Vladimir Putin oznámil, že Rusko úspěšně otestovalo hypersonický nosič pro nukleární zbraně. Ač je všechny ruské technologické výdobytky, jejichž existenci nelze přímo externě ověřit, nutno brát s velkou rezervou (a někdy i ty, jejichž existenci ověřit lze), připomněla tato událost několik let starou diskuzi o problematice vysokorychlostních doručovacích systémů strategických zbraní a o udržitelnosti nukleární parity jako takové.
Continue reading “Hypersonické jaderné zbraně a nukleární parita”
Existuje jistá tenká linie mezi lží a nepravdou, po níž lze kráčet jen velmi opatrně. Ne vše, co není pravda, je automaticky lží – někdy se může stát, že jde o mýlku, nikoliv o zlý úmysl. Právě v tom tkví rozdíl mezi lží a nepravdou, dezinformací a misinformací.
Druhý a třetí týden v srpnu jsem si vyšetřil na svůj každoroční prázdninový experiment – letos jím mělo být učení se němčiny. Cíl byl prostý: zjistit, zda se zvládnu naučit onen jazyk na takové úrovni, abych se jím byl schopen více či méně plynule dorozumět.
Krátká verze odpovědi na tuto otázku zní, že jsem to nedokázal.
Ne proto, že by to nebylo možné. Jazyk se lze do určité míry naučit i za týden potřebné snahy, pokud pro to má člověk dostatečné nadání. Já sice nejsem hyperpolyglotem, ale jisté vlohy pro jazyky mám.
Na gymnáziu jsem měl němčinu od kvarty do oktávy, ale vůbec mne nebavila a při hodinách jsem dělal všechno možné, kromě učení se němčiny, od čtení si knih přes hraní si na počítači po spaní. Jediným důvodem, proč jsem předmětem vůbec prolezl, bylo, že mne naše skvělá profesorka měla ráda a nenechala mne propadnout (jinak řečeno mi dovolila podvádět při testech).
Ze svých gymnaziálních let jsem si mnoho neodnesl.
Mým plánem bylo strávit první tři dny učením se gramatiky, další čtyři učením se slovní zásoby a celý druhý týden čtením, posloucháním a mluvením.
Prvním (a největším) problémem bylo, že jakmile jsem se rozhodll, že se zavřu doma a budu se dvanáct hodin denně učit (což jsem skutečně první dva dny dělal), vynořilo se množství věcí, které byly příliš zajímavé nebo důležité, než abych je mohl vynechat – přijela kamarádka z Německa (což by sice mohlo vypadat jako skvělá příležitost pro cvičení, jenže v tu chvíli jsem se aktivně učil teprve dva dny, a tudíž byl i bazální konverzace zcela neschopný), rodina najednou naplánovala výlety, kamarádi začali pořádat akce… a podobně.
Reálně jsem aktivním učením se strávil sotva čtyři nebo pět dní, což je naprosto tristní výsledek.
Pozitivně mne překvapilo, že se mi vrátilo daleko větší množství věcí z časů gymnaziálních studií němčiny, než jsem vůbec tušil, že jsem kdy uměl. (Projevilo se to hlavně u slovní zásoby a minulých časů, z nějakého důvodu – matně si pamatuji, že mi jako šestnáctiletému klukovi přišlo plusquamperfektum hrozně zajímavé).
Negativně mne (mírně) překvapilo, že moje rozsáhlé memorizační schopnosti mi byly v podstatě k ničemu. Když jsem se učil na maturitu (po osmi letech nicnedělání na gymplu, mind you), naučil jsem se během zhruba týdne na zpaměť skoro čtyři sta stran materiálů, se kterými jsem byl následně schopen kontextuálně operovat a odmaturovat za samé jedničky.
Jazyk je, zdá se, větší výzvou. Memorizace slovíček je snadná, gramatická struktura je ovšem obtížnější. Chovám podezření, že i kdybych se naučil na zpaměť všechna pravidla, stále bych je nebyl schopen funkčně využít. Správné používání jazyka vyžaduje množství lingvistické intuice, kterou prostě není možné vybudovat (alespoň pro mne ne) během tak krátkého času.
Pokud si myslíte, že tento příspěvek byl nudný, tak máte pravdu. Jeho smyslem je čistě informovat o nezdařeném experimentu, nic víc.
Stojíš na hraně a pohlížíš do temnoty hluboko pod tebou. Šum tříštící se vody, utlumený vzdáleností i ruchem usínajícího města, jako by jen stěží doléhal k tvým uším. Rukou se ti pomalu šíří chlad zábradlí za zády, svíráš jej jako poslední kotvu mezi tebou a krokem do prázdna. Je ti jasné, co musíš udělat.
Khamvandro ó Khamvandro, králi všech bohů, otče všech hvězd,
Ty, jenž nejvýše se tyčíš,
Smyšlený můj pane,
Ve jménu květů a lučních motýlů,
Ve jménu lásky a rosy v trávě,
Vyslyš mé prosby, dej mým očím lesk.
Ať otevře se mé srdce všem strastem,
Ať probudí se lev.
V tobě já hledám svou pravdu
A k tobě se obracím v touze
Vyslyš ji tak, jak by si přál
Věčný tanec kosmu.
Slova úvodní
Abych se vyvaroval případnému zmatku čtenáře, musím zde upozorniti, že vše zde popsané se skutečně odehrálo v útrobách mého příborníku, jenžto je umístěn toliko v první zásuvce nízké skříně podpírající desku přípravnou v mé kuchyni. Tento příborník skládá se z několika oddílů, od sebe nevysokými, a tudíž překonatelnými, přepážkami oddělenými. V části nejblíže k čelu šuplíku poklidně leží lžíce veliké, polévkové, vodorovně s dřevem předku zásuvky. Za nimi pak jsou dvě kapsy na vidličky, jichž mám na poměry svobodného mládence snad až příliš. Často se samovolně přesouvají a jinak podivně mění své konstelace, následujíc snad zákony mně zcela neznámé. Poslední v řadě je pak užší přihrádka na nože, ježto je však delší než vlysy ostatní. Je tomu tak proto, že nože jsou vznešeného rodu a vyžadují místo pro své vypínající se čepele. Úplně vlevo pak ještě, kolmo k ostatním, je situována část vyhrazená lžičkám malým, do čaje i do kávy. Jelikož náš příběh je však milostným, z pochopitelných důvodů mravních se o nich zmiňovati nehodlám. Dále vzadu jsou pak předměty rozličné, od nožů ostrých a brček po jakési jehlice účelu nepoznatelného, které však vesměs nehrají podstatnou roli a vlastně mi často ani není známo, nač jsem si jich kdy pořizoval.
Immanuel Kant pravil, že každá lež je už jen ze své samotné podstaty špatná.
Immanuel Kant by rovněž měl být exhumován a posmrtně popraven za zločiny proti logice.
Patrně každý z nás někdy lhal. Ve většině případů to bylo nepochybně pro zvýšení vlastní utility, ať už ve formě osobního obohacení (ne maminko, tenhle měsíc jsi mi ještě nedala kapesné) nebo ve formě vyhnutí se něčemu nepříjemnému (nemůžu si s tebou vyjít, musím se učit do školy).
Někdy však lžeme ne sami pro sebe, ale pro někoho jiného (pro účely tohoto eseje zde opominu problematiku psychologického egoismu a blatantní nemožnosti vykonat nesobecký čin, o těch se můžeme pobavit někdy jindy). Víte dobře, o čem mluvím: “Jééé, to je ale krásný obrázek.” Nebo: “Nic si z toho nedělej, neublížil jsi mi.” A podobně.
Před několika dny poskytl Martin Uhlíř, jeden z předních občanských politických aktivistů naší země, rozhovor Parlamentním listům. Prakticky okamžitě se na něj snesla tvrdá vlna kritiky ze strany ostatních aktivistů i obyčejných lidí dlouhodobě sledujících jeho profily na sociálních sítích.
Byla tato kritika oprávněná? Jednoznačně ano.
Byla tato kritika smysluplná? Jednoznačně ne.
utheraptor 