Neznámé umění zvířat

Líbí se vám úvodní obraz tohoto článku? Kdo byste odhadovali, že ho mohl namalovat?

Odpověď vás možná překvapí, protože jeho autorem není člověk, ale šimpanz učenlivý jménem Congo, jenž žil v polovině minulého století.

Po většinu dějin převládal názor, že umění je něco vlastního pouze člověku, ba co víc, člověku civilizovanému, člověku s vyvinutým kulturním cítěním.

Ještě během velké části devatenáctého století nebyla domorodá tvorba považována za umění, pouze za předměty běžného užití či za rituální artefakty, nikoliv za projev estetického citu.

Svou roli v tom pochopitelně sehrál všudypřítomný rasismus a představa umění ve všech jeho podobách jakožto jednoho z projevů intelektuální a kulturní převahy kolonizačních mocností, avšak skutečná příčina tohoto přehlížení je hlubší.

Na umění je typicky pohlíženo jako na něco exkluzivního, něco, za čím musí stát obrovské množství dovedností a času, něco, co musí splňovat určité společností pečlivě definivané hodnoty.

V podstatě celá historie umění je postupným uvolňováním těchto stanovených pravidel, od prvotního odklonu od náboženských témat přes osvobození barev štětci fauvistů až po závěrečný, nejvýznamnější krok k abstrakci zrozené z čisté krásy geometričnosti objevené kubismem. Ani jedna z těchto změn nebyla samozřejmá – proto také lidstvu zabralo tisíce let k nim dojít -, ale všechny byly svým způsobem nutné, právě proto, že šlo o přirozené prozkoumávání limitů umění a posouvání hranic přijatelného.

Obraz Františka Kupky Amorfa – Dvoubarevná fuga (1912) je jedním z nejvýznačnějších děl dvacátého století a často je považován za vůbec první skutečně abstraktní malbu

V tradičním narativu uměnovědy se předpokládá, že skočit do prázdna a namalovat první obraz bez konkrétního námětu se poprvé odhodlalo několik lidí poměrně krátce za sebou – prvenství se často přisuzuje Františku Kupkovi, ale zhruba v té samé době se abstrakci začínali věnovat i Vassilij Kandinský, Francis Picabia či Hilma af Klimt, přičemž je poměrně pravděpodobné, že některé z jejich prací časově předcházely Dvoubarevnou fugu.

A ačkoliv považuji jejich odvahu a umělecké odhodlání vydat se tam, kam se v jejich světě ještě nikdo nevydal, za jednu z nejobdivuhodnějších věcí na světě, nikdy ve skutečnosti nebyli úplně první.

Abstrakce je důležitá, protože jde o uzavření kruhu umění, o jeho návrat ke svým prastarým, dávno zapomenutým počátkům.

Co je to ale vůbec umění?

Spousta lidí má spoustu různých složitých definic, skutečné podstatě se ovšem nejvíce blíží tato:

“Umění je pro jednotlivce cokoliv, co v jeho mysli vyvolává slast.”

Je to tvrzení nepochybně vysoce kontroverzní a v řadě čtenářů vzbudí instiktivní odpor.

Očividným problémem je, že tato definice je extrémně široká a zahrnuje do sebe v podstatě cokoliv, což pojem umění spíš vyprazdňuje než definuje. Jak řekl můj táta, když jsem se s ním o této problematice bavil: “S takovou definicí by bylo umění i když mi instalatér konečně opraví kotel a já cítím vděčnost.”

Má pravdu.

Problém oné definice totiž neleží v ní samé, ale v hlubším, nesmyslném předpokladu, že vůbec existuje něco jako umění.

Ve skutečnosti existuje jen estetický prožitek, tedy to, co různé věci vyvolávají v myslích jednotlivců.

Umění samo se pak zdá být poměrně nahodilou a nekoherentní sbírkou mnoha různých, od sebe často typově velmi odlišných estetických prožitků. A samozřejmě, estetické prožitky v nás vyvolává i obrovské množství věcí, které za umění vůbec nepovažujeme.

Kdybychom se měli snažit najít jejich společného jmenovatele, patrně by nás jako první napadlo, že se jedná o prožitky smyslové. To ovšem nemůže být pravda – jednak máme smysly, o jejichž slastných prožitcích bychom se patrně jako o umění nevyjádřili (propriocepce, rovnováha…), druhak existují umění, jež svým způsobem nejsou tak úplně smyslová – například příběhy.

Dalo by se namítat, že jde v podstatě o sluchové či zrakové umění, neboť slyšíme slova či vidíme obrazy v jisté konstelaci, jež nám působí potěšení, avšak slova a obrazy ve skutečnosti nejsou pro naraci potřeba, estetický prožitek v nás vyvolává výstavba příběhu jako taková, jež je nezávislá na formě – kdyby tomu tak nebylo, nešlo by zpracovat stejný příběh pomocí knihy a filmu.

Podstatou umění nemůže být ani přítomnost nějakého hlubšího významu. Ačkoliv má mnoho autorů jistě co říct o světě a tvorech a událostech v něm, existuje celá řada často i velmi slavných uměleckých děl, která prostě žádný sofistikovaný podtext nemají a ani se nesnaží jej mít. Velmi silně patrné je to především v malbě, kde celé proudy stojí na obdivování rozličných aspektů vizuality a nemají zapotřebí přejímat jakýkoliv jiný než čistě smyslově estetický význam.

Vím to, neboť taková díla tvořím.

Neříkám to proto, abych se chlubil, ale proto, že někdy slýchám věty typu: “Ale ty přece nemůžeš vědět, jestli tím ten umělec něco myslel, nebo ne.” Vskutku, u jiných autorů si jistý být nemůžu, ale u sebe ano.

Oneirismus, můj abstraktní styl, jehož rozvíjení se věnuji, se nezajímá o hluboký intelektuální přesah, jaký snad mohou mít jiná díla či žánry. Nepohrdá jím, nesnižuje jeho hodnotu, avšak zároveň se o něj nesnaží, neboť si nemyslím, že by jej musel mít každý obraz. Namísto toho si hraje s estetikou očištěnou od významu, o které ještě budeme v tomto článku hovořit.

Ostatně, i kdybych se o nějaký význam snažil, měl bych vzhledem ke skutečnosti, že své obrazy tvořím pomocí kombinace několika umělých inteligencí, a tudíž nad jejich podobou nemám plnou kontrolu, velký problém jej do nich dostat.

Píseň umírajících květin – Když jsem pracoval na tomto obrazu, nebylo mým záměrem mu dát hlubší rozklíčovatelný význam, jenž by v něm divák musel hledat. Zajímala mne souhra barev a tvarů, jež vytváří zdání pohybu, příjemné pro lidské oko.

Možná bychom tedy měli zkusit k problému přistoupit z druhé strany – současné lidské umění je velmi nejednotné a vysoce složité, což je jedna z příčin, proč je tak těžké jej definovat.

Nejsnazší by bylo najít bod, ve kterém bylo umění vůbec nejjednodušší a následnou definici vypracovat jako jeho logické rozšíření, jež by zahrnovalo pozdější, více diverzní formy.

Kde ale takový počátek ‘evolučního stromu’ umění hledat?

Očividně ne v době po neolitické revoluci – už v nejstarších civilizacích typu Egyptu umění kvetlo v obrovském množství podob, od nástěnných reliéfů a hieroglyfických maleb s náboženskými motivy přes očividně astronomicky inspirovanou architekturu až po zcela běžné umění všedního dne, jako jsou osobní vůně a řasenky.

Musíme tedy jít dále.

Zhruba šest tisíc let stará malovaná váza z Egypta, zobrazující dvě lodi. Fotografie pochází z Metropolitního muzea umění a byla převzata pod licencí Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.

Pokud se podíváme na umění našich předků z doby ledové, zjistíme, že ač bylo významně jednodušší než pozdější tvorba (což dává smysl, lovci a sběrači žili velmi náročný život a je dost pravděpodobné, že kromě jiných faktorů prostě na estetické projevy neměli čas), stále šlo o poměrně pestrou směsku proudů: máme osobní ozdoby (například více než osmdesát tisíc let staré mušličkové náhrdelníky), stopy okru v jeskyních, jenž mohl sloužit ke kreslení na tělo, drobné sošky, opracovávané zvířecí kosti, kly a zuby a samozřejmě slavné nástěnné malby.

Je téměř jisté, že stáří našich nejstarších nálezů neodpovídá stáří prvních vytvořených předmětů těchto typů – obrovská část z nich musela být zničena časem a nepřízní prostředí. Jak staré tedy doopravdy mohly být?

Venuše z Tan-Tanu a Venuše z Berechat Ramu, jde-li opravdu o člověkem vytvořené artefakty, jsou staré více než tři sta tisíc let. Podobnému či snad ještě většímu stáří se těší petroglyfy z indické Bhimbetky.

Homo sapiens jakožto druh povstal zhruba v době před třemi sty tisíci lety.

Musíme tedy zvážit možnost, že první umění vůbec nevytvořil člověk našeho druhu. A vskutku, existují doklady (vyřezávané mušličky), že již Homo erectus, tvor vývojově významně jednodušší než Homo sapiens, tvořil věci, u nichž je těžké zpozorovat jiný než estetický účel.

Vzorovaná mušle z indonéského ostrova Java, odkud pocházejí první nálezy Homo erectus. Předpokládané stáří více než půl milionu let. Artefakt získal Eugène Dubois, jenž tento druh objevil. Autorem fotografie je Henk Caspers z Naturalis Biodiversity Center. Převzato pod licencí Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

To na věc vrhá úplně jiné světlo, protože umění najednou není výsostným výdobytkem člověka moudrého, jenž hledí na svět okolo sebe a dává mu sofistikovaný význam, jenž se z genetického hlediska téměř neliší od autora těchto řádků či čtenářů, kteří jimi těší své oči.

Není zcela jasné, jak vlastně Homo erectus žili. Víme, že dokázali používat primitivní nástroje a uměli vyrábět pěstní klíny z kamene, snad i věděli, jak pracovat s ohněm. Nejspíše šlo o první lidský druh, jenž přešel na společnost lovců a sběračů a je možné, že už měl nějaké velmi primitivní základy jazyka, ačkoliv v tomto ohledu samozřejmě panují velké nejasnosti.

Pokud si člověk představí starší rod Australopithecus jako něco mezi člověkem a opicí, pak by si mohl představit Homo erectus jako něco mezi australopitékem a dnešním člověkem. Takové srovnání je pochopitelně hrubé a nešikovné, ale co se dá dělat.

Důležité je, že člověk vzpřímený jistě nebyl stejně intelektuálně vybaven jako člověk moudrý. A to je přesně ten problém.

Co když nebyl autorem prvního umění ani Homo erectus? Starší doklady nemáme, ale jde o poměrně snadnou spekulaci. Australopitékové podle všeho uměli používat nástroje…

Čím více jdeme zpět v evolučním stromě, tím více zvířecí jsou autoři umění a tím méně lidské tedy taková tvorba je. V jakém bodě přestane jít o umění? Jaký znak se musel najednou vynořit, aby se z neumění stalo umění, v čem leží tento předěl?

Možná nastal čas odlišit dva druhy estetického prožitku – umění tvůrčí a umění pozorovací, umění aktivní a umění pasivní. Jedna věc je něco vytvořit, druhá se něčemu obdivovat. Pochopitelně, ve chvíli, kdy člověk něco třeba maluje, zažívá oba tyto druhy zároveň.

Lze předpokládat, že umění pasivní je daleko starší než umění aktivní.

Proč? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme zamířit daleko do minulosti a zjistit, jak vlastně vznikla schopnost živých tvorů zažívat estetický prožitek.

Pěstní klíny acheuleénského stylu, jenž vyvinul Homo habilis a později převzal Homo erectus a Homo neaderthalensis. Tento způsob tvorby nástrojů zůstal dominantním technologickým výdobytkem po více než milion let. Autorem fotografie je José-Manuel Benito Álvarez. Převzato pod licencí  Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic.

Představte si, že jste nějaká velice stará forma života. Nejspíše svůj život trávíte tak, že se plazíte po mořském dně a hledáte něco, co byste mohli sníst. Vaší hlavní starostí je, abyste neupoutali pozornost něčeho většího a nebezpečnějšího, než jste vy sami, což by byl váš konec. Pramatka evoluce vás pro tento účel vybavila vynikající smyslovou soustavou zahrnující senzory světelnosti a tmy.

Víte, že když nad vámi propluje predátor, vaše pozorovací orgány zachytí stín. To je pro vás signál, že se máte přestat hýbat a začít se tvářit jako nepoživatelný kámen.

Otázka za milion evolučních bodů: co uděláte, když nad vámi propluje něco, co není predátor, ale přesto to zastíní slunce a udělá stín?

Strnete úplně stejně, jako by to nepřítel byl.

Evoluce ze snadno pochopitelných důvodů upřednostňuje přehnanou opatrnost před přehnaně pečlivým ověřováním. Tvor, který i jen při náznaku nebezpečí prchne či se nějak jinak pokusí zabezpečit své přežití, předá své geny potomkům spíše než tvor, jenž bude až do poslední chvíle zmítán pochybami, zda se k němu skutečně blíží dravec, a reagovat začne až ve chvíli, kdy si je zcela jist.

Myšlení vyžaduje jistá zjednodušení, aby zajistilo vyšší míru přežití. Jelikož masa smyslových vstupů přítomných v každém okamžiku je obrovská a výpočetní kapacita mozku je omezená (a až do nedávné doby byla ještě daleko omezenější), je nutné činit jisté zkratky.

Pro tvora A například může být těžké ve složitém prostředí rozpoznat predátora s absolutní jistotou. Pokud ovšem tento tvor ví, že u predátorů se typicky vyskytuje vlastnost b, stačí mu rozeznat přítomnost tohoto prvku ve svém prostředí, nemusí najít predátora samotného. Dává proto smysl, že ve světě, kde jsou všichni dravci modří, by si jejich kořist vyvinula velmi silnou averzi vůči modré barvě. Ze stejného důvodu se lidem hnusí výkaly – v jejich okolí bylo velmi snadné chytit nějakou nepěknou nemoc. A jak všichni víme, zhnusení je jen negativní estetický prožitek.

Obdobně to je s prožitky přitažlivými. Pokud potřebuji nějaké živiny, které se hojně vyskytují například v červených plodech nějakého stromu, je poměrně pravděpodobné, že mne bude tato barva přitahovat.

V praxi je to samozřejmě daleko složitější, protože zvířata mají více smyslů než jen schopnost rozpoznávat barvy, ale principiálně jde o to samé.

Pasivní umění, tedy schopnost ocenit nějakou věc jen pro její estetické kvality, je přímým důsledkem tohoto principu. V podstatě jde o nechtěný vedlejší produkt evolucí vytvořených algoritmů, které měly za úkol zvyšovat šanci na přežití.

Věci, jimž by se mělo zvíře vyhýbat, jsou pro něj nějakým způsobem nepříjemné, věci, jež by mělo vyhledávat, jej nějakým způsobem odměňují. Jde o způsob, jakým evoluce nutí zvíře se chovat tak, aby přežilo.

Zdá se mi logické, že v přírodě musí často docházet k situacím, kdy se nějaké zvíře nechá zmámit estetickým prožitkem, aniž by získalo onu pozitivní věc, s níž je tento prožitek obvykle spojený.

Pokusme si představit co nejmeznější možnou situaci.

V primordiální polévce před miliardami let plave mikroskopický tvor, jenž se živí určitými chemickými látkami. Dopluje do místa, kde jeho primitivní senzory naznačují, že se těchto látek vyskytuje zvýšené množství. Tvoreček proto zavlní hyfami na svém těle a vydává se kupředu. Aniž by to však tušil, látky, na něž narazil, ve skutečnosti nejsou živiny – přirozeně vznikly v důsledku geologických procesů na mořském dně a jen pro jeho senzory vypadají velmi podobně látkám, které ve skutečnosti hledá.

A tehdy se zrodilo umění.

Tři a půl miliardy let staré stromatolity z Národního parku Glacier ve Spojených státech. Analýzy ukazují na přítomnost sinic, jedné z nejstarších forem života. Autorem obrázku je P. Carrara z National Park Service.

Někdo by samozřejmě mohl protestovat, že v takovém případě jde jen o automatickou reakci na vnější podněty, ne o pasivní umění. Řekl by, že tvoreček z příkladu výše nevyhledával místa se zvýšeným množstvím kýžených chemikálií, aby si užil estetický dojem jimi v sobě vzbuzený. Jen hledal potravu.

Svým způsobem by měl pravdu, ale také by se v jisté velmi důležité rovině pletl.

Když se jdete najíst, co vás k tomu vede? Obvykle to nejspíše bude hlad či chuť. V prvním případě se snažíte zahnat nepříjemný (a jak jsme si vysvětlili výše, z podstaty estetický) pocit, v druhém se naopak snažíte získat nějaký příjemný.

Jelikož jste člověk a ne prastará bakterie, vaše chování je nepopsatelně složitější a vaše schopnost prožívat estetický cit nejspíše nepopsatelně rozvinutější než u tvorečka v našem příkladu, ale z evolučního hlediska jde o to samé.

Všechno, co člověk dělá, dělá proto, aby naplnil svoji mysl pozitivními vjemy a vyprázdnil ji od vjemů negativních. Zatímco prožitky bakterie jsou pravděpodobně velmi jednoduché1, prožitky člověka jsou velmi složité, což mu dává daleko větší volnost je nechat na sebe působit.

Příklad s primordiálním tvorečkem je přeci jen poměrně extrémní, takže možná bude lepší podívat se na to, jak se k estetice staví komplikovaná zvířata ze světa okolo nás.

Množství z nich se očividně líbí jemný dotyk, což ví každý, kdo někdy pečoval o v podstatě libovolného savce. Celá řada oceňuje hudbu, velké kočky silně reagují na parfémy… A samozřejmě nepotřebujeme zmiňovat roli pestrých barev v námluvách široké palety zvířat.

Různé druhy ptáků jsou proslavené svými pestrými ozdobami, jimiž se snaží upoutat pozornost možného partnera. Na snímku je rajka velká (Paradisea apoda). Autorkou fotografie je Andrea Lawardi. Převzato pod licencí Creative Commons Attribution 2.0 Generic.

Umění je v podstatě past pro estetický cit. Jde o něco, co jej naplňuje o tolik významněji než okolí, v němž se dílo nachází, že nás k sobě silně láká a my jej na sebe necháváme působit. To platí pro zvířata i pro člověka – galerie vydělávají peníze, pouze pokud jsou výjimečně dobré v lapání pozornosti svých potenciálních návštěvníků. U filmů a dalších druhů umění je tomu právě tak.

Snad by se tedy dalo říci, že umění je něco, co bylo cíleně vytvořeno, aby to poskytovalo estetický prožitek.

Tak jednoduché to ale není.

Lidé nacházejí umění ve věcech, které očividně nebyly vytvořeny se záměrem maximalizovat estetický dojem – například v různých ryze praktických nástrojích a přístrojích, ale i obecněji ve věcech každodenního užití. Celé malířské proudy oslavují právě estetiku všedního života. Spousta děl navíc vzniká pomocí více či méně náhodných metod, takže je otázka, do jaké míry můžeme hovořit o cílené maximalizaci čehokoliv. V neposlední řadě lze umění také najít i ve věcech, které vůbec nevytvořil člověk, ne nadarmo se říká, že příroda je největším umělcem.

Přemítáním nad tímto problémem se dostáváme k aktivnímu umění, tedy umění, jež někdo cíleně tvoří, ne jen pasivně nachází ve světě okolo sebe. Jde o přirozený vývoj umění pasivního – už estetický prožitek jen slepě nehledáme, ale sami jej vytváříme.

Jak jsme si ukázali výše, ani to není vlastní modernímu člověku. Věnovali se mu naši dávní předci po stovky tisíc let předtím, než se zrodil první Homo sapiens sapiens. Nabízela by se ovšem možnost, že se mu snad dokáže věnovat jen člověk jako takový, že se objevilo až díky jeho vyvinutému mozku.

Jak ale ukazuje úvodní obraz tohoto článku, i zvířata jsou schopna aktivního umění, a to i velmi ‘kvalitního’.

K ilustraci nejlépe poslouží příhoda, kdy švédský novinář Åke Axelsson vystavil díla Pierra Brassaua na veřejné výstavě. Většina kritiků obrazy pochválila, aniž by věděli, že dotyčný umělec je ve skutečnosti šimpanz. Rolf Andenberg, jeden z hodnotitelů, se nechal slyšet, že “Pierre maluje s jemností baletního tanečníka” a jeho malby prohlašoval za nejlepší z celé expozice i poté, co vyšla opravdová identita jejich autora najevo.

Kromě šimpanzů jsou schopní malovat i psi, sloni, delfíni a další druhy a je poměrně jasně vidět, že si to užívají. Část z takto vzniklých děl, především u slonů, jde připsat tzv. Clever Hans Effectu, ale zdaleka ne všechna.

Estetické tvorbě se věnují i zvířata mimo lidské zajetí, bez toho, aby do ní byla ponoukána člověkem. Ptačí písně jsou nejtypičtějším příkladem. I velryby zpívají, a dokonce máme doklady, že v jejich pěvecké kultuře dochází k velkým změnám podobným lidským uměleckým revolucím, když se setkají jedinci z různých populací a navzájem si přinesou inspiraci. Řada druhů se také snaží přilákat partnera pomocí stavby pestrých hnízd a podobně.

Neexistuje tedy důvod se domnívat, že umění, ať už v jeho aktivní či pasivní podobě, vzniklo s člověkem. Existovalo od prvního vzestupu života před miliardami let a bude existovat dlouho poté, co se naše civilizace obrátí v prach. I z čistě konceptuálního hlediska se zdá intuitivně pravděpodobnější, že se umění postupně vyvíjelo, jak rostla komplexita mozku, ne že najednou povstalo již dosti rozvinuté, jakmile složitost mozku přesáhla nějakou kritickou mez.

Nahoře: Píseň ‘Singing Humpbacks’, zachycující zpěv keporkaka. Klikavé zvuky uprostřed jsou velrybami používány k běžné komunikaci. Autorem nahrávky je Spyrogumas. Převzato pod licencí  Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.

Dole: Obrázek tohoto velkolepého tvora, jehož autorem je Whit Welles a byl převzat pod licencí GNU Free Documentation License, Version 1.2.

Dalo by se samozřejmě říci, že výše zmíněné příklady ve skutečnosti nejsou uměním. Mám ovšem velký problém najít opravdu racionální zdůvodnění pro takové tvrzení.

Člověk je zvíře. Velmi komplexní a extrémně intelektuálně vybavené zvíře, ale přeci jen zvíře. Máme společné genetické kořeny s veškerým životem na zemi, jsme sestaveni ze stejných chemických látek a řídíme se vesměs velmi podobnými zákonitostmi.

Jednou z nich je nutná schopnost ocenit estetično a hnusit si jeho opak.

Vzhledem k těmto skutečnostem se musíme vrátit k původnímu tvrzení tohoto článku, tedy že umění je uměle zkonstruovaný pojem, jaký ve skutečnosti téměř nemá význam.

Jak jeho pasivní, tak jeho aktivní složka daleko předcházejí člověka a existují v nespočtu podob, jaké člověk ani nemůže být schopen ocenit. Mršina nepochybně přijde většině z nás odpudivá, ale pro supa jde o tu nejpřitažlivější věc na světě.

Neexistuje žádná definice umění, jež by byla schopná do sebe pojmout plátna klasických mistrů, namlouvací tance volavek, Duchampovu Fontánu, rituální sošky ze subsaharské Afriky, Bibli, moderní popmusic, performance art Mariny Abramović, 4′33” Johna Cage, díla vytvořená umělou inteligencí, velrybí písně, kaligramickou poezii a vábivý zápach laně připravené se pářit.

Případná celková definice by navíc nesměla mít problém zahrnout veškeré umění, jež se teprve vyvine s příchodem nových technologií, a také umění možných doposud neobjevených mimozemských civilizací, jejichž myšlení může být zcela odlišné od čehokoliv, co bychom mohli najít na Zemi.

Z toho plyne, že věčné debaty, zda nějaká radikální nová tvorba je či není uměním, zcela postrádají smysl. Umění je v oku divákovu. Právě tak jako upír neocení Botticelliho Zrození Venuše a já neocením chuť slepičí krve, jsou i lidská díla, která někdo ocení a někdo ne.

V neuniverzalitě umění tkví část jeho přitažlivosti – kdybych byl schopen si vychnutnat úplně všechno, neměl bych potřebu se za uměním vydávat či jej sám tvořit. Umění, ať už je pro nás čímkoliv, nám umožňuje si v plné míře užít zákruty našeho odměňovávacího systému.

A jak jsme si ukázali, právě to je jediným pohonem života.

Zrození Venuše, mistrovské dílo Sandra Botticelliho z konce patnáctého století a jedna z ikon renesančního malířství.

1 Prožitky ve smyslu informací, které dostává ze svého okolí, jež zpracovává svým mozkem. Pro naši definici pasivního umění ve skutečnosti ani není nutné, aby ten který tvor měl vědomí, estetický cit je v podstatě algoritmus s vyšší mírou tolerance chyby. Ostatně i všechny lidské mentální stavy a výskyty ve vědomí jsou podle všeho v jisté úrovni projevem algoritmické činnosti mozku.

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s