Milostná balada o vidličce a noži

Slova úvodní

Abych se vyvaroval případnému zmatku čtenáře, musím zde upozorniti, že vše zde popsané se skutečně odehrálo v útrobách mého příborníku, jenžto je umístěn toliko v první zásuvce nízké skříně podpírající desku přípravnou v mé kuchyni. Tento příborník skládá se z několika oddílů, od sebe nevysokými, a tudíž překonatelnými, přepážkami oddělenými. V části nejblíže k čelu šuplíku poklidně leží lžíce veliké, polévkové, vodorovně s dřevem předku zásuvky. Za nimi pak jsou dvě kapsy na vidličky, jichž mám na poměry svobodného mládence snad až příliš. Často se samovolně přesouvají a jinak podivně mění své konstelace, následujíc snad zákony mně zcela neznámé. Poslední v řadě je pak užší přihrádka na nože, ježto je však delší než vlysy ostatní. Je tomu tak proto, že nože jsou vznešeného rodu a vyžadují místo pro své vypínající se čepele. Úplně vlevo pak ještě, kolmo k ostatním, je situována část vyhrazená lžičkám malým, do čaje i do kávy. Jelikož náš příběh je však milostným, z pochopitelných důvodů mravních se o nich zmiňovati nehodlám. Dále vzadu jsou pak předměty rozličné, od nožů ostrých a brček po jakési jehlice účelu nepoznatelného, které však vesměs nehrají podstatnou roli a vlastně mi často ani není známo, nač jsem si jich kdy pořizoval.

 

 

Den první

Jakmile jsem vstal, zuby si vyčistil a v zrcadle se shlédl, jako obvykle jsem zamířil do kuchyně, abych se před odchodem do zaměstnání občerstvil trochou kakaa a snad i něčím k zakousnutí. Když vyjmul jsem ze zásuvky brčko do nápoje, zpozoroval jsem jakýsi rozruch mezi mými rozličnými příbory. Rozumí se však, že nevěnoval jsem mu přílišnou pozornost, neboť musel jsem již pospíchati, abych včas vstoupil do vozidla a dopravil se do své kanceláře.

Když navrátil jsem se v hodinách již notně večerních (pozdržel jsem se totiž prošetřováním jakéhosi problému pro náš příběh nepodstatného) a před spánkem připravoval si večeři, zpozoroval jsem, že jedna z vidliček, o nichž jsem byl přesvědčen, že ráno ještě nacházela se zcela vespod (rozumějte, jako každý správný pán domácnosti znám své příbory po paměti dle tvaru i materiálu), nějak vyhrabala se až na vrchol své přihrádky, přímo sousedící s lžicemi do polévky. Opět však jsem toho nedbal, únava klížila mé zraky a kalila můj rozumu, a navíc co, příborník sebou při zavírání trhá, vše se v něm různě mele, proč by tomu měl kdo připisovat nějakou vážnost nevím.

Toho dne odešel jsem brzy spat.

 

 

Den druhý

Zdály se mi sny podivné, na něž se však nebyl jsem po procitnutí schopen zcela rozpomenout. Vím jen, že roli v nich hrálo cosi kovového, divně mi to v uších šramotilo ještě chvilku s otevřenýma očima.

Opět provedl jsem svůj každodenní rituál, stěží jím zaujat. Cosi ve mne stále hlodalo, neměl jsem to ale čas řádně prozkoumat, neboť sny zatrachtilé způsobily, že promeškal jsem první zařinčení budíku a měl proto jen nemnoho času před minutou mého odchodu do roboty. Nepřítomně zhltal jsem snídani a při její přípravě jsem si stěží koutkem oka povšiml, že ona vidlička, říkejme jí vidlička V., se nějak přesunula do přihrádky blíže k nožům, ještě kousek jejího držátka přečuhoval přes kraj přepážky.

Zašoupl jsem přirozeně zásuvku hned, jak vyřídil jsem s ní své řízení, jmenovitě když vylovil jsem párátko do zubů, kde se mi zasekla trocha koláče, kterou jsem nemohl žádným způsobem jazykem vyšťourat. Do práce jsem dorazil pozdě, vůz komunální dopravy propíchl si na jakémsi bodáku gumu a já musel namísto pohodlného sezení dlouze utíkat.  Když jsem se tak pachtil ku svému zaměstnání, nemohl jsem po nějakou chvíli z mysli vypudit představu zubaté vidličky zlomyslně propichující pneumatiku, ač kde se ta představa vzala a proč se mne tolik držela bych říci nesvedl.

Přirozeně, musel jsem přesčas odpracovat a nahradit tak své ranní zameškání, takže opět jsem dorazil poněkud pozdě. Když bral jsem do ruky ostrý nůž na rozkrájení jablka, zpozoroval jsem, že V. se již uhnízdila v přihrádce blíže k nožům. Nezdála se mi však jaksi spokojena, jako by plánovala ještě se hýbati, hnaná nějakým nutkavým pudem. Nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti a usedl se skvělou knihou sebraných milostných povídek do lenošky v obývacím pokoji, avšak stále mne něco od čtení vyrušovalo, jakési tiché hřmocení stěží nad hranící slyšitelnosti. Nakonec jsem raději odešel do peřin, ač má směna začínala dalšího dne až v poledne a měl jsem tedy ve zvyku dlouze ponocovat.

Snad díky této změně v mém obyčejném rytmu jsem opět nespal příliš dobře, stále se převaloval z místa na místo a nad něčím nejasným pomalu přemítal, ač nebyl bych schopen v životě vypovědět, jaké myšlenky že se mi to přesně honily hlavou.

 

 

Den třetí

Probudil jsem se časně, asi že jsem tak nečekaně brzy zalomil minulý den. Slunce ještě nevyšlo nad střechy a má okna zůstávala temná.

Nevadilo mi to. Prostě jsem si zapojil svou stařičkou lampičku a chvíli ještě si plánoval čísti, než abych se rovnou vypravil se umýti a nasnídat. Pročetl jsem stěží jednu kapitolu, když tu, hu! zaslechl jsem zašramocení jakési, nejspíše z kuchyně, avšak těžko říci. Pečlivě jsem natáhl slechy, abych snad zachytil další zvuky a mohl podle toho poznati, odkud vlastně pocházejí.

Když se několik tuctů úderů srdce nic nedělo, povzdechl jsem si a vrátil se ke čtení. Snad jsem měl jsem stále představivost příliš rozjitřenou nočním sněním, matně jsem si pamatoval, že cosi sebou hřmotilo i v mém spánku. Další vyrušení se již neozvalo a i to první jsem brzy vypustil z mysli, pohlcen svou četbou.

Po nějaké době jsem knihu zaklapl, omyl se a zamířil do kuchyně pro něco k snědku, než se odeberu na zastávku v naději, že se vůz tentokrát neopozdí. Vidlička V. se přimkla těsněji k hraně, za níž spočívaly nože, obrácená k ní hroty svými a obloukem k ostatním obyvatelům své přihrádky. Původně plánoval jsem ji sebrat a s její pomocí spořádat něco chlebových jednohubek, které jsem si předtím pečlivě nachystal, avšak když jsem na ni tak hleděl, cosi mi na tom přišlo nesprávného.

Ruka má tak raději hmátla po jedné její sousedce, ne tak pěkné sice, ale zase s o něco delšími bodci. Jako by na tom záleželo. Rozvážně jsem u knihy spolykal svou snídani a pak, stržen pro mne netypickým popudem pracovitosti, vyčistil jsem talíř i vidličku a vrátil je na jejich místa. Lžíce ze vzdáleného korýtka notně vykukovaly a připadalo mi, že snad shlížely na V., avšak rychle jsem tu zbytečnou a směšnou myšlenku potlačil.

Vozidlo dopravního podniku tentokrát dorazilo včas, ač řidič byl notně nerudný, s tvářemi pročervenalými chladem. Nadával nejapně a vysvětloval, že se budeme muset na cestu obejít bez kamen, prý se v nich v noci něco vzpříčilo a nikdo s tím nebyl s to nic provést. Smířlivě jsem pokýval hlavou, v duchu si jist, že nikdo ani žádné snahy nepodnikl, dobře si vědom pořádků panujících v garážích městské dopravy. Ostatní cestující si místy stěžovali na zimu, avšak já měl svou knihu a vlastně je ani pořádně nevnímal.

V práci jsem byl jen stěží duchem přítomen, nějak jsem nemohl se na nic soustředit, myšlenky mi různě odbíhaly tam a zpět, bloudily střídavě ke knize a bůhvíproč také k příborníku. Naštěstí jsem neměl nic důležitého na starost, takže si mé liknavosti nikdo nepovšiml a já se mohl dosti brzy opět odebrat domů. Topení stále nefungovalo, jak jsem ostatně čekal. Téměř nikdo si již nestěžoval, všichni zdáli se smířeni. Ozvalo se jen pár zpruzených hlasů, jak už to bývá v lidské povaze.

Jak jsem se blížil k domovu a zápletka povídky, již jsem právě dočítal, svému závěru, má nálada se zostřovala a zlepšovala, zmizela ta podivná sedavá mlha z mého pracoviště. Snad tam byl nějaký divný vzduch, pomyslel jsem si, a do paměti si uložil, abych si tam napříště dobře vyvětral. Slyšel jsem nedávno v rozhlase cosi o otravě oxidy v uzavřených místnostech a nehodlal riskovat, že se něčemu takovému vystavím.

Vstoupil jsem do svého potemnělého bytečku a rozžal světla. Hnán náhlým popudem, rozhodl jsem se spořádat zbytek pudingu, jenž jsem si již nějakou chvíli schovával a hrozilo, že se brzy zkazí. Když bral jsem z šuplíku lžíci, vidlička V. provinile sklouzla zpět z předělu mezi své soudružníky, zdálo se, že před mým vpádem byla již velkou svou částí překlopena na stranu druhou.

Zakroutil jsem nad tím hlavu a jal se stoupat po úzkých schodech vedle kotelny do patra, kde mám pracovnu a ložnici. Trochu jsem se u toho zadýchal, nejspíše v důsledku nepříliš dobrého spánku minulých dní. I napadlo mne, že možná stárnu, ale jen jsem se tomu zasmál; otec můj po těchto schodech také šplhal, a to mu bylo ke konci jeho života daleko více, než nyní mne.

Pročetl jsem si několik zpráv v novinách, avšak nenašel jsem nic zajímavého. Puding rovněž chutnal nevalně, snad měl jsem jej sníst předcházejícího dne, kdy byl čerstvější. Bylo ovšem možné, že ani to by nepomohlo, konec konců jsem jej měl v chladnici už… vlastně jsem ani nevěděl jak dlouho. Dostatečně na to, aby získal nedobrou chuť, zdálo se. Neschopnost udržovat si přehled nad vlastními zásobami krmiva je jednou z nectností a strastí starých mládenců.

Ač jsem nebyl příliš unaven, časně jsem ulehl do postele. Nějakou dobu jsem si ještě četl své romantické povídky, právě jsem se nacházel u jedné obzvláště lákavé, avšak zanedlouho mi klesla kniha na čelo a já odeplul do objetí spánku.

 

 

Den čtvrtý

 

Vzepjal jsem se na posteli, náhle probuzen z nějakého strašlivého snu. Lůžkoviny jsem měl rozkopané všude kolem sebe, peřinu zčásti na zem shrnutou. Shodil jsem nohy na zem a malátně se postavil, hlava se mi mírně motala. Cáry snu odplouvaly z mého vědomí, až nakonec zmizely úplně. Nevybavoval jsem si nic z děje své můry, avšak stále jsem částečně cítil strašlivé obavy a nervositu z něčeho neurčitého, jako bych snad očekával nějakou důležitou událost či se sám chystal k nějakému riskantnímu činu, aniž bych nyní tušil, o co vlastně šlo.

Opatrně se opíraje o stěnu sešel jsem do přízemí, ale nejasnost v hlavě již ustupovala, snad šlo jen o dočasnou zmatenost v důsledku příliš živého snu. Napil jsem se dvou sklenic ledové vody, abych si vyčistil myšlenky, a pak se rozhodl pojíst chleba s máslem a sýrem, který mi věnovali spolupracovníci k mým nedávným jmeninám.

Rozevřel jsem zásuvku a spatřil V. pohodlně uvelebenou v přihrádce pro nože.

Dlouho jsem na ně hleděl a má stále patrná nervosita se pomalu, laskavě rozplývala, jako se ztrácí kostka ledu v lahodném moku. Uvolnil jsem se a konečně jsem pocítil, jak ze mne odcházejí poslední zbytky vlády, jíž nade mnou onen neblahý sen měl. Nepřítomně jsem zásuvku opět zavřel.

Až pak jsem si uvědomil, že jsem úplně přeskočil svůj ranní rituál a ani si neomyl tvář, ani si zuby neobjel kartáčkem. Zahanben jsem se to vydal napravit., teď když jsem měl hlavu zase jasnou.

Očištěn a občerstven vydal jsem do práce, z popudu jsem se rozhodl jít pěšky, neboť mne noční běs probudil natolik časně, že bych stihl začátek své směny i loudavou chůzí a jinak jsem neměl příliš co na práci.  Noviny přicházely až později a na čtení povídek jsem nějak neměl tu správnou náladu.

V práci jsem se zdržel velmi dlouho do noci, jacísi neumětelové porouchali jedno ze zařízení a já strávil hodiny marnými snahami uvést jej zpět do chodu. Nemálo jsem zklamal svého nadřízeného i sama sebe, takže když mne prozměnu zcela přetopený vůz s upoceným, klejícím řidičem dopravil domů, jen jsem se odbelhal do postele a okamžitě upadl v hluboký spánek, stěží jsem stačil vyklouznout z šatů.

 

 

Den pátý

 

Z nejasných snů mne vytrhlo šílené rachocení, které snad hrozilo zbořením celého domu. Byl to pro mne naprostý šok, neboť jsem právě ve spánku prožíval cosi velice příjemného, ač bych nebyl schopen přesně popsat, o co přesně šlo.

Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, neschopen nic řádně rozpoznat. Jako bych měl mlhu před očima, slepě jsem pátral rukama, než jsem nalezl známé okraje postele a vzepřel se o ně. Hlavou jsem se udeřil o polici na knihy, což mne naštěstí částečně vyhnalo opar z myšlenek.

Rachocení se ozvalo znovu, jako by Bůh třásl světem tam a zpět v rychlém sledu. Kovové řinčení nabíralo na síle v podivně pravidelném rytmu, děsivé skřeky mého domu se stále stupňovaly. Položil jsem si dlaně přes uši, avšak nepomohl jsem tak ničemu, jen jsem ztratil oporu postranic postele a pomalu se překotil zpět od peřin, kde jsem se beznadějně zamotal, jak jsem klátil nohama ve snaze se postavit.

Nakonec se mi to nějak podařilo, ač kdybych vám měl vypovědět jak, pochybuji, že bych to svedl. Odpotácel jsem se ke schodům, chovaje v sobě zasunutou obavu, že se mi nezdaří je slézt v takovém třesání.

Právě když jsem se pomalu, s využitím dětské metody čtyř končetin, ocitl v jejich polovině, hřmot i pohyb náhle ustaly, jako když utne. Nepřirozený klid zachvátil celý příbytek. Dopravil jsem se do kuchyně a uviděl všechny zásuvky mé skříňky do různé míry vysunuty ven. Jen ta s vidličkou V. byla pevně zavřena.

Hmátl jsem po ní se záměrem nakrájet si chléb, avšak v tu mi došlo, co se v ní muselo dít; události celé noci najednou nabraly smyslu a já pocítil, jak se mi do tváře dere ruměnec. Rychle jsem stáhl ruku a schoval ji za záda.

Do práce jsem raději odešel o hladu, jen jsem spláchl zbytkový hlavobol trochou vody v průzračné sklenici. Plánoval jsem ještě něco uklízet, avšak kupodivu se nic neocitlo v důsledku nočního řádění mimo své místo. Přičítal jsem to božské prozřetelnosti a vyloudal se ven.

V práci pohrával jsem si nepřítomně s madlem zásuvky u svého stolku a v podstatě vcelku neudělal nic jiného. Vím, že to někteří z mých spolupracovníků zpozorovali, snad si i za mými zády cosi šuškali, ale nějak jsem se nemohl přinutit, aby mi na tom skutečně záleželo. Stejně jsem tu včera dřel zcela zbytečně jako soumar snad až do půlnoci, tak ať mi všichni prominou, když si to dnes vykompensuji trochou odpočinku po probdělé noci. Vzpomněl jsem si na zuřivé třesení, nepochybně vycházející z příborníku, a do tváře se mi opět vloudil ruměnec.

Domů jsem se vypravil brzy, u nadřízeného jsem se zpola vymluvil na zdravotní obtíže. Ihned po vstupu mi padly zraky na jediný zavřený šuplík, avšak z důvodů zcela pochopitelných jsem se jej ani nedotkl. Namísto toho jsem si prostě rukama natrhal chleba, jako nějaký středověký sedlák, a brzy se odebral na kutě, zmožen jakousi příjemnou, klíživou únavou.

 

 

Den šestý

 

Spaní mé opět nenabylo velké valnosti. Neklidně jsem se převaloval tam a zpět po svém úzkém loži, burcován nepříjemnou nejistotou neznámého původu, až jsem se nakonec v náhlém, srdcervoucím šoku vymrštil a hlavou se udeřil o trám nad pryčnou visící, lebku si téměř rozklenul, a opět se zhroutil do peřin. Něco jsem tak ještě strávil v polovědomém zmatení, ač mi lebka na svém vrcholu pulsovala nesnesitelnou bolestí.

Když už jsem to dále nevydržel, sešel jsem opatrně, neochoten pro protáčející se zraky omylem se zřítit, do patra níže a nalil si do vlasů z kohoutku notně chladné vody. Utrpení nezmizelo, leč alespoň částečně ustoupilo, s čímž jsem se protentokrát spokojil, ponejvíce proto, že mi ostatně ani nic jiného pořádně nezbývalo.

Vydal jsem se do kuchyně, prošel přes práh, téměř zakopl, když tu – uviděl jsem to! Zásuvka byla takřka z lože svého vyrvána, zuřivě jakoby dokořán rozevřena. Vrhl jsem se k ní a úděsem oněměl. Nože všechny jaksi shlukly se k sobě kolem jediného, menšího, zatímco nebohá má vidlička V. byla zpět mezi svými, co nejdále od prodloužené přihrádky se držela, stulena u stěny směrem k lžicím, se zuby ohnutými k zemi, zcela ztrápená.

Nebyl jsem schopen slova, jen jsem cítil, jak se mi hlouběji a hlouběji svírá srdce. To tedy znamenalo to strašlivé polosnění. V takovém stavu se ode mne pochopitelně nedalo očekávat, že budu pracovati, a tak jsem zavolal svému nadřízenému, že jsem nemocen, a raději strávil většinu dne horečným obcházením kolem dokola mých pokojů, v marné snaze najít řešení tohoto strašlivého problému. V mysli jsem měl jakousi mlhu, někdy jsem se musel zastavovat, jakoby vyčerpán. Přičítal jsem to špatnému spánku a celkovému neštěstí.

Nakonec jsem se rozhodl, že toulati se jako tygr v kleci nepřináší nikomu nic, a rozhodl se vydat do nedalekého parku na procházku. Nevím vlastně, co jsem očekával, snad jsem doufal, že si hlavu vyčistím, avšak každopádně to šeredně selhalo.

Myšlení se sice trochu projasnilo – ne však, že by to snad stačilo pro konec mého trápení! –, ale zato jsem potkal jistou spolupracovnici. Nevšiml jsem si jí dostatečně včas, abych začal chrchlat či jinak předstírat chorobu, takže hrozilo, že najevo vyjde mé nezlomné zdraví. Když mne s údivem pozdravila, rychle jsem vyblekotal cosi o ozdravném chození na čerstvém vzduchu, jaké mi doporučil pochopitelně zcela fiktivní lékař, a když se podivovala nad nikoliv nemocným odstínem mé kůže, smyslil jsem si jakousi pokusnou pilulku, kterou jsem měl údajně brát a která údajně úžasné zabírala. Podivovala se nad tím velice a ptala se po jejím názvu, ale já ji chytře odbyl tím, že se teprve zkouší a já jsem vázán mlčenlivostí. Opustila mne s kroucením hlavy a já se rychle odebral zpět domů.

Tam jsem nalezl V. v podstatně lepším stavu. Nekrčila se již u stěny své zdířky, namísto toho se přesunula do středu a pomalu vibrovala, jako by zamyšleně přecházela tam a zase zpět – i připomněla mi mne samotného. Lžíce z vedlejší kapsy se zvědavě nakupily na okrajích svého žlabu, odvážnější z nich i vystrkovaly špičky svých misek přes něj k vidličkám, snad se snažily zahlédnout, o čem všem že je ten rozruch.

Unaven a stále vystresován nenadálým setkáním v zahradě, odebral jsem se brzy na lože a rychle upadl v z milosti boží pokojný spánek.

 

 

Den sedmý

 

Probudil jsem se skvěle vyspán, což bylo vskutku příjemným překvapením vzhledem k hrůzám nedávných nocí, a oproti původnímu plánu se vypravil do roboty. Když jsem odcházel, zahlédl jsem v nyní stále otevřeném šuplíku V. jak nenápadně nakukuje k lžicím. Co tam chtěla jsem netušil, avšak viděl jsem v tom jistý pokrok. Bezmocný žal je reakcí přirozenou, avšak sám o sobě nevyřeší nic, to jsem i přes své téměř neexistující zkušenosti se zamilováním a podobnými krásnými podivnostmi věděl dokonce i já.

Příchod můj do práce vyvolal jistá pozvednutá obočí. Můj nadřízený osobně se dostavil do mé kanceláře a projevil překvapení nad zázračným mým uzdravením. Zopakoval jsem svou prohnanou historku o zcela nové pilulce a rychle jej vyprovodil s tím, že musím dohnat, co jsem prve zameškal.

Všechny stroje však byly v pořádku, takže jsem v podstatě neměl moc co činiti. Rozhodl jsem se odklidit z cesty něco papírování, které na mne čekalo příští týden, avšak když jsem vyjmul desky ze skříně a rozevřel je na psacím stole, ke svému nezměrnému zděšení jsem zjistil, že jsem je nebyl schopen přečíst. Jistě vám nemusím vykládat, jaká panika mne veskrze ovládla. Konsternovaně jsem obcházel kolem dokola stolu, dusal tak, až to snad muselo být slyšel po celé fabrice.

V jednu chvíli jsem měl pocit, že se v poloprůhledném okně mé pracovny objevila jakási hlava, ale nedbal jsem toho. Zkoušel jsem si oči protřít, avšak nepomohlo to. Napil jsem se řádně, neb jsem poměrně nedávno četl, že dehydratace vede k úpadku činnosti mozkové, ale ani to mne nezachránilo.

Pak jsem na to přišel. Je to jen sen!, pomyslel jsem si, vzpomínaje, že ve snu není člověk nikterak schopen přečíst byť jen kouska textu, protože se mu písmena neustále divoce komíhají a přímo před očima mění v jiná. Když jsem se však zahleděl na své papíry, seděla zcela stále a nehybně. Štípl jsem do nosu, pak do ucha, nakonec do tváře. Nic, neprobral jsem se z noční můry vlastní záhadné neschopnosti. Chytil jsem se za hlavu a zavřel oči. Když jsem je otevřel, pokoj vypadal stále stejně.

Nakonec jsem desky opět sklidil, k vlastní hluboké hanbě, a tiše se smiřoval s tím, že se ze mne přes noc stal negramota. Jistě za to mohla ta pilulka, onen doktor mi ji vůbec neměl předepisovat! Copak je to zákonem povolené, zkoušet nová léčiva na lidech bez jejich souhlasu?

Odebral jsem se domů v náladě pochmurnější než temné. Vůz hromadné dopravy nepřijížděl a nepřijížděl a já, nově postižený, jsem si nemohl přečíst jízdní řád.

Domů jsem dorazil znaven dlouhým pochodem, považuje sám sebe za nemožného idiota. V kuchyňce mi padly zraky na šuplík: V. se už napůl vměstnala ke lžicím, které ji snad k sobě vtahovaly či jí jaksi pomáhaly přelézt přes vysoký předěl.

Když jsem se obracel, bezmyšlenkovitě jsem si přečetl nadpis v novinách, cosi o nebezpečenství zdušení se plynem. Zmaten přečetl jsem si jej ještě jednou, nejistý si, zda se mé trvalé postižení náhle díky zásahu božímu ztratilo, či zda stále nejsem schopen rozpoznat písmena a jen si představuji, že ano. Přelouskal jsem proto celý článek, všechno nasvědčovalo, že po tak dlouhé době jsem opět schopen číst.

Nadšeně, jako slepý jemuž věda vrátila zrak, jsem se jal dočíst celý list a pak jsem spokojeně zalehl. Snad ještě nikdy se mi nespalo lépe.

 

 

Den osmý

 

Po probuzení jsem marně hledal své pokusné tabletky. Věděl jsem, že jsem si je uložil někam ke stolku u postele, ale nejspíše se mi zdál nějaký prudký sen a já je klácením paží kamsi odhodil. Hodinky mi ukazovaly, že jsem téměř zaspal, takže jsem se raději rozhodl nasnídat. Cítil jsem se dobře, léčba proto očividně nebyla nutná. Vlastně jsem si ani nevzpomínal, že bych kdy byl nemocen. Proč jsem měl brát ty kapky? Nevěděl jsem.

Sešel jsem dolů a uviděl, že V. je uložena mezi několika starými lžícemi. Jejich protáhlé misky byly nakloněny k mé přítelkyni, jako by jí dávaly rady. Namátkou jsem pootvíral pár skříněk, zda náhodou nenajdu svou medicínu, a když jsem v tomto úkolu selhal, dal jsem si pár hltů snídaně a odběhl do práce.

Tam jsem s potěšením shledal, že již jsem schopen čísti – a naštěstí i psáti –, a tak jsem strávil většinu své pracovní doby vyřizováním papírování. Krátce před jejím koncem se u mne zastavila jedna zapisovatelka a cosi po mne chtěla. Co, to vám nepovím, neboť jsme nerozuměl jedinému jejímu slovu. Slyšel jsem je dobře, rozpoznal jsem každý jednotlivý zvuk, snad bych byl i schopen slova zopakovat, avšak jako celek nedávala vůbec smysl. Nevěděl jsem, o čem hovoří, jakým jazykem hovoří, nic. V záchvatu zmatku a úzkosti jsem na ni jen tupě zíral a pak, naštěstí ozářen paprskem prozření, předstíral mdloby.

‚Probral‘ jsem se záhy, vymluvil se na svou patrně nedoléčenou chorobu, ač jsem sám nevěděl, o jakou že by snad mělo jít, a uprchl domů. Cesta se ovšem zkomplikovala, neboť jsem nasedl do špatného dopravního vozu a než to zpozoroval, byl jsem na konečné stanici. Složitě jsem se proto musel vracet, inu, darmo mluvit, takové věci se stávají.

Zavřel jsem za sebou dveře a hodlal klíče zavěsit na hřebík pro ně určený, avšak ke svému nemalému překvapení jsem shledal, že onen hrot vytratil se z existence. Než abych se zabýval takovou záhadou, položil jsem je na botník a vydal se do kuchyně. V. a lžíce jsem našel ve v podstatě stejné pozici, což mne notně znepokojilo. Zdálo se, že plánování nikam nepostupuje. Co když si mezitím kýžený nůž nalezne jinou milenku?

Rozhodl jsem se vyhledat radu, neb sám nejsem v těchto věcech dostatečně zkušený, abych mohl nebohé V. pomoci.

O půl hodiny později po dosti neuspokojivém hovoru s jedním mým dávným přítelem, jenž mi nebyl nejprve schopen uvěřit, v jaké situaci jsem se to ocitl, a posléze ani poradit, jak bych s ní měl naložit, jsem se rozhodl, že prostě nechám všemu volný průběh. Bezmoc je nepříjemná, avšak občas člověku ničeho jiného nezbývá. Přítel mi kladl na srce, abych se hlavně nikam nepřesouval; právě to mi prozradilo, jak hluboce nepochopil mou strast. Copak bych mohl V. opustit v takovém žalu? Jako bych zrazoval sám sebe.

Namísto toho jsem se vypravil do lékárny na rohu ulice, abych si obstaral náhradu za své ztracené kapky, takový jsem byl zodpovědný pacient. Vystál jsem dlouhou frontu, ale nebylo mi to k ničemu. Na jméno přípravku se mne ptali, avšak já nevěděl. Pokusil jsem se jim popsat jeho utajenou pokusnou povahu, avšak oni jen kroutili hlavami. Nakonec požádán jsem byl, abych se laskavě poroučel a dále nezdržoval zbytek zákazníků. Vypotácel jsem se ven rozezlen, s nejedním hrubým slovem na jazyku.

Když selhala věda, musel jsem si pomoci sám. V parku jsem natrhal jakési bylinky – nerozumím sice tomuto umění, avšak když poloslepá bába může natrefit na ty správné, mladík plného zdraví jako já to jistě zvládne také.

Doma jsem si z nich uvařil čaj. Chutnal odporně, jako hlína a sekaná tráva. Nechápal jsem nic a raději šel spát.

 

 

Den devátý

 

Spalo se mi příjemně, jak bylo u mne ostatně zvykem. Shodil jsem nohy z postele a dlouze se zahloubal. Kde na okrajích mé mysli neodbytně cosi hlodalo, jako bych snad měl nějakou povinnost, na níž jsem zapomínal. Přelétl jsem zraky prázdný noční stolek, poličku s nemnoho knihami a jen mírně rozkopané lůžko a mávl nad tím rukou. Cosi mi slibovalo krásný den, proč jen bych jej měl promarnit zbytečnými obavami?

Hrnek kakaa bublal tiše na sporáku a já očima zalétl k zásuvce. Zdálo se, že V. si již vyslechla, co jí jen chtěly moudré lžíce sdělit, a nyní se odhodlaně blížila zpět na druhou stranu šuplíku. Již přelezla přes oddělovník mezi lžícemi a vidličkami, jen kousek držadla se o něj ještě opíral, a nepochybně se hodlala ubírat dále.

Pokývl jsem spokojeně, nasnídal se a živě vykročil do práce. Ač jsem mohl vskočit do právě zastavujícího vozu, rozhodl jsem se raději vydat se pěšky a cestou krásy našeho města obdivovat. Člověk dnes stále spěchá a příliš často zapomíná kolem sebe se rozhlížet. Já však, nadějí posílen, jsem se této chyby nehodlal opět dopustit.

Do práce jsem dorazil přesně na čas, avšak má kancelář byla uzamčena, což se doposud nikdy nestalo, alespoň kam sahala má paměť. Usoudil jsem vcelku logicky, že to musí být nějaký omyl – či snad že se ve fabrice přes noc vyskytl zloděj a toto bylo jen bezpečnostní opatření, jež se mnou nemělo nic společného. Odhodlán rozhřešit tuto záhadu, vydal jsem se k nadřízenému.

Než jsem však stačil ujít tři kroky, vynořil se zpoza rohu spolu s jistou mou spolupracovnicí, na tváří ustarané výrazy. Přemožen náhlou děsivou předtuchou, cosi jsem neurčitě ze sebe vypravil, mnoha smyslu to nemělo. Podívali se jeden na druhého, pak mi ředitel položil soucitně ruku na rameno a pravil, že se domnívá, že bych si měl vzít alespoň den volna. Mé zdraví, dle jeho nesmyslného názoru, v posledních dnech značně utrpělo a není třeba, abych si jej prací dále ničil, když mohu ležet doma a kurýrovat se.

Mektali ještě něco dalšího, o proplacené dovolené a dalších hloupostech, ale já je nebyl sto dost dobře poslouchat. Vše se se mnou točilo, nevěděl jsem najednou vůbec, kdo jsou ti lidé.

Kde to jsem? Co tu dělám?

Vypravil jsem ze sebe slova neurčitého souhlasu a omluvy, ať už po mne chtěli cokoliv, a vypotácel se na ulici. Málem mne přejel olbřímí vůz, který se jistě nepovolenou rychlostí prohnal snad až na chodníku. Oni dva ďáblové vyšli za mnou a jali se přibližovat.

Uprchl jsem.

Domů jsem dorazil uřícen a zchvácen. Zabouchl jsem za sebou dveře, šíleně se třesa. Proběhl jsem kuchyní, zahlédl V. jak se škrábe k nožům, a vyřítil se po schodech hlava nehlava, jako zvíře po všech čtyřech, až jsem se nakonec zavrtal hluboko do peřin, jsa stále plně oblečen včetně bot, a zde sebou v temnotě škubal a doufal, že noční můra brzy skončí.

Spánek milosrdný mne objal až po drahné době.

 

 

Den desátý

 

Probudil jsem se osvěžen a s čistou hlavou. Připadal jsem si a cítil jsem se lépe než kdy dřív. Sešel jsem do přízemí a dopřál si dlouhou koupel. Když jsem se vyčištěn odebral do kuchyně, uviděl jsem, jak V. a její vyvolený nůž spokojeně spočívají vedle sebe mezi ostatními noži, které si od nich udržovaly patřičný odstup, jak velela pravidla slušného chování. Na tváři se mi rozlil úsměv.

Spořádaně jsem se nasnídal a pečlivě po sobě umyl nádobí. Právě když jsem odkládal hrníček do sušáku, ozval se zvonek. Otřel jsem si ruce, složil jsem utěrku do souměrného čtverečku, a vydal se otevřít.

Přede dveřmi stál úhledný pán v saku společně se dvěma osvalenými pohůnky. Otázal se mne, zda bych byl ochoten pozvat je dál. Odvětil jsem, že ano. Nesedli jsme si.

Vyslovil jméno a zajímal se, zda patří tomu, s kým právě hovoří. Potvrdil jsem mu to. Tázal se, zda vím, proč je přítomen. Přelétl jsem pohledem jej i jeho svalovce a pravil, že mám jistě tušení.

Nenápadně se mne začal vyptávat. Co jsem dělal v poslední době, co jsem jedl. Zda užívám nějaké neregistrovaná léčiva. Zda mám v rodině historii duševních chorob. A tak podobně. Popsal jsem tomu muži, co se mi poslední týden odehrávalo v zásuvce mé skříňky. Pokýval hlavou a něco si zapsal do podezřele červeného notesu. Jeden z holohlavců se vydal k šuplíku, snad aby si ověřil, že se jim nesnažím něco nalhat, ale hlavní pán ho soucitným gestem ruky zarazil.

Objasnil jsem mu, jaké dopady má pozorování takových událostí na lidskou etiku týkající se správného zacházení s až doposud dle našeho názoru neživými věcmi. Věnoval mi chápavý pohled a připojil několik dalších poznámek.

Pak, s nesmírně smutným úsměvem ve stále chápavé tváři, pokynul a pohůnci se mne chopili. Nebránil jsem se.

Když mne odnášeli z mého bytu, ztuhlého jako prkno, ukradl jsem poslední pohled na své jediné dva přátele.

 

 

Slova poslední

 

Nezazlívám mým blízkým, že se uchýlili k takovým krokům. Konec konců, oni neviděli, co jsem viděl já, a pro neznalé jsem musel působit vskutku šíleně. Říkají mi, že léčba má jistou naději na úspěch, ač poškození je prý značně rozsáhlé.

Pořád se o něco strachují.

Já jen doufám, že kdo do mého bytečku přijde po mně, bude právě tak ochoten nerušit soukromí obou mladých milenců, jako jsem byl já.