Kritická reflexe demonstrujícího

Jak možná víte, každý rok se na 1. máje zúčastňuji protikomunistické demonstrace na holešovickém Výstavišti (záznam letošní akce můžete shlédnout například zde, osobně tam vystupuji především kolem čtvrté minuty, pitoreskní popis této akce z minulého roku zde). Nejzajímavější událostí letoška však kupodivu nebyla demonstrace samotná, ale můj krátký rozhovor s YouTuberem Standou (na jeho video z akce je odkazováno výše – ne, nejde o PR akci s cílem propagovat jeho kanál), kdy jeden z dotazů zněl, jestli si nemyslím, že takové protesty společnost spíše dále polarizují a ve finále jsou kontraproduktivní.

Jelikož jde o otázku, jež mě trápí v podstatě celý rok už od loňského konání této rudosleziny, rozhodl jsem se ji a další jí podobné podrobněji rozvést.

Základním otazníkem samozřejmě je, zda-li se protesty něco přímo změní.

Ačkoliv odpověď v obecné rovině zní ano, v kontextu této konkrétní opakované akce o tom mám silné pochybnosti.

Zaprvé jde o srážku dvou sociálních bublin (příznivci komunismu vs neformální skupina aktivistů a aktivních občanů, z větší části sdružovaná kolem Lumpenkavárny, ačkoliv jí není žádným způsobem organizovaná, navzdory tomu, co si druhá strana ráda myslí) s velice pevně vyhraněnými, naprosto nekompatibilními názory (přičemž jsem nikdy neviděl, že by někdo po diskuzní konfrontaci v rámci této akce jakýkoliv svůj názor změnil).

Jsem si jistý, že ačkoliv o více či méně civilní debaty není nouze, většina lidí z našeho tábora se do nich zapojuje v rámci potřeby ukázat komunistům (vím, že všichni reálně komunisté nejsou, ale pro zjednodušení je tak budu označovat), že se pletou a že zastávají odporné postoje, případně z nízké touhy je naštvat, či za účelem osobní intelektuální masturbace. Z obdobných důvodů, jen s prohozenými aktéry, do diskuzí vstupují i komunisté, přičemž u nich se ještě přidává tribalistická potřeba chránit si svou vlastní pravdu a svůj ‘kmen’ proti vetřelcům. Hlavním cílem (ať už vědomě či nikoliv) podle mne tedy není převést nepřítele na svoji stranu, jako spíše jej obecně znemožnit v očích jeho odpůrců. (Berte na vědomí, že v tomto odstavci hovořím pouze o dohadech mezi komunisty a demonstranty jako takových, nikoli o motivaci stojící za účasti na akci jakožto celku.)

Zadruhé proto, že prostě není realistické, aby jediná demonstrace změnila dlouho zažitý politický (nebo jakýkoliv jiný) názor. Na to je její povaha příliš živelná, příliš logické argumentaci nepřející (hraje hlasitá hudba, lidé se překřikují a přesouvají se z místa na místo, už jen z povahy akce vstupují do diskuzí předem přesvědčeni o svě pravdě). Má-li člověk změnit postoje, jež v tomto případě mohou velmi realisticky tvořit zásadní součást jeho bytosti, musí být podroben odpovídající dávce pro něj pochopitelné, logické, důvěryhodné argumentace (především v třetí zmíněné kategorii takovéto demonstrační debaty značně pokulhávají, neboť obě strany se navzájem považují za dezinformované či přímo dezinformující), ideálně pravidelně během dostatečně dlouhého období, aby byl schopen se odvázat od pro něj asimilovaného paradigmatu a otevřít se možnosti přijetí nového (či prostě jen kritickému náhledu na problematiku obecně).

Pokud tedy k nějaké názorové změně dojde, je podle mého názoru vysoce pravděpodobné, že bude spíše afirmační (tedy že se dotyčný ve svém světohledu ještě utvrdí) než konstruktivní.

Druhou důležitou otázkou je, jestli konání demonstrací, jako je právě tato, jen ve finále ještě nepřispívá k polarizaci společnosti, a tudíž nezpůsobuje více škody než užitku.

Krátká odpověď zní ano a ne. Dlouhá odpověď se dělí na dvě části.

Je jednoznačně pravda, že vzhledem k již popsanému afirmačnímu efektu, kdy se mezery mezi oběmi sráživšími se sociálními bublinami jen prohloubí, dochází v důsledku podobných akcí k jistému zvýrazňování polarizace společnosti, což je přirozeně problematické. Právě neschopnost dosáhnout konstruktivního dialogu mezi liberálními příznivci svobodného, globalizovaného světa a konzervatními zastánci sociálních jistot vedla k známým geopolitickým katastrofám posledních let (mám samozřejmě na mysli především Brexit a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA).

Na druhou stranu, skalní fanoušci minulého režimu reálně tvoří jen relativně malou část značně masivního konzervativního davu, přičemž shledávám vysoce pravděpodobným, že proti liberálnímu globalismu by byli tvrdě vyhraněni i bez naší účasti na jejich oslavách. Nechci se zde příliš pouštět do úvah o příčinách tak zásadní kolize konzervatismu a liberalismu (ostatně o tom plánuji psát dopodrobna někdy později), ale je velmi důležité si uvědomit, že tento rozkol má mnohem, mnohem hlubší kořeny než jen ty politicko-ekonomické a že vychází z desetiletí dlouhého kumulování kolektivní frustrace, z evolucí podloženého tribalismu a ze zintenzivňujících se sociálních bublin.

S tímto souvisí i třetí otázka, znící zhruba takto: Má smysl takové demonstrace pořádat?

Jednoznačně ano. Minimálně pro mne totiž (a jsem si celkem jist, že v tomto mohu mluvit i za ostatní demonstrující) není cílem mé účasti rozčílit co největší množství lidí či se proslavit v televizi.

Protestujeme ne pro protest samotný, nýbrž proto, aby se nikdy nezapomnělo. Aby se tisíce a miliony obětí komunistických režimů všude po světě nerozplynuly v prach dějin. Prostestujeme, protože protestovat je správné.

Komunismus (společně se svými spřízněnými ideologiemi) jako takový je možná nádhernou vizí, avšak ze své podstaty je utopický a nikdy jej nemůže být reálně dosaženo. Smutnou pravdou je, že zpravidla v lidech mobilizuje to nejhorší (tedy potřebu strhnout výše postavené a zaujmout jejich místo, společně s tribalistickou nutností boje ‘nás’ proti ‘jim’), vede k odstraňování elit, a tudíž k nekompetentnímu vedení společnosti, a zásadně negativním dlouhodobým efektům (z nichž se například naše země stále ještě nevzpamatovala). Rovněž je prakticky vždy zneužíván a svržení mocní jsou jen nahrazeni tyrany, což absolutně odporuje samotné podstatě této ideologie

Nechceme, aby se jeho více či méně skuteční zastánci někdy znovu dostali k moci. Nejlepším způsobem, jak tomuto zabránit, je neustále připomínat jeho hrůzy, za pomocí všech dostupných přijatelných metod. A jestli při tom dojde k drobnému prohloubení polarizace či k navození nepříjemných pocitů u několika desítek lidí, co už. Jde o cenu, kterou musíme a musíme být ochotni zaplatit. Základním stavebním kamenem demokracie (a utilitarianismu) je, že zájmy většiny jsou nadřazeny zájmům jednotlivců.

A proto se příští rok na Výstavišti uvidíme znovu.