Milosrdná lež

Immanuel Kant pravil, že každá lež je už jen ze své samotné podstaty špatná.

Immanuel Kant by rovněž měl být exhumován a posmrtně popraven za zločiny proti logice.

Patrně každý z nás někdy lhal. Ve většině případů to bylo nepochybně pro zvýšení vlastní utility, ať už ve formě osobního obohacení (ne maminko, tenhle měsíc jsi mi ještě nedala kapesné) nebo ve formě vyhnutí se něčemu nepříjemnému (nemůžu si s tebou vyjít, musím se učit do školy).

Někdy však lžeme ne sami pro sebe, ale pro někoho jiného (pro účely tohoto eseje zde opominu problematiku psychologického egoismu a blatantní nemožnosti vykonat nesobecký čin, o těch se můžeme pobavit někdy jindy). Víte dobře, o čem mluvím: “Jééé, to je ale krásný obrázek.” Nebo: “Nic si z toho nedělej, neublížil jsi mi.” A podobně.

Pronášíme lži, které nám samotným mnoho nepřinášejí, neboť nám záleží na citech lidí nám blízkých. Přirozeně se je snažíme uchránit od bolesti a dalšího nebezpečí, a někdy je tím nejlepším způsobem, jak je bránit, jim zalhat. Člověk je v tomto světě vystaven mnoha hrůzám, avšak zdaleka nejhorší ze všech jsou démoni vlastní mysli. Je snazší vylézt na nejvyšší horu světa než překonat vlastní pochybnosti a obavy.

Ač je smyslem všech bílých lží někoho ušetřit od utrpení, domnívám se, že je vhodné rozlišit dva druhy jejich působení – okamžité a dlouhodobé. Snad by bylo vhodným rozdělením je nazývat bílou lží a bílou neupřímností.

Bílá lež je bezprostřední a jejím cílem je zabránit jednorázové bolesti. Za příklad může posloužit situace, kdy mi někdo rozbije můj oblíbený hrníček, ale já mu řeknu, že mi na něm zvlášť nezáleželo. Extrémnější situací by bylo, kdyby se starý vědec na smrtelné posteli ptal, za byl dobrým člověkem, a člověk vedle něj by mu řekl, že jeho výzkum zachránil nespočet životů, ačkoliv ve skutečnosti posloužil k vedení války a vyvražďování celých národů.

Bílá neupřímnost je dlouhodobější. Vzpomínáte si na toho člověka, kterého jste ve skutečnosti nijak zvlášť nemuseli, ale přesto jste mu opakovaně tvrdili, že jste přátelé? Nebo jak jste mamince chválili během celého vašeho dětství její svíčkovou, ačkoliv vám vůbec nechutnala?

Problémem je, že bílá lež a bílá neupřímnost si nejsou rovny. Lež je jako záchranná síť, omezující škody a činící život snesitelnějším. Ničemu neškodí a v ideálním případě bude nakonec zapomenuta. Neupřímnost ovšem ubližuje. Je jako přiložení obkladu na horké čelo – dočasně srazí symptomy, avšak nevyřeší původ nemoci. Po nějaké době takový problém může úplně přerůst mimo kontrolu, v nejhorších případech i zabíjet.

Bílá neupřímnost omezuje možnost člověka charakterově růst a překonávat své nedokonalosti, zbavuje jej informací, které by k něčemu takovému nutně potřeboval. Vzhledem k jejímu dlouhodobému působení má navíc její odhalení daleko závažnější důsledky. Pokud rozkryjeme bílou lež, možná se ocitneme v dočasném šoku a bude nám ublíženo. Co když však zjistíme, že nám bylo celý náš život lháno a že vše, co jsme považovali za jisté, je ve skutečnosti jen iluzí?

Takové náhlé poznání by bylo, alespoň pro mne, pokud mohu soudit, daleko horším a bolestnějším, nežli život v tvrdé pravdě.

Má rada proto zní:

Využívejte bílé lži, kdy jen potřebujete. Život je těžký a pravda je někdy jen další přítěží, hrozící, že nejistou bárku převrhne.

Nikdy se však neuchylujte k bílé neupřímnosti. Ve svém konečném důsledku je daleko krutější, než by kdy mohla být pravá povaha věcí.