).
Překonat fyzickou bolest je poměrně snadné. Vtip je v tom rozdělit, co zrovna děláte, na malé části a ty zpracovávat postupně. Vždycky můžete udělat další krok. A další. A další. Je to otázka prostého pohybu několika svalů. Fyzická bolest udává jasnou překážku, vůči níž se může vůle postavit do opozice. A lidská vůle je jednou z nejmocnějších sil ve vesmíru.
Utrpení ducha však zdánlivě neútočí přímo na naše smysly, tak jako bolest těla, ale postupně rozežírá vůli a zbavuje jí veškeré její síly. Neposkytuje jí nic, proti čemu stát a pozvednout zbraně odhodlání, jen nekonečnou bažinu, z níž není úniku. Vzdor bolesti je ze své podstaty aktivní – člověk musí zatnout zuby a říci si “překonám to.” Psychická bolest zmamuje mysl a bere jí energii pro takovou obranu zásadně potřebnou. Ne nadarmo mnoho vězňů nezlomilo kruté trýznění, ale až osamělost a cílené zanedbávání jejich vnitřních potřeb.
Klíčem k poražení jakéhokoliv nepřítele jsou vědomosti a poznání, o tom psal již staročínský velmistr války Sun-c’. Ptejme se tedy sami sebe, co je to ve skutečnosti bolest ducha? Jak se projevuje?
Odpovědí je, že množství jejích příznaků je ve skutečnosti fyzické povahy. Rčení ‘zlomené srdce’ nevzniklo jen tak – srdce skutečně bolí, když je člověk vystaven intenzivní bolesti ducha, což je způsobeno vyplavením rozličných látek, jejichž povaha je pro účely tohoto spisu nepodstatná. Podobně úzkost se projevuje obtížným dýcháním, někdy až téměř křečí v krku. Často za různých situací přicházejí i migrény a bolesti břicha.
Mou radou je zaměřit se na tyto fyzické symptomy a bojovat proti nim, raději než se stavět proti zbytku bolesti ducha. Je to snazší nepřítel, jasněji viditelný. Tvrdá zeď, proti níž můžeme napřít naše snahy, ne měkká, poddajná bažina.
Takové soustředění vám pomůže přenést svou mysl od vlastního vnitřního trápení a dá vám jasný cíl, jaký musíte splnit. Základní složkou duševního trápení je, že svému trpiteli připadá jako neporazitelný moloch, jenž jej postupně zcela pohlcuje – tento přístup umožňuje vysvitnout naději v podobě poražení fyzické bolesti. Právě vyvedení bolestí zmoženého člověka z utrpením navozené apatie je nesmírně důležité.
Přirozeně, ani tento trik neodstraní všechnu bolest duše – spíše jen pomáhá přetvořit jeden její aspekt v něco jasně hmatatelného, snad až v daném stavu pozitivního. Poskytuje v podstatě jen takovou okamžitou úlevu, možnost se nevzdat a nepodlehnout. Pro skutečné a trvalé přemožení vnitřního trápení je nutno pěstovat přístup k životu ne nepodobný tomu stoickému.
O tom ale však až někdy jindy.
utheraptor 