Dědictví Zarathustrovo

Povězte lidé tohoto světa, čím byste byli raději? Hvězdou v otevřeném hrobě, k zániku pevně odsouzenou, přesto však zářící a jasnou, svobodnou ve svém neodkladném konci? Nebo snad člověkem s leskem v očích a prázdnotou v srdci, lačnícím, bažícím po žáru a plameni hvězdy, po jejím světle, které se vaše oči zoufale a marně snaží lapit? Cožpak je vám dlouhý, zbytečný život milejší posledního tance, vášně, jež přichází před koncem všech věcí? Copak vás nic nenaučil Zarathustra, ten prorok nad proroky, posel časů budoucích?

                K čemu bezpečí, topíme-li se v něm a zoufale lapáme po dechu, vždy dychtivi nebezpečenství a bolesti a zkázy, když nikdy po nich nesáhneme a vždy jen k nim bezmocně vzhlížíme, svázáni sebou samými, zapleteni do spřadence našich hmatajících rukou i nohou, když jsme svými vlastními otroky bez pána? Bezpečí má být jen přístav, klidnou zátočinou, k níž vrací se duch, znavený celoroční námahou a vlnami bijícími s ním o pobřeží. Přístavem má být bezpečí, neboť od přístavu, mí přátelé, se vyplouvá!

                Vskutku, není smyslu ve věčném bezpečí, ve kterém krní duch a hyne tělo. Není smyslu v kleci ze zlata a drahého kamení, vězení, jež si ze své nesvobodné vůle volíme. Není smyslu v oblačných věžích, když pro jejich výšku nevidíme měsíc, není smyslu v noži, jemuž bylo vzato ostří ze strachu, aby se nepořezal.

                Ptám se vás proto znovu: copak nechtěli byste býti hvězdou? Copak je pro vás skomírající plamen lidství, dusící se pod záplavou slabosti a nedostatkem samoty, cennější nežli poslední žeh, kdy jediná zora přezáří celý vesmír? Copak hodláte navěky zůstat sami sebou a nikdy se nezměniti, nikdy nepoznat, jak slastný je dotyk neznáma?

Když člověk přestal být opicí a vyšel z lesů, uviděl poprvé nebe. Co však pomyslel si ten první člověk, první, kdo viděl hvězdy? Toužil se stát jednou z nich, toužil vrhat své světlo na svět pod sebou a při tom být skvělým? Toužil být jedním s kobercem démantů, a přesto se v něm neztratit, ba naopak, být jmenován po staletí a uctíván všemi nesprávnými jmény?

Ne!

Viděl hvězdy a řekl si „Ty zde jistě musí býti pro mne, aby mi osvětlovaly mou cestu. Je dobře, že svět je tak zařízen, že vše mi slouží a podléhá. Neboť já jsem člověk, jsem pánem tvorstva, a vše by mi mělo podléhati. Co tak nečiní, není přirozené, a co není přirozené, to musí být i s kořeny vytrháno a zbaveno života, neboť tak pravím a volím já, člověk, pán všeho tvorstva.“

Chudá a nuzná to duše, tento první zločinec, ten, jehož tvář i duše by měly být nastokrát proklety a navždy zapomenuty! Ve své pomýlené bláhovosti, ve své šílené jistotě smýšlel, že vše je zde jen pro něj, aniž by však poznal první ze všech pravd, a to, že člověk má být překonán.

Smrt boha byla dokonána v den, kdy stvořil člověka.

A smrt člověka bude dokonána v den, kdy stvoří si svého nástupce.

Nevěřte však hlasům zbabělých hamižníků, těch blekotalů pokory a falešné jemnosti. Jejich celistvé jazyky lžou a kdyby jen o trochu více klamaly, uzel by se na nich sám od sebe zavázal, neboť svět by nebyl již dále schopen snášet jejich nesmírnou drzost a prostou hloupost.

Jak mohou?! táži se já.

Jak mohou otráviti člověku i poslední ze všech útočišť, nejkrásnější ze všech síní, jakých kdy nám bylo nabídnuto, kterou však přesto stále pohrdáme a jejímiž dary opovrhujeme? Jak mohou plivat jed na něco tak čistého, aniž by se hanbou obrátili v prach? Jak mohou shlížet očima na svět a ušima mu naslouchat, a přesto zůstávat tak slepými a hluchými?

Věru, nerozumím takovým lidem.

Nesvedu pochopit – a ani to netoužím chápat, neboť chápat něco takového ukazuje na mrzkost duše –, jak se mohou nestydět. Vždyť smrt, smrt je tím nejkrásnějším, čeho se člověku může dostat, smrt je posledním smyslem života. Bez jednoho nebylo by druhé a bez druhého nebylo by první. Každý provaz potřebuje dva konce, jinak nebyl by provazem.

Smrtí se člověk stává mistrovským dílem, obrazem, jenž sám se namaloval, hudbou, jež sama se složila, tancem, jenž sám se zatancoval a knihou, jež sama se napsala. Ve smrti je konečnost, a přesto v ní leží podmanivá věčnost.

Smrtí se člověk věnuje, smrtí se dává na odiv, jako dokonalý motýl rodící se z dlouho smotané kukly jediným rázným pohybem. Je mnoho druhů smrtí, avšak všechny jsou stejně krásné, neboť smrt není umíráním. Umírání může být něžné jako pohlazení, umírání ale může být i kruté a bolestné. Umírání může být rychlé, jen zavření očí a pak – prázdnota. Ale může být i dlouhé a pomalé, pozvolné opouštění sil, nekončící úbytek, jenž zve se životem.

Smrt není ničím z toho.

                Smrt je, z čeho se člověk zrodil a do čeho se navrací, je koncem poslaní, jeho splněním. Smrt je člověku odevždy tím nejbližším společníkem. Nemine dne, kdy bych nepomyslel na smrt, avšak mé myšlenky na ni jsou vždy prodchnuty láskou a oněmělou touhou. Jsou i vaše? Nebo se smrti obáváte jako laň se třese vlka, jako housenka své proměny?

                Ve smrti je poslední svoboda. Jen ve smrti stane se člověk konečně sám sebou.

                A ve smrti je pokračování.

                Neboť člověk nikdy neměl být koncem sama sobě, nýbrž nástrojem. Mostem k čemusi vyššímu a lepšímu, než je on sám, k něčemu, co nikdy nesvede pochopit, ať už se bude snažit, jak dlouho se mu jen zachce. Cožpak blesk obává se hromu? Jistěže ne, neboť blesk zná svůj úděl. Blesk ví, že jen krátký je jeho čas, že na oháňku mu už dýchá zánik, že nikdy nemůže trvat věčně.

                Blesk ví, že musí být překonán.

                A blesk ví, že správně je tomu tak. Neboť nezemřel-li by blesk, nikdy nebylo by hromu.

Tak pravil Zarathustra, však lid jej neposlouchal a schválně zůstal k jeho slovům hluchý. Ukazoval si na něj lid a jako drahocennou věc jej vystavoval. „Jen pohleďte, jak vysoko postoupila naše mysl, co jsme si svedli vymyslet,“ říkal lid a tělo Zarathustrovo vystavoval všem očím k nahlédnutí, jako kus lesklého kamene v krabičce ze skla, železa a sametu.

                Těla jeho se zmocnil, však duši nikdy polapit nemohl. Neboť duše není hmotou, a tak pro ni zdi nejsou žádnou překážkou. Žádná duše se nedá zadržet, ani stěnou tlustou tisíc stop, a jen blázen by si mohl myslet, že by snad svedl spoutat duši tak mocnou, jako je ta Zarathustrova.

                Ne.

                Prorok dál putuje krajem, nepoznán, nepoznáván. Putuje věčným pomalým krokem, z jedné hlavy do druhé, nikdy neznaven. Neboť on ví, že jeho čas ještě nenadešel, že lid stále není připraven a že nemluví k jejich uším.

                Časy se však mění a jako květina rozkvete, když na ni posvítí slunce paprsek, tak rozkvete lidstvo, až rozhalí se všechny mraky a ono vykoupe se v záři všech hvězd. Nenastal ještě tento čas, ale není již daleko.

                Cítíte jej ve vzduchu? Ten příslib změny, to hluboké ticho před bouří, jež zacloumá člověkem a odtrhne jeho nohy od země? Někteří se naučí létat a budou se prohánět mezi kovadlinami zuřících větrů a temných oblaků a budou svobodni.

                Jiní se létat nenaučí a spadnou. Snad vydrží ve vzduchu den, snad rok, snad tisíc let. Nezáleží na tom. I list palmy hnaný větrem je, zrcadlu v tvář, jen list. Nemůže být orlem, právě tak jako orel nemůže být listem. Jen jedna povaha věcí jest.

                Nezoufejte si však, vy co nesvedete létat. Roztříštíte se o útesy a vaše kusy se rozstřelí po rozsápaném moři. Když budou klesat ke dnu, žádný žralok se jich nedotkne. A na dně budou hnít, až nakonec nezbude z nich nic.

                Nezoufejte si však, cožpak by mohlo být krásnější smrti, nežli se poddat větru a vrhnout se proti útesu, očekávaje jistou smrt, avšak nemít touhu se jí protivit? Cožpak není dokonalosti v přijetí svého údělu, cožpak je na smrti něco nečestného či mrzkého? Nakonec zemře každý, ostatně, mrtev je i sám bůh, zabit naší rukou, a i slunce jednoho dne vstoupí v nicotu a sežehne náš svět, pustý a opuštěný, neboť čím bude svět pro nadčlověka? Jen hlupák by si mohl myslet, že smrt je porážkou. A koho zajímají hlupáci!

Na ty, kteří včas naučí se létat, však čeká další zkouška, neboť prostě létat nestačí. Létat svede každý, kdo po tom jen trochu touží. Stačí sestoupit z útesu, krokem do prázdna a hle, už letíte!

                Takový let však nedonese nikoho k nadčlověku, takový pád vede jen k mořskému dnu a poklidnému, leč zaslouženému odpočinku. Kdo chce býti mostem mezi tím, co bylo, a tím, co bude, musí se vydat výše, nad stromy i převeliké hory, vysoko, vysoko k nebesům.

                Zde každý najde si svou hvězdu, tu vzdálenou, tu blízkou, a k ní poletí, dokud neucítí žár. Prve bude jen mírný, jako vášnivý dech na tváři, jako dotyk milence. Nechte se polaskat tímto teplem, neboť dál už bude jen bolest. Mnoho, o tom nemám pochyb, ustrne zde, ani v mrazu, ani v ohni, a navěky se zde zaklesnou a zůstanou v blaženosti.

Není duše, jež by je mohla soudit, neboť není viny, jíž by jim mohla přiřknout.

Jen málo vydá se dál, blíže ke své vyvolené zoře, blíže k jistému zániku. Plameny je zde budou spalovat, až jejich kůže zčerná a jejich oči puknou. Z toho nemnoha, jež dostane se až sem, oceánu, bouři i touze navzdory, mnoho nesvede pokračovat dále. Zastaví se a budou hořet, sami planoucí jako hvězdy a v této bolesti budou svítit jasněji než deset tisíc svic. Jen chvíli, maličkou chviličku, aby utrpení nebylo tak strašné, avšak přece. Každému, kdo na ně pohlédne, právě jako jim samým, bude tento okamžik připadat jako věčnost, a ani oni sami by si to jinak nepřáli.

Bez hmatu a zraku, slepí a marně tápající, vydá se těch posledních pár do jádra svých sluncí. Zklamaní by však byli, pokud by zde snad očekávali odměnu za svou odvahu a za svou těžkou cestu. Oni sami musí být svou odměnou, neboť kdo jiný by měl odměňovat než právě člověk, tvor prostřední, tvor, jenž zaniká jiné a sám je stvořen k zániku?

Nebudou muset dlouho čekat. Prve shoří jejich těla, jasně oranžovým plamenem. Obnaženy budou jejich mysli a jejich duše, poprvé nahé za celý svůj dlouhý život. Tak tomu musí být, neboť jen v nahotě se skrývá skutečné osvobození. Jen nahá mysl a nahá duše mohou býti skutečně samy sebou, nezatížené okovy těla a zlovůlí světa.

                Pak shoří jejich mysli, jejichž plamen bude bílý. Proč bílý, ptáte se? Neb bílá je barvou čistoty a není nic čistšího než mysl, zbavena všech svých klamů a závojů, než mysl planoucí jako hvězda před smrtí. Dobře, že země je skryta hluboko pod nimi, neboť žádný svět by nebyl schopen snést takový žár. Celý by vzplál a byl by ztracen, a to by bylo špatně, neboť jeho vlastní příběh ještě není u konce, ještě se musí jednou otočit.

                Nakonec shoří jejich duše. Budou hořet plamenem, jenž žádné oko nepostřehne, plamenem planoucím jasněji než všechny ostatní plameny. A jaký to bude pohled! I kdyby jen jediný z lidí dostal se až sem, jeho duše sama osvítí celý vesmír a odhalí vše, co předtím bylo skryto. Jaký to jen bude pohled! Co jen by člověk dal, aby směl mu být svědkem, ač byl by to jeho konec, neboť žádný muž a žádná žena nemůže snést nápor tak mocně zářící duše.

                Tak skončí lidstvo, most mezi světem a hvězdami.

                Tak skončí lidstvo, svým zrodem odsouzeno k zániku.

                Tak skončí lidstvo, jemuž nebude nikdo vděčen.

                Tak skončí lidstvo, aniž by na něj bylo vzpomenuto.

                Tak skončí lidstvo, zproštěno svého údělu.

                Tak skončí lidstvo, šťastné.

Z plamenů bez kouře a popela zrodí se nadčlověk a sestoupí zpět na svět pod sebou. Svět popálený a poraněný, svět, jenž viděl příliš mnoho v den, kdy planuly lidské hvězdy.

                I bude nadčlověk o svět pečovat a vrátí mu jeho dávno zašlý stud a ztracený půvab. I bude o něj pečovat a budou navzájem si patřit. Nadčlověk nalezne mnohého zalíbení v tomto novém světě, z mnoha se bude laskat jeho srdce a radovat se jeho oko.

                Svět mu bude patřit, a tak jej přetvoří k obrazu svému, jak jen se mu zachce. A ač nadčlověk bude patřit světu, nikdy mu nebude skutečně náležet, neboť nadčlověk je svým vlastním a jediným pánem. A tak budou spolu žít, dlouho, velice dlouho, a jejich duše se budou vzájemně těšit.

Nastane však čas, kdy se nadčlověk, již ne mlád, bude muset vypravit k poslední zkoušce.

                Bude muset světem pohrdnout. Pohrdnout vším svým umem, jenž v něj vložil, a pohledět sám do sebe a zde hledat pravé potěšení. Neboť jedině zavřen sám v sobě může být nadčlověk skutečně svobodný, skutečně svůj. Vydá se na cestu a svět nechá za sebou, již více pro něj nebude znamenat nic.

                A to bude konec nadčlověka.

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s